Kázání Tomáše Kábrta v Karlových Varech 17.9.22 na Žalm 113:

„Haleluja. Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodina!
Jméno Hospodinovo buď požehnáno nyní i navěky.
Od východu slunce až na západ chváleno buď jméno Hospodina.
Hospodin je vyvýšen nad všemi národy, nad nebesa strmí jeho sláva.
Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní?
Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi.
Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka
a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu.
Neplodnou usazuje v domě jako šťastnou matku synů. Haleluja.“

Žalm 113, zvaný Halel, se dnes v židovském prostředí zpívá při sederové večeři. V křesťanství je součástí tak zvaných nešpor – večerních modliteb.

Sederová večeře se koná o prvním večeru svátku Pesach, židovských Velikonoc, na připomínku tak zvané velké noci bdění pro Hospodina. To byla noc, kdy Bůh seslal poslední ránu na Egypt a zachránil při ní ze smrti i z otroctví všechny, kteří obětovali beránka a jeho krví označili své dveře. Tento symbol se naplnil v noci, kdy Ježíš večeřel se svými učedníky a byl zatčen k ukřižování – jako onen beránek k obětování, ke spáse každého hříšníka z otroctví hříchu a z věčné smrti. Je to noc, kterou si připomínáme jako Večeři Páně. Je tedy možné, že právě tento žalm Ježíš při této večeři s učedníky zpíval. Proč právě tento žalm?

Tato krásná píseň začíná trojím halel. Halelu je pobídka k chválení, doslova k výskání (juchání, plesání, halekání…). Kdy si výskáme a jucháme? Dnes bychom řekli: Když je nám skvěle, bombově, parádně (podle nejmladší generace když „feelujeme mega“, „top“ nebo „hype“). Halel je stav, když je naše radost tak silná, že pro její vyjádření nemáme slova, ale právě jen výskání, když nedokážeme a ani nechceme svou radost ovládnout a jucháme, halekáme si.

K takovému výskání naše píseň v úvodu pobízí třikrát – k výskání trojímu, trojitému, třikrát podtrženému, k výskání na třetí – takovéto trojité vyjadřování se v Bibli obvykle týká Boha – bývá označován jako „svatý, svatý, svatý“ nebo jako ten, který „byl, je a bude“ atd.

Pobízeni k tomuto trojmocnému výskání jsou tu Hospodinovi vyznavači, služebníci, zde doslova otroci – tedy ti, kteří Hospodinovi nejen slouží, ale kteří mu také patří, jsou jeho.

A důvod tohoto trojmocného výskání je tu také trojí – Hospodin sám, patřit Hospodinovi a Hospodinovo jméno. Samo jméno je zde zmíněno také třikrát. Co je právě na Hospodinovi, na příslušnosti k němu a na jeho jménu tak skvělého?

Jméno v Bibli není název, nejsou to písmena nebo zvuk. Jméno v Bibli je charakter, povaha, pověst člověka nebo Boha. Když bydlíte v činžáku, jméno v něm nemáte podle toho, co máte napsané na dveřích nebo na schránce na poštu, ale podle toho, jestli zdravíte sousedy, jste milí na jejich děti a včas myjete schody. Podle toho máte v domě jméno, pověst.

Jaké je podle našeho žalmu jméno Hospodina? Ani jeho jméno netvoří nějaké naše slovo, byť sebevznešenější – Hospodin nebo Jahve nebo Všemohoucí, jeho jméno je mnohem větší, než by se vešlo do lidských úst, uší nebo gramatiky. Jeho jméno je jeho povaha, jeho pověst, zvěst o něm na zemi a na nebi.

Podle verše 2 je jméno Hospodinovo „požehnané nyní i na věky“ – zvěst o Hospodinovi se rozhojňuje v čase – naplňuje celou naši přítomnost i budoucnost a nikdy tomu nebude jinak. Podle verše 3 je zase jméno Hospodinovo chváleno „od východu slunce až na západ“ – zvěst o Hospodinovi naplňuje i všechen prostor – vzbuzuje obdiv všude pod sluncem.
Podle verše 4 má Hospodin vládu „nad všemi národy“ a ve své slávě i „nad nebesy“ – vládne nad všemi bytostmi v tomto světě i ve všech světech jiných.

A pak najednou ve verši 5, v samém středu, v srdci tohoto žalmu, máme naši otázku: „Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jež tak vysoko trůní?“ – Čím je vlastně Hospodin, náš Bůh, tak jedinečný? Co je na něm tak skvělého? Na příslušnosti k němu? Na jeho povaze? Čím je tím trojím důvodem k naší radosti a výskání? Že „tak vysoko trůní“? Že ovládá všechen čas a všechen prostor a všechen život ve vesmíru? Není to spíše důvod k posvátné hrůze a k pokání v prachu než k radostnému výskání?
A na tuto otázku starověkého žalmisty odpovídá pokračování jeho písně podivuhodně:

od verše 6:
„Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi. Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu. Neplodnou usazuje v domě jako šťastnou matku synů.“

Náš Bůh je tak nesmírně nad námi, že musí sestoupit, aby viděl na nebesa a zemi – podle kralického překladu „se snižuje“, podle varianty studijního překladu „se ponižuje“, aby vůbec zahlédl tento vesmír. Ale Hospodin se takto snižuje a ponižuje, náš Bůh užívá svou nesmírnou velikost a moc k tomu, aby našel člověka v nouzi a zvedl ho z prachu, aby ubožáka vytáhl z kalu (podle kralických „z hnoje“ a podle studijního překladu „ze smetiště“), aby dal těmto nejopovrhovanějším místo a důstojnost ve svém lidu, aby nešťastné opuštěné ženě dal šťastnou rodinu ve svém domě.

Kam a proč sestupuje nekonečně mocný Bůh ze svého trůnu? Do prachu, kalu a samoty tohoto světa, aby tam vyhledal trpící a osamělé a uvedl je do radosti svého společenství. To je ta nesmírná velikost našeho Boha. To je to jeho požehnané a slavné jméno.

Kdo je jako Hospodin? Čím je Hospodin, náš Bůh, tak jiný a jedinečný? Co je na něm tak skvělého? Čím je tím důvodem k naší radosti a výskání? Tím, že sám sestupuje ze své nekonečné moci, aby pozvedl nejubožejšího. Tím, že se sám snižuje až do prachu (co představuje prach v Bibli? Smrt, prázdnotu, marnost), aby našel a zachránil ztracené. Tím, že se sám ponižuje do kalu, aby z něho vytáhl a povýšil důstojností opovrhovaného. Jaký důvod k radosti, k výskání a halekání z takového Boha! Jaká odpověď na žalmistovu otázku! „Haleluja!“ končí tato píseň právem výskotem.

Četli jsme zde pozoruhodné české slovo ubožák. U-bohý je člověk, který je u Boha. Má ve své situaci velmi mocného zastánce. Setkání s u-božákem je tak zároveň setkání s Bohem. Podle tohoto žalmu nemá ale ubožák jen jediného zastánce. Všimli jste si odkazů na Hospodinovy služebníky? Na Hospodinův lid? Na Hospodinův dům?

Jsme to my? Sestupujeme ze své zbožné exkluzivity do prachu všednosti k pozvednutí lidí v nouzi? Ponižujeme se z našich morálních výšin do kalu světa k povznesení důstojnosti padlých lidí?
Usazujeme v tomto svatém domě osamělé a opovrhované? Jsme jim šťastnou rodinou a společenstvím?

Velikost Boží církve nespočívá v její početnosti, vlivu na lidi, myšlenkách, činech nebo exkluzivitě. Jak nám připomíná Žalm 113, Bůh není velký pro svou nadřazenost, ale naopak pro své ponížení, kterým pozvedává druhé. Dělat druhé skvělými a šťastnými, to je znak našeho Boha a jeho lidu. Svět potřebuje církev, která se poníží, vzdá své význačnosti a otevře, aby dala zazářit druhým. Haleluja!