Příběhy

Ismile je velmi sympatický kluk, kterého před dvěma roky adoptoval na dálku můj syn Daniel se svými kamarádkami Aničkou Chromou a Kamilou Bonhardovou. Při mé březnové cestě po bangladéšských školách jsem ho také navštívila. Přišel za mnou do jídelny, když jsme večeřeli. Objal mě a přitiskl se ke mně tak, že si v první vteřině získal moje srdce. Anglicky umí zatím jen málo, mluví a píše bengálsky. Bydlí v internátní škole SAMS, kde jsme kvůli stávkám a demonstracím trávili téměř tři dny. Bylo dost času se více poznat. Vyprávěl mi, že doma nebyl už hodně dlouho. V podstatě domů nejezdí nikdy. Ve stejné škole studují i jeho dvě sestry, se kterými jsem se seznámila. Jeho mamka na něj posílá do školy ročně 300 Tk, což je zhruba 70 našich korun.  Ismile bydlí na pokoji s desítkami dalších kluků. Rád chodí do školy a nejvíc ho baví matematika. V době, kdy jsme na škole byli, dělal zrovna čtvrtletní testy. Předala jsem mu dárek od svých tří sponzorů, míč s pumpičkou. Přidala jsem k tomu nějaké propisky, tužky, kalkulačku, pastelky, hodinky, sladkosti. Ze všeho měl velikou radost. Ukázal mi svoji plechovou krabici, kde má veškeré své jmění. Byly v ní knihy a asi pět kousků oblečení. Přál si zámek, aby si ji mohl zamknout, ale kvůli stávkám nešlo zámek jít koupit. Otevřeno bylo jenom ve studentském malém obchůdku, kam jsem Ismila vzala. Koupila jsem mu na základě jeho přání šampony, oleje do vlasů, mýdla, pravítko a další rýsovací potřeby. Více >

Je středa večer a před námi poslední noc v Bangladéši. Přijeli jsme dopoledne ze střediska SAMS a šli se podívat do slumové školy v Dháce. Jedná se o školy v plechových boudách, do kterých chodí děti z okolních obydlí. Ve třech malých budkách se tísnilo mnoho dětí, a jak jsme se dozvěděli, učí se na dvě směny, protože jich je strašně moc. Byly velmi přátelské a nadšené z naší návštěvy.
Po nákupech jsme se vrátili do střediska církve adventistů, kde na mě už čekaly poslední námi sponzorované děti, Luxmi (čte se to Loky) a Komol. Přijely z Monosapary, abychom se mohli seznámit. Jeli několika autobusy více jak sedm hodin. Dětem jsem předala dárečky i fotku celého sboru, vyřídila pozdravy a rozešli jsme se na noc s tím, že ráno naučím Luxmi hrát pexeso a Komola prší. Dětem jsem řekla, že si mohou přát něco ode mě, že jim to zítra koupím. Více >

V neděli 17.3. navštívila naše expedice vesnickou školu  v Beldanze, do které chodí naše Lota. Hned po příjezdu a srdečném uvítání srdíčkem se ke mně přihlásila, aniž by tušila, kdo z nás je zástupcem našeho sboru, jejího sponzora. Asi nějaká vnitřní intuice :-). Lota je krásná, milá a usměvavá dívka, která svoji radost ani trochu neskrývala. Stejné pocity jsem měla já. Předala jsem jí všechny dárky, které jsem pro ni měla. Společně jsme navštívili i její rodinu, doma byli rodiče. Do stejné školy chodí i její mladší bráška. Starší bratři pracovali mimo domov. Naše auto mělo problém s nastartováním, a tak bylo dost času společně pobýt. Lota se spolužáky nám zazpívali spoustu písní, některé jsem zdokumentovala. Od pracovníků Adry dostala škola sportovní nářadí.

Ještě týž den na nás čekala ve středisku SAMS, kde přebýváme, Sumi, kterou sponzoruje syn Daniel se svými kolegy z lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Rozhodla se studia ukončit, protože má prý divoké sny. Nikdo neví, kolik je na tom pravdy, zda nemusela Sumi uvést tento důvod kvůli rodičům, kteří třeba chtějí, aby šla pracovat domů. To se v této zemi stává velmi často. Děti jsou levná pracovní síla a rodiče nestojí o to, aby jejich děti chodily do školy. Skupina studentů, která dívku sponzoruje, dostane zřejmě nové dítě. Nicméně Sumi jsem předala všechny dárečky od mediků. Dojalo ji to a plakala. Více >

V sobotu 16.3. jsme prožili bohoslužbu v Dháce, kam jsme se po osmi hodinách šťastně vrátili z jihu. Cesta se protáhla na dvojnásobek, protože silnice byla úplně ucpaná auty, rikšami a dalšími vozidly s lidmi, kteří hojně cestují i na korbě náklaďáku. Přespali jsme v hotelu a brzy ráno se vypravili za manželkou ředitele BCSS (Adra u nás) Jennie, která mně a Jarču oblékla do tamního slavnostního oděvu šárí. Místní oděv si koupil i další člen naší výpravy Roman Franěk a společně jsme šli do sboru adventistů. Přidal se k nám Čech Tadeáš Franek, který přiletěl ze Srí Lanky a kterého na letišti vyzvedl Radek Špinka.

Ve sboru bylo úplně plno, místní měli zrovna slavnostní divizní shromáždění. Kázal Američan Dan Smith z univerzity La Sierra v Kalifornii z knihy Ester o králi, který k Ester natáhl svoji ruku s žezlem a tím ji ušetřil života. Přirovnal ho k Bohu, ke kterému se nikdo nemusí bát přijít, protože ho ve své lásce vždycky přijme. Vyprávěl o Schindlerově seznamu, na kterém byli uvedeni lidé – Židé, kteří se díky jeho pomoci zachránili před smrtí. „Bůh má také seznam a jsou na něm napsáni všichni lidé,“ řekl Smith. „Stačí jen jedno. Chtít být ve vlaku záchrany,“ vysvětlil. „Chceš-li to, jsi v něm,“ povzbudil všechny přítomné a ilustroval tyto myšlenky na mnoha příbězích. Více >

Po dlouhém letu z Prahy do Dháky a ještě delším čekání na přípoj v Dubaji jsme šťastně dorazili do cíle. Na letišti vše díky Radomíru Špinkovi, vedoucímu koordinátorovi projektu Adra, proběhlo hladce. Po zaplacení a obdržení víza nám doputovaly i batohy a kufry a mohli jsme vyrazit za dobrodružstvím. Na letišti na nás čekali pracovníci partnerské organizace Adra BCSS a odvezli nás na svoji základnu, kde se kromě školy a střediska BCSS nachází také sbor adventistů. Cestou jsme byli naprosto šokováni davy lidí, aut, neustálého troubení a nedodržování žádných silničních předpisů. Lidé tak různě viseli po autech, všichni se řítili střemhlav kamsi. Skutečnost předčila všechna naše očekávání, představy. Po výborné večeři v rodině ředitele BCSS Miltona Dase jsme odjeli přespat do hotelu v Dháce. Více >