Příběhy

„Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.“

Bible, Nový zákon, evangelium podle Matouše 5,41

Před deseti lety jako vedoucí sociální ubytovny pro mladé dospělé lidi bez rodiny i domova v Kynšperku nad Ohří jsem se seznámila s mladou ženou Julií. Potřebovala pomoci. Už dlouho neměla kde bydlet a podařilo se jí utéct ze spárů mužů, kteří ji nutili vydělávat peníze „na silnici“. Její rodiče zemřeli a ona se se svým strýcem Karlem starala o pět mladších sourozenců. Ubytovala jsem ji a začala řešit její situaci. K velkému překvapení dívku jednoho květnového dne přepadly porodní bolesti a narodil se syn Michal. Julie nikomu nesvěřila, že je těhotná. Rodila v kojeneckém ústavu v Aši, kde jsem ji jednou navštívila. Pak zmizela jako mnoho jiných takových z mého života.

Byl leden a psal se rok 2006. Byly to právě čtyři roky, kdy od nás Julka odešla. U dveří ubytovny někdo zazvonil. Otevřela jsem a uviděla Julii, která mi v slzách řekla: „O syna jsem přišla.“ Rozklepala jsem se a sypala ze sebe jednu otázku za druhou: „Jak přišla? Kde je? Co se s ním stalo?“ Julka mě uklidnila, když mi sdělila, že souhlasila s jeho umístěním v dětském domově. Navzdory této hrozné zprávě jsem si v první chvíli oddychla. Vyprávěla mi, jak s Michálkem střídali různá sociální zařízení, jak nějaký čas bydleli u jejího přítele, u strýce Karla a jak často neměla peníze na živobytí. Sociálka rozhodla, že pro Míšu bude nejlepší, když půjde bydlet do dětského domova, kde bude o jeho základní fyzické potřeby postaráno. Julce nezbylo nic jiného než souhlasit. Neměla synovi co nabídnout. Nastěhovala se zpět do kynšperského „Domu na půli cesty“ a naše společné putování pokračovalo. Více >

Zamilovaní Rosvita a Karel: Chceme mít svatbu

Elegantní dáma Rozvita Šulcová a gentleman Karel Josef Václav Mráz dnes tvoří nerozlučnou dvojici. Mladí lidé by jim mohli jejich lásku a ohleduplnost jeden ke druhému závidět. Rádi by se vzali, ale nemají to úplně jednoduché. Rozvitě byla totiž v roce 2008 omezena právní způsobilost. Jejich život provázejí hluboké pády, ale také radostné vzestupy díky několika hodným lidem, poslaným do jejich života Pánem Bohem, kterého tak často prosili o pomoc. Prožili mnoho zlého a zejména v Karlovi je stále mnoho nezodpovězených otázek a těžko pochopitelných křivd. Oběma se ale nyní daří dobře. Bydlí v pečovatelském domě pro seniory na Starém náměstí v Sokolově a užívají si vzájemné lásky a společenství s lidmi ze sboru adventistů, kam pravidelně chodí nejen na bohoslužby, ale také na všechny další akce, které lidé ze sboru pořádají, například biblické přednášky Tomáše Kábrta nebo posezení u ohně v rodině Novákových v Těšovicích. Oba jsou pokřtění katolíci. Více >

Děkujeme Pánu Bohu, že nás až dosud doprovázel na naší společné cestě životem. Dopřál nám dožít se krásného, svátečního dne, kdy jsme si mohli Jeho vedení připomenout spolu s našimi příbuznými uprostřed sborového společenství. Opět mohu říci: „Pán Bůh byl a je s námi a má nás rád.“ Přestože mělo podle předpovědi pršet, svítilo nám sluníčko na obloze, také sluníčko Boží Lásky v našich srdcích, jako před 50-ti lety.

Rádi bychom touto cestou poděkovali všem, kteří se na přípravách a realizaci naší „zlaté svatby“ podíleli. Všichni naši příbuzní byli uneseni programem, krásnou atmosférou i s celým průběhem slavnosti byli spokojeni a všem se v našem sborovém společenství líbilo. Těm, kteří nám osobně přišli blahopřát a obdarovali nás mnoha překrásnými květinami, mnohými dárky i těm, kteří nám blahopřáli písemně moc děkujeme. Celému sboru, abychom snad na někoho nezapomněli, nechceme proto jmenovat. Více >

V týdnu od 3. do 10. listopadu se konala tradiční každoroční akce církve adventistů „Modlitební týden„. Členové a přátelé církve se scházeli po celém světě ke společným modlitbám a studiu duchovních témat. Letos s názvem „Boží slovo a probuzení církve“. Tématem se stejným názvem a dalšími Moc Božího slova v našich životech, Srdce a půda, Překročit Jordán, Výzva k vůdcovství, Studium Bible a modlitba, Světlem pro mé nohy je Tvé slovo, osvěcuje moji stezku, Oživení a misie jsme se zabývali i v Sokolově a jeho okolí. Scházeli jsme se každý den po rodinách, modlili se a předávali si bohaté zkušenosti s Božím slovem a jeho působením na nás i na druhé.

Ukázka ze středeční přednášky Výzva k vůdcovství: „Jeden mladý muž miloval rychlou jízdu ve svém sportovním autě po horských cestách. Jednoho dne se proti němu v nepřehledné zatáčce vyřítilo protijedoucí auto. Stihlo se však z jeho jízdního pruhu stáhnout právě včas. Když jeden druhého míjeli, řidička se vyklonila z okna a zakřičela: „Prase!“ Mladý muž se rozzuřil! „Ty dobytku!“ zavolal nazpět. „Vždyť ona byla na mé straně vozovky,“ zamručel. „Jak si dovoluje říkat mi prase!“ Jeho jediným zadostiučiněním bylo, že neztratil duchapřítomnost a nadávku jí vrátil. A pak vyjel ze zatáčky – a tam srazil prase, které stálo uprostřed vozovky! Více >

V neděli 25.11. uplyne 50 let od chvíle, kdy se rozhodli spojit své životy Pavel a Jitka Hološovi. Zlatou svatbu budou mít v sokolovském sboru v sobotu 24.11. od 13.30 hodin. Všichni jsou srdečně zváni ke společnému slavnostnímu shromáždění.

Pavel i Jitka pocházeli z česko-slovenského manželství. Zatímco Jitka žila s rodiči a sourozenci v Zahrádkách u České Lípy, Pavel bydlel se svou rodinou v Trenčíně. Do České Lípy narukoval v roce 1959 na vojnu. Sloužil vlasti jako většina věřících lidí u PéTéPáků , což byly pomocné technické prapory, kam posílali pro tehdejší komunistickou vládu politicky nespolehlivé lidi. Pavel již v té době byl adventistou stejně jako jeho rodiče. Díky svému kolegovi na vojně, adventistovi,  se seznámil se zhruba šedesátiletou Annou Štěpánovou, u které se doma scházelo kolem dvaceti spoluvěřících.  „Požádal jsem sestru Štěpánovou, aby přivedla do kasáren nějaká mladá děvčata, která mě přijdou navštívit , a já dostanu vycházku,“ vzpomíná Pavel. Ve sboru jich moc nebylo, tak tehdy poprosila matku patnáctileté Jitky, aby dovolila Jitce jít s ní do kasáren. Tam se viděli poprvé. Vše klaplo podle plánu a Pavel mohl na vycházku. Jitka odjela domů a on zůstal až do večera u sestry Štěpánové. Více >

Medik Daniel Kábrt: Bez Boha už nechci žít

Jednadvacetiletý student medicíny Daniel Kábrt z Libavského Údolí je novým vedoucím mládeže sokolovského sboru církve adventistů. Přes své mládí měl již docela pestrý život. Absolvoval soukromou základní školu s osmiletým gymnáziem Svobodná chebská škola, výuku hry na trubku a elektrickou kytaru v uměleckých školách v Kynšperku, Chebu a Chodově, skautský oddíl Agara v Sokolově, legendární sokolovskou taneční školu Josefa Kábrta, svého dědy, roční stáž na gymnáziu v bavorském Bayreuthu  a nyní studuje zubní lékařství na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a bohosloví  na Teologickém semináři církve adventistů v Sázavě. Díky jeho laskavé a milé povaze je okolím vnímán jako usměvavé sluníčko, se kterým je radost být. Kromě rodičů má o rok mladšího bratra Martina a také čtyři tety, čtyři strýce, sedm bratranců, čtyři sestřenice, jednu babičku a dva dědy. Více >

Siréna kvílí po celé škole a hlas z reproduktorů vyzývá všechny přítomné, aby urychleně opustili budovu, protože hoří. Rovnám si věci ve své třídě a nenechávám se vyrušovat. Asi zase nějaký hloupý cvičný poplach, myslím si a dál se věnuju své práci. Hlas neúnavně opakuje stále dokola totéž – OKAMŽITĚ OPUSŤTE BUDOVU ŠKOLY, HOŘÍ. I hlasitá siréna mě ruší při práci. Po nějaké době se rozhodnu podívat na chodbu, jestli se opravdu něco neděje a zda jsou ve svých kabinetech a učebnách také jiní kolegové. Několik jich postává na chodbě a povídají si. „Co se děje?“ ptám se jich. Krčí rameny a říkají, že nevědí. Ale stejně jako já před chvílí se nenechávají vyrušovat. Chci jít zpátky, ale najednou vidím kolegyni z kabinetu naproti mně, jak odchází únikovým východem pryč. Obracím se opět na hlouček diskutujících. „Neměli bychom jít ven?“ Ještě chvíli váháme a pak se společně vydáváme ze 6. patra po schodišti ven. Výtahy v době vyhlášení poplachu nefungují. Venku je už spousta zaměstnanců školy, přijíždějí hasiči. Vbíhají do budovy a nakonec zjišťují, že poplach spustil prach na výstražném zařízení školy. Naštěstí. Jinak by většina z nás kvůli naší liknavosti a nedůvěře nejspíš nepřežila. Více >

27. září 2012 vyšel v magazínu DNES rozhovor s nemocničním kaplanem – adventistou – Vítězslavem Vurstem. Celý rozhovor nejen o naději a síle, kterou pomáhá hledat pacientům nemocnice v Motole, si můžete přečíst zde na našich stránkách, anebo na nástěnce v modlitebně adventistů v Sokolově na Kraslické 14.