Kázání

Velikonoce stále trvají

Kázání Bohuslava Zámečníka na romské bohoslužbě v sobotu 18. dubna v internetovém vysílání

Mnozí lidé si řeknou: „A máme ty Velikonoce za sebou. Tak, zase příští rok!“. Ale ona to není úplně pravda. Velikonoce jsme prožili, většina lidí je prožila jako svátky jara, ukřižování Krista a jeho zmrtvýchvstání možná někteří zahlédli v nějakém filmu nebo v divadelní podobě. Tři dny Velikonoc, upečený beránek, vajíčka, zajíčkové, pomlázka a zase ten všední, obyčejný život.

V církevním pojetí Velikonoce ještě trvají do doby, než uplyne padesát dnů od nedělního Zmrtvýchvstání do doby Letnic nebo také svatodušních svátků, svátků seslaní Ducha svatého.

Co se odehrávalo v době mezi nanebevstoupením Krista Pána a sesláním Ducha svatého?  

„…ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu…“ Skutky apoštolů 1, 8-10

Více >

Dítě mé,

ty mě možná neznáš, ale já o tobě vím úplně všechno (Žalm 139,1). Vím o tom, kdy si sedáš a kdy vstáváš (Žalm 139,2). Dobře znám všechny tvé cesty (Žalm 139,3). Dokonce znám i počet vlasů na tvé hlavě (Matouš 10,29-31). Stvořil jsem tě k mému obrazu (1.Mojžíšova 1,27). Ve mně žiješ, pohybuješ se, prostě jsi (Skutky 17,27-28). Protože jsi mým potomkem (Skutky 17,28). Znal jsem tě dřív, než jsi byl počat (Jeremjáš 1,4-5). Vybral jsem si tě, už když jsem  plánoval stvoření (Efezským 1,11-12).

Tvůj život není omyl, neboť všechny tvé dny jsou zapsány v mé knize (Žalm 139,15-16). Stanovil jsem přesný den tvého narození a taky to, kde budeš žít (Skutky 17,26). Bázeň budí tvé podivuhodné stvoření (Žalm 139,14). V lůně tvé matky jsem tě utkal (Žalm 139,13). A přivedl na svět v den tvého narození (Žalm 71,6). Jsem nesprávně vykládán těmi, kdo mě neznají (Jan 8,41-44). Nejsem chladný ani hněvivý bůh, ale jsem dokonalým vyjádřením lásky (1.list Janův 4,16). Toužím tě zahrnout svou láskou (1.list Janův 3,1). Jednoduše proto, že jsi mým dítětem a Já tvým Otcem (1.list Janův 3,1). Nabízím ti víc, než by ti kdy mohl nabídnout tvůj pozemský otec (Matouš 7,11). Neboť já jsem dokonalý otec (Matouš 5,48). Vše dobré, co dostáváš, ti dávám já (Jakub 1,17). Jsem ten, který se o tebe vždy postará a naplní všechny tvé potřeby (Matouš 6,31-33). Mé plány pro tvou budoucnost byly vždy plné naděje (Jeremiáš 29,11). Protože tě miluji nekonečnou láskou (Jer. 31,3).

Více >

O naději v beznaději knihy Job

Kázání Martina Lindtnera v sobotu 18. dubna

Hledáme-li téma naděje v knize Job, je dobré si nejdříve krátce představit, jak je kniha napsána. Velkou část tvoří rozhovory mezi Jobem a třemi „přáteli“. Přátele dávám do uvozovek, protože z jejich slov se záhy ukáže, že toto označení jim příliš nepřísluší. Možná bychom je mohli nazývat spíše Jobovi známí. Ti se ve svých řečech střídají. Jako první vždy mluví Elífaz, po něm následuje Bildad a nakonec se ke slovu hlásí Sófar. Cyklus promluv známých k Jobovi se odehraje v knize celkem třikrát. Na každou jejich jednotlivou řeč Job nějakým způsobem reaguje.

Téma naděje se objevuje v knize výhradně v těchto dialozích (až na jednu výjimku: Job 41,1). Nejlepší proto bude, když srovnáme řeči o naději, zaznívající z úst přátel, s tím, co o naději říká samotný Job.

Každý z Jobových známých téma naděje zmiňuje výhradně ve své první řeči. Ve druhé a třetí už o naději z jejich úst nepadne ani zmínka. Téma je vyčerpáno hned v počátku. Jakoby se Job, čím déle s ním mluví, tím více stával beznadějným případem. Jobe, promiň, ale pochopili jsme, že mluvit s Tebou o naději už nemá smysl. Zkusili jsme to napoprvé. Ale zmiňovat tohle téma v tvém případě nemá smysl. Sorry.

Více >

Neboj se, jen věř!

Kázání Hany Kábrtové na romské bohoslužbě v sobotu 11. dubna 2020 v internetovém vysílání

Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň? 1.Korintským 15, 54b, 55

Milí přátelé,

víte, jaké je poselství Velikonoc? Vánoce – to určitě všichni víme. Vánoce nám připomínají, že Bůh se stal člověkem, jedním z nás (narodil se Kristus Pán, radujme se). Přišel se nám ukázat, představit, abychom mohli poznat jeho povahu, aby nás už nikdo nemohl oklamat, když bude říkat, že Bůh je zlý trestající mstitel. V Ježíšovi jsme díky události v Betlémě poznali pravou povahu milujícího Boha. A jaké je poselství Velikonoc?

O Velikonocích pro nás Ježíš vydobyl svobodu. Pro každého z nás. Když byl Václav Havel v roce 1994 oceněn ve Filadelfii medailí svobody, řekl: Stvořitel dal člověku právo na svobodu. Zdá se, že svou svobodu může člověk naplnit jen tehdy, nezapomene-li na toho, kdo mu ji dal. Velikonoce jsou právě připomenutím Toho, který nám pravou svobodu vydobyl, abychom ji mohli plně naplnit, abychom mohli být skutečně svobodní. Poselství Velikonoc nám také říká, že smrtí život končit nemusí. Že Ježíš není mrtvý, že přemohl smrt, že ve vzkříšeném Kristu je s námi sám věčně živý Bůh. Díky Němu není smrt to poslední, co nás v našich životech čeká, jak často slýcháváme od lidí, kteří s Pánem Bohem nepočítají.

CELÝ ČLÁNEK ZDE

Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“

Velikonoční kázání Martina Lindtnera

Milost Vám a pokoj od našeho Pána Ježíše Krista

Milí bratři a sestry, vážení přátelé, rád bych o letošních Velikonocích upoutal Vaši pozornost k textu z Markova evangelia 15, 33-39:

V poledne se náhle setmělo a zlověstné šero trvalo až do tří hodin. Ve tři hodiny odpoledne vykřikl Ježíš: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“ Jsou to úvodní slova dvacátého druhého žalmu: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Někteří z přihlížejících mu nerozuměli a domnívali se, že volá na pomoc proroka Elijáše. Jeden z nich připevnil na hůl houbu nasátou kyselým vínem a přistrčil mu ji ke rtům se slovy: „Počkáme si, zda mu Elijáš přijde na pomoc.“ Ježíš vykřikl ještě jednou a zemřel. V tu chvíli se opona, která zastírala nejsvatější místnost chrámu, roztrhla napůl od shora až dolů. Římský setník, který velel popravčí četě a byl svědkem Ježíšových posledních chvil, zvolal: „Ten člověk byl opravdu Boží Syn!“

Tady se čas začíná počítat po hodinách. Už ne po týdnech, už ne po dnech – tentokrát po hodinách. Jsou to totiž nejdůležitější hodiny Kristova života.

Jsou to hodiny, na které reaguje příroda, na které reaguje Bůh, na které reaguje i jeden člověk.

Jde o okamžiky, kdy příroda vše halí do temnoty. Jsou to hodiny Božího soudu. Tady na kříži se děje Boží soud. Zde dochází k očištění toho, co má hodnotu, a ke spalování všeho, co žádnou hodnotu nemá. Boží soud zde odděluje zrna od plev. Co má budoucnost od toho, co ji nemá.

CELÝ ČLÁNEK ZDE

Co je domov?

Kázání Tomáše Kábrta na romské bohoslužbě v sobotu 4. 4. 2020 v internetovém vysílání

Přemoci obry

Kázání Hany Kábrtové u Kaceřova 29.3.2020

Martin Lindtner: Naděje v knize Žalmů

Milí přátelé,

rád bych společně s Vámi během příštích dnů otevíral stránky Starého zákona na místech, která pojednávají o tématu naděje. Svou pozornost upřeme především na mudroslovné texty Starého zákona. V těch se zrcadlí staletími prověřená moudrost národa, který potřeboval, možná více než kterýkoliv jiný, během své dějinné pouti téma naděje opakovaně promýšlet. Věřím, že o tuto léty prověřenou moudrost se můžeme opřít i dnes.

Nelze nevzpomenout přirovnání profesora Filipiho, který ve své knize „Kdo slyší můj nářek – poselství kajících žalmů“ obraz naděje žalmistů vtisknul do krátkého podobenství. „Směr záchrany z hlubin není dolů, k pevnému dnu, nýbrž nahoru, odkud jako by někdo spouštěl záchrannou šnůru. Skládat naději v Hospodina je jako držet se tenké šnůry, napjaté až k prasknutí, ale tak pevné, že nepraskne.“

Více >

Nemoc a smrt navždy přemoženy

Kázání Hany Kábrtové v lesní kapli v Lázních Kynžvart 22. března 2020