Příběhy

Před časem vyšel v časopisu Pěkná vyhlídka rozhovor s Michaelou Krokovou ze sokolovského sboru adventistů s názvem „Mým jediným přáním je pocit Boží přítomnosti“. Vyprávěla v něm mimo jiné také o svém dětství v dětském domově. Jednoho dne si pro ni a její sourozence přijeli policisté na pískoviště, protože tam byli v zimě a v noci. Od svých tří let až do plnoletosti pak vyrůstala v dětském domově společně se svým o rok starším bratrem Edou a o tři roky starší sestrou Růženou. Letos je to deset let, kdy Míša žije vlastním životem dospělého člověka. Po tolika letech se rozhodla, že zkusí najít svého bratra Edu. Chtěla se dozvědět, jak se má, kde žije, měli se s Míšou rádi. Sehnala si kontakt na svoji sestru a přes ni pak i na mámu. „Bylo zvláštní slyšet v telefonu hlas vlastní matky,“ říká Míša, která jí volala, aby se něco dozvěděla o Edovi. Moc informací neměli. Sestra Růžena říkala, že je „divnej“, máma, že se odstěhoval do Anglie a že měl těžkou autonehodu. „Chodí snad do nějaké církve,“ říkala její sestra a dodala, že ta církev se jmenuje podobně jako předvánoční období. Přes Facebook nakonec Míša Edu přeci jenom našla. Napsala mu a čekala, až se ozve. Netrvalo dlouho a přišla jí od něj zpráva. Před několika lety uvěřil v Boha a chodí do církve adventistů v Anglii. Těžko uvěřitelný příběh… Pán Bůh vedl Edu i Míšu podobnou cestou. Míša by si moc přála s bratrem mluvit, tak věří, že se jí to někdy podaří. Spoléhat na Pána Boha se opravdu vyplatí.

Radostný dopis vděčnosti kazatele Pavla Šimka ze soboty 21.2. pro všechny, kteří v modlitbách mysleli na nemocného Milana Swienczika nyní z Prahy (několik let bydlel v Sokolově a v Chebu):

Milí,

Dnes jsme prožili nádhernou sobotu. Ráno nám svítilo sluníčko a uvědomovali jsme si požehnání, které Bůh vložil na sobotní den. Možná tomu ani nebudete věřit. Ani my jsme nemohli uvěřit svým očím. Začíná druhá část bohoslužby a do sálu vchází Olinka a hádejte s kým. S naším bratrem Milanem. Když jsme je uviděli, naše srdce propuklo v jásot, naše oči se zalily  slzami radostí.

Nejsou to ani čtyři týdny, co přišla ta hrozná zpráva o Milanově nemoci. Prognózy velmi bolestivé. Zasažená rozsáhlá část mozku a silné poškození, takže jsme se báli o Milanův život. Pravá strana těla ochrnutá a zasaženo centrum řeči. Nevěděli jsme, jestli Milan bude moci chodit, smát se a mluvit. Více >

V dubnu letošního roku se koná konference Českého sdružení sborů Církve adventistů sedmého dne, jejímž úkolem je jednak zvolit nové vedení a jednak vytýčit si nové či oprášit staré priority církve v Čechách. V současné době je již druhé volební období předsedou Českého sdružení Pavel Zvolánek, který byl ještě předtím dvě volební období hospodářem a tajemníkem. Za nejdůležitější, co se v církvi děje, považuje rozhodnutí lidí jít v životě s Kristem. Velkou radost proto prožívá z dění v našem sokolovském sboru, kde toto rozhodnutí činí stále noví lidé. Pavel z našeho kraje pochází. Narodil se totiž v Karlových Varech a odmalička navštěvoval karlovarský sbor, kam léta dojížděli i sokolovští adventisté. Odstěhoval se z Varů až po svatbě v roce 1984, tehdy mu bylo 23 let. Dva roky předtím byl ve Varech pokřtěný.

Pavle, čím si náš sbor zasluhuje tvoje chvály? Více >

Jan Petránek: Mým přáním je navždy vytrvat s Bohem

K sokolovskému sboru adventistů neodmyslitelně patří Jan Petránek, i když většina nových lidí o něm ví hodně málo. Jenda přichází i odchází na bohoslužby téměř nepozorovaně. Moc toho nenamluví a dlouho se obvykle nezdrží. Dobře ho znají především ti, kteří jsou členy sboru desítky let. Jenda se dokonce podílel na stavbě současné sokolovské modlitebny. Pochází z věřící rodiny. Jeho rodiče i babička již byli křesťané – adventisté. Jenda bydlí v Sokolově, s manželkou Jitkou mají dvě dospělé děti – syna Davida a dceru Lucii. David bydlí s manželkou ve Francii nedaleko Paříže a vychovávají dvě dcery, šestiletou Ninu a roční Elišku. Lucie pracuje v Praze jako advokátka a před 3 měsíci se jí narodil syn Martínek.  Jenda si od roku 2008 užívá důchod. Jeho život je takový klidný, jedna žena, jedna práce, jedna víra, žádné velké skoky, pády. Možná by se dalo říct celkem obyčejný život. Jenže v dnešní době je to spíše život neobyčejný. Jenda nejraději jezdí do Ostrova nad Ohří, kde mají baráček a zahradu. Moc rád zpracovává dřevo a chodí na houby. 

Jendo, představ prosím svoji rodinu, ze které pocházíš. Více >

Novinář Tomáš Kábrt: Svoboda je Boží zázrak

 Jen málokdo v Sokolově nezná jméno Kábrt. A zdaleka to již není zásluhou tanečního mistra Josefa Kábrta, který učil v Sokolově tancovat několik generací. Neméně známý je jeho téměř padesátiletý syn Tomáš. Tomáš se proslavil ve chvíli, kdy v době hluboké totality vystoupil s respirátorem na obličeji na prvního máje na tribunu, kde stáli komunističtí pohlaváři před  mávátky třepetajícími lidmi na novém náměstí. K jeho činu se přidalo několik odvážlivců, kteří Sokolov popsali nápisy „Dusím se“. Tomáš patří k tzv. rozjížděčům. Rád vymýšlí nové aktivity a stále se angažuje ve prospěch lidí, kteří nežijí ve svobodných zemích. Dlouhá léta pracoval jako novinář a za svoji odvahu bojovat proti nespravedlnosti, podvodům a lžím byl dokonce několikrát napaden, za komunismu byl několikrát ve vězení. Bydlí v obci Libavské Údolí, kde nějaký čas dělal i starostu. V Sokolově zakládal po revoluci Občanské fórum, Úřad práce či Sokolovský deník. I o jeho „podzemní“ činnosti nyní natočila Česká televize jeden z dílů seriálu Fenomén underground k 25. výročí pádu totality s názvem Ve stínu železné opony. Předpremiéru tohoto dílu promítne hudebník, krajský zastupitel a Tomášův kamarád Miroslav Balatka 14.11. v restauraci U Slunce v Těšovicích od 20 hodin. Tomáš však za svoji největší životní výhru považuje poznání absolutní svobody, kterou nabízí Ježíš Kristus. Slaví tak letos dvojité výročí – 25 let od pádu komunismu a 25 let od svého křtu v sokolovském  sboru adventistů.

Jak vnímáš výročí 25 let pádu komunismu? Více >