Kázání

Velikonoční příběh

Na Velký pátek o Ježíši a o nás

Naděje ve svátku Velikonoc

Kdo je tu ochrnutý

Kázání Tomáše Kábrta na online bohoslužbě v sobotu 6. února v Sokolově a 13. února v Karlových Varech

Příběh obyčejného člověka

Úvaha Hany Kábrtové při aliančním týdnu modliteb ve čtvrtek 14. ledna 2021

Job 13, 23-24: Kolik je mých nepravostí a mých hříchů? Dej mi poznat mou nevěrnost a hřích. Proč skrýváš svou tvář a pokládáš mě za svého nepřítele?

Pár slov o knize: autor – neví se přesně (autorství připisováno Mojžíšovi, Šalomounovi…), doba vzniku díla – neví se přesně (předpoklad, že jde o nejstarší knihu Bible, nejspíš vznikla okolo roku 960 před Kristem v období vlády krále Šalomouna), postava a název knihy – Job – byl skutečnou reálnou postavou, nebo jen fikcí? (nejspíš literární postava, která měla historickou předlohu), Job – obvyklé jméno ve starověku, něco jako dneska u nás pan Novák, pokud by šlo o příjmení, případně Jan, pokud by šlo o křestní jméno (autor si ho možná zvolil jako symbol obyčejného člověka), jméno Job původně znamenalo otázku „Kde je otec?“, později dostalo nový význam „Ten, kdo je napadený nepřítelem“, případně „Opuštěný“.

Na začátku knihy vstupujeme v prvních dvou kapitolách do příběhu nesmyslného utrpení spravedlivého člověka Joba. Příběh nastolí problém, o kterém se v dalších kapitolách vede zdlouhavá teologická diskuze. K příběhu se autor vrátí až v závěru poslední kapitoly.

TŔI MYŠLENKY:

1) O Jobově životě se dozvídáme, že jeho dny byly plné dobroty, laskavosti, moudrosti. Dostávalo se mu jak společenské uznání, tak vnitřní naplnění. Žil dobrý život. Bůh dvakrát s hrdostí opakuje satanovi, že Job je bezúhonný, přímý, pokorný člověk. Bůh se nestydí před celým vesmírem vyznat z toho, že důvěřuje člověku.

Nejen člověk důvěřuje Bohu, ale také Bůh důvěřuje člověku. Bůh má tady na zemi lidi, kterým důvěřuje, že věří Bohu nezištně, zadarmo, jen tak, z lásky, že nic za svoji víru neočekávají, dokonce ani dobré živobytí.

Více >

Lukáš Bujna: Láska k nepřátelům?

Úvaha husitského faráře Lukáše Bujny při aliančním týdnu modliteb v pátek 15. ledna 2021

Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. (Lukáš 6, 27-28)

Milovat svou rodinu a přátele je přirozené. Milovat nepřátele se nám zdá přímo nemožné či aspoň krajně obtížné. Láska k nepřátelům totiž není přirozená, nýbrž nadpřirozená. Normální je přece s nepřáteli válčit, potírat je a ničit, nebo snad ne?

Nejsme-li však slepí, pozorujeme v dějinách, že boje s nepřáteli jsou nekonečné. Sami si je stále vytváříme, poněvadž vlastní identitu lze snadno vybudovat na strachu, nenávisti a pohrdání, a to negativním vymezováním se vůči všem, kteří nezapadají do našeho vidění světa. Tím se dostáváme do paradoxní situace, kdy nepřátele potřebujeme a závisíme na nich, neboť bez nich bychom nevěděli, kým jsme a kam patříme. Přenášíme na ně své temné a stínové stránky, namísto toho, abychom si je přiznali a smířili se s nimi.

Více >

Dění a běh života jsou v rukou hospodáře

Kázání Bohuslava Zámečníka na virtuální dopolední bohoslužbě v sobotu 26. prosince 2020

Efezským 2, 8-10: Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Před pár dny byly Vánoce. Lidé se na Štědrý den obdarovávají. Jsou lidé, kteří se umí z dárků radovat a neptají se, kolik dluží. A tak to má být. Ale ne všichni toto dokážou. Někteří čekají na dárek, protože dotyčného třeba také obdarovali, jiní žádný dárek nečekají, protože si ho nezaslouží. S darem od Pána Boha to máme stejné. Bůh nás obdaroval nejcennějším darem, dal nám spasení. Neumíme ho všichni stejným způsobem přijmout. Jedni si myslí, že si ho nezaslouží, druzí, že je pro ně, že na něj mají právo. Neumíme pochopit, že Božími dětmi se nestáváme na základě našich vlastních zásluh, snah, schopností, moudrosti, nebo dokonce služby ostatním, ale jen a jen díky Boží milosti.  Je asi jen hrstka těch, kteří ho přijmou a radují se z tak úžasné nabídky.

Matouš 20, 1-16: „Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: ‚Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.‘ Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: ‚Co tu stojíte celý den nečinně?‘ Odpovědí mu: ‚Nikdo nás nenajal.‘ On jim řekne: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘ Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!‘ Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: ‚Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!‘ On však odpověděl jednomu z nich: ‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?‘ Tak budou poslední první a první poslední.“

Více >

Pět věcí, které Pán Bůh nezná

Kázání Pavla Šimka na odpolední bohoslužbě při Večeři Páně v sobotu 12. prosince 2020

I. Bůh nezná žádného člověka, který by nebyl hříšný.

Římanům 3:22: Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy;

Jan 8:7: Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“

I. Bůh nezná žádného člověka, který by nebyl hříšný.

II. Bůh nezná hřích, který by neměl v nenávisti

Neexistuje žádný mini hřích, hříšek, lehký hřích, který je lehce a snadno odpustitelný. Není žádný omluvitelný hřích, který není ani třeba odpouštět. Není žádný malý hřích, který by měl na nás jen malý účinek. Neexistuje tak lehký hřích, který nemá sílu nás zničit. Neexistuje tak malý hřích, který člověka neposílá do pekelného ohně.

Člověk sám rozděluje hřích na lehký a těžký. Je zajímavé, že u každého člověka to rozdělení je jiné. To, co někteří pokládají za lehký hřích, jiní vidí za těžký a naopak. To rozdělení závisí předně na tom, čeho se já dopouštím. Moje vlastní hříchy jsou vždy hříchy lehké a hříchy těch druhých jsou naopak hříchy těžké. Vlastní hříchy nejenže podceňujeme a omlouváme, ale mnohokrát už je ani nenazýváme hříchy, ale spíše chybou, slabostí, nedostatkem, sporem a častokrát i situačním etickým chováním. Pojem hřích tak ztrácí na významu.

Raději říkáme, neřekl jsem mu pravdu. Správně bychom měli říci, zalhal jsem mu. Obhajujeme se slovy, neřekl jsem mu pozadí celé transakce, ale přitom jsem jej podvedl. Když někoho nenávidíme, raději hovoříme, že je nám nesympatický. A to už nevzpomínám na vulgárnosti, kdy se smilstvu říká láska, či krádeži využití příležitosti.

A tak hovoříme o příležitosti, o slabosti, o problému, o nedůslednosti, možná ještě o chybě. Problém je v tom, že Ježíš zemřel za hříchy, a tak ty naše příležitosti, nedůslednosti a slabosti ani nevyznáváme.

Marek 9:43, 45, 47: Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačen, než abys šel s oběma rukama do pekla, do ohně neuhasitelného. A svádí-li tě k hříchu noha, utni ji; je lépe pro tebe, vejdeš-li do života chromý, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. A jestliže tě svádí oko, vyloupni je; je lépe pro tebe, vejdeš-li do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla

Více >

Jak žít v karanténě?

Kázání Hany Kábrtové na odpolední bohoslužbě v sobotu 26. prosince 2020

Milé sestry, milí bratři, vážení přátelé,

dva biblické texty uvádějí, jak Bůh cosi důležitého píše prstem – jednou do kamene, podruhé do písku. Pojďme se na oba texty podívat:

1) Deuteronomium 9,10: A Hospodin mi dal obě kamenné desky psané prstem Božím, na nichž byla všechna přikázání, o kterých s vámi Hospodin mluvil na hoře zprostředku ohně v den shromáždění.

Do kamene Pán Bůh vyryl prstem Boží principy, které jsou neměnné, nezničitelné, věčné. Do kamene Bůh napsal nezničitelné Boží principy lásky, věčně platný Zákon.

Bůh ve stejné knize také lidem oznámil,  co se bude dít, když budou Jemu opravdově naslouchat a řídit se jeho příkazy, které dal lidem, aby prožili šťastný a spokojený život.

Deuteronomium 28, 1-14: Jestliže budeš opravdově poslouchat Hospodina, svého Boha, a bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy, které ti dnes udílím, vyvýší tě Hospodin, tvůj Bůh, nad všechny pronárody země. A spočinou na tobě všechna tato požehnání, když budeš poslouchat Hospodina, svého Boha: Požehnaný budeš ve městě a požehnaný budeš na poli. Požehnaný bude plod tvého života i plodiny tvé role, plod tvého dobytka, vrh tvého skotu a přírůstek tvého bravu. Požehnaný bude tvůj koš a tvá díže…. Hospodin přikáže, aby s tebou bylo požehnání ve tvých sýpkách a na všem, k čemu přiložíš ruku. Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou ti dává….. Hospodin ti dá nadbytek dobrého: plodu tvého života a plodu tvého dobytka i plodin tvé role v zemi, o které přísahal Hospodin tvým otcům, že ti ji dá. Hospodin ti otevře svou štědrou pokladnici, nebesa, aby v pravý čas dal tvé zemi déšť a požehnal každé práci tvých rukou……

Mnohem delší text ve stejné kapitole se věnuje tomu, co se bude lidem naopak dít, pokud nebudou Bohu naslouchat, pokud se nebudou řídit jeho přikázáními.

Více >

Večeře Páně není obřad, ale úkol – k lámání sebe pro druhé

Kázání Hany Kábrtové na odpolední bohoslužbě v sobotu 5. prosince (úvaha Jiřího Beneše)

Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Skutky apoštolů 2; 41, 42, 46

Řeč je o prvních křesťanech, učednících či následovnících Ježíše Krista, kteří měli potřebu se denně scházet k lámání chleba, nebo – li k Večeři Páně. Co je k tomu vedlo? Určitě to nebyla tradice, nějaká náboženská povinnost či ustálený zvyk, ale opravdová vnitřní touha. Prostě ji potřebovali. Proč? Proč nám dneska stačí Večeře Páně jednou za čtvrt roku či méně?

Tři rozměry Večeře Páně: minulostní, přítomnostní, budoucnostní

1) budoucnostní: Ježíšova řeč v Evangeliu podle Lukáše 22, 16: „Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím.“

– Večeře Páně s viditelným Ježíšem nás čeká v Božím království

Žalm 23: I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš.

Více >