Příběhy

Bohuslav Zámečník

„Miluju tě,“ zaznívá v každém díle různých amerických seriálů snad v každé druhé větě. Přitom obsahem jsou nekonečné nevěry, podvody, lži, a nespal-li tam každý s každým, je ještě před námi několik sad pokračování. Tak tohle je prý láska, učí nás televize. Život je ale jiný. Láska nejsou slova, láska jsou činy. Vzpomínám na nejkrásnější vyjádření lásky mého otce ke mně. Nikdy mi neřekl, že mě miluje, nikdy mě nevzal na klín, neuměl se k nám dětem přiblížit. Přitom vím, jak hluboce nás miloval. On sám svého tátu nepoznal a babička na něj neměla čas. Musela vydělávat peníze, a tak vyrůstal se strejdou a tetou a rodinnou lásku prakticky nezažil. Od 14 let se o sebe staral sám. Vyučil se kovářem a v 17 letech nastoupil do armády, aby měl kde bydlet a co jíst. Moji maminku si vzal již se dvěma syny, manžel jí padl ve válce Narodil jsem se jim já a také moje mladší sestra Hana. Táta mezi námi dětmi nikdy nedělal rozdíly. Pamatuju si, jak pracoval jako kovář na lomu Silvestr. Koval řetězy, které spojovaly vozíčky na uhlí. Do práce jezdil na kole a vozil si s sebou v takové umaštěné tašce svačinu. Tenkrát nebyla žádná hojnost, takže svačina se skládala z chleba s margarínem a k tomu v uzavíratelné bandasce velmi sladká káva z melty. Já jsem byl stále takový nedojezený, takže jsem jednou, bylo to na podzim, do té jeho tašky nakoukl. Více >

V sokolovské nemocnici začala na základě smlouvy od dubna tohoto roku dobrovolnická duchovní služba farářů či kazatelů místních církví – evangelíků, baptistů, katolíků, husitů a adventistů. Na starost dostali nejdříve oddělení dlouhodobě nemocných. „Scházíme se s pacienty každé pondělí od 14 hodin na pravidelné bohoslužbě v rehabilitační místnosti oddělení ve druhém patře,“ informoval místní kazatel církve adventistů Bohuslav Zámečník. Ve vedení bohoslužeb se faráři střídají. Bohuslav Zámečník vedl svoji první bohoslužbu 6. května. Po představení se, kdy vyprávěl několika přítomným pacientům o své prodělané těžké nemoci, kázal z Božího slova. Zahrál i na kytaru a zazpíval s ostatními, kterým přinesl texty písně na motivy knihy Abakuk ze Starého zákona, třetí kapitoly, 17. verše: I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása. „Jedna z pacientek, katolička, mi vyprávěla, jak se léčila v nemocnici v Praze a tam narazila na moc hodného lékaře, který se také jmenoval Zámečník. Ptala se, jestli nejsme náhodou příbuzní,“ vyprávěl Bohuslav Zámečník. „S radostí jsem jí řekl, že to byl můj syn,“ dodává s úsměvem. Svět je malý a o „náhody“ tu není nouze! Více >

Růžena Leknerová

Na bohoslužbě v Rotavě mě požádala jedna z přítomných žen, Jana, abych navštívila v sokolovské nemocnici jednu starší paní, paní Cihlářovou, se kterou se během svého pobytu v nemocnici seznámila. Jana vyprávěla, jak se jí jednou zničehonic udělalo špatně, upadla na zem a její muž zavolal záchranku a celou dobu se modlil, aby ji Bůh uzdravil. Dostala se tak najednou do nemocnice a právě tady navázala duchovní rozhovory s jinou pacientkou, paní Cihlářovou. Jenže brzy šla Jana domů. Chtěla tedy po mně, abych paní Cihlářovou v sokolovské nemocnici navštívila a v načatých rozhovorech pokračovala. Hned jsem se za ní vypravila, ale již jsem ji v nemocnici nenašla. Propustili ji domů a neřekli kam. Osobní data se neposkytují cizím lidem. Po týdnu jsem o své neúspěšné misi informovala v Rotavě Janu. Ta mi dala na paní Cihlářovou telefonní číslo a řekla, že ji mám tedy zavolat. Udělala jsem to ještě v tu neděli. Zatelefonovala jsem, paní telefon zvedla, já jsem se představila a začala jí vyprávět o Pánu Ježíši Kristu, o tom, jak zachránil na kříži všechny lidi. Paní mě pozorně poslouchala, chvílemi se divila, pak měla i různé otázky. Více >

Hospodář Ivan Kudrfalec

Jen hospodář ví, jak jsou cenné traviny a jak důležité pícniny! Dobytek nelze krmit nehodnotnou trávou nebo senem. Je třeba, aby obsahovalo srhu laločnatou, psárku, kostřavu, lipnici, bojínek, tomku vonnou a další trávy. Právě tomka vonná způsobuje nádhernou vůni sena. Je úžasné, jak Bůh všechno stvořil tak rozmanitým a krásným způsobem. Ve všem vidím jeho lásku a radost.

Mám rád procházky po mých pastvinách, kde si povídám nejen se svými ovcemi či kozami, ale také právě se všemi travinami. A ony nemlčí, povídají si také se mnou. A tady začíná příběh, kterých chci vypravovat.

Jednou na podzim při své pravidelné každodenní kontrole ohrad, jsem si všiml jednoho druhu trávy, který ještě zbyl. Tato tráva je sotva viditelná, vypadá spíš jako mlha. Je taková rozmazaná, ovce ji nežerou, na sena se nehodí , řeklo by se – tráva k ničemu. A právě její hlas jsem nečekaně uslyšel. „Ani náš hospodář nás nevidí, nevnímá nás, žádné oko na nás nepohlédne, na nic se nehodíme,“ povídala si mezi sebou.Podíval jsem se na ni a konejšil se, že ji přeci vnímám, že o ni dobře vím. Když jsem pak odcházel domů, zaslechl jsem ještě její odpověď: „To nestačí, to nestačí.“  Brzy jsem na vše zapomněl. Více >

Jindřich Poduška z našeho sboru dostává od předsedy církve Mikuláše Pavlíka pamětní list

Člen sokolovského sboru Jindřich Poduška patří k věřícím, kterým čeští a slovenští představitelé Církve adventistů sedmého dne slavnostně poděkovali za věrnost a příklad dalším generacím na mezinárodním setkání bývalých vězňů svědomí. Setkání se konalo o víkendu 27. a 28.4. v budovách Teologického semináře církve adventistů v Sázavě. Většina přítomných byli lidé, kteří byli vězněni a týráni pro své zásadové postoje v době komunismu. Jindřich Poduška vstoupil do církve adventistů v roce 1951, když mu bylo 19 let. Krátce nato musel na vojnu a kvůli své víře byl přidělen k jednotkám PTP, což byly pomocné technické prapory, které měly na starosti nejtěžší práce v dolech, na stavbách, v lesích, kamenolomech za účelem převýchovy politicky nespolehlivých osob. Sloužil na mnoha místech tehdejšího Československa a pro svou víru byl často kázeňsky trestán. Před kriminálem unikl jen Božím zásahem. Půl roku před odchodem z vojny mu major oznámil, že kvůli zachovávání soboty půjde do vězení a ne domů. Chtěl, aby se o tom sepsal protokol, a do té doby že bude stavět administrativní budovu. Žádný protokol se nesepsal a Jindřich mohl jít v řádném termínu domů. Bůh ho o svém záměru mu pomoci ujistil zvláštním živým snem o východu slunce. Více >

Svědomitá Věra Krassová:

Nechci už žít jinak než podle Bible

Krassovy

V jedné folkové písni se zpívá, že každý potřebuje otce, že každý člověk má kromě biologického otce, také duchovního a nebeského otce. Věru Krassovou si našli všichni tito „otcové“. Nejdříve si ji zamiloval a vzal pod svá křídla její otec Jiří Salač, duchovním „otcem“ se jí stala sousedka Růžena Leknerová, která ji přivedla ke zdroji života a k tomu nejdůležitějšímu nebeskému otci. Sama Věra je matka tří krásných dětí, Lenky, Lucky a Věrky. Žije s nimi a svoji maminkou ve velkém domě nedaleko Sokolova, který kdysi postavil z podstatné části její tatínek. Důvěra v Ježíše jí pomáhá překonávat těžká životní zklamání a zavedla ji také do společenství sokolovského sboru baptistů a nyní adventistů sedmého dne. Velmi obětavě pomáhá s občanským sdružením Pohlazení citově strádajícím dětem. Miluje své děti, svobodu, přírodu a přátele. K jejím nepřehlédnutelným vlastnostem patří smysl pro zodpovědnost. Nerada nechává věci náhodě, je vždy na všechny situace pečlivě připravená.

Věrko, jak se Ti líbí v sokolovském sboru adventistů?

Jsem nadšená z atmosféry, která ve sboru panuje. Jste velmi tolerantní společenství.

Myslíš? Jak se to projevuje?

To je hodně věcí, u kterých vnímám vaši tolerantnost. Mám-li uvést příklad, tak třeba oblečení. Nehledíte na druhé, jak přijdou oblečení, zda je to vhodné na bohoslužbu, či nikoli. Líbí se mi to. Záleží na každém, jak se rozhodne. Navzájem se respektujete a je to příjemné. Více >

Poslední únorový den tohoto roku oslavili diamantovou svatbu manželé a mnohaletí členové sokolovského sboru církve adventistů Růžena a Jiří Bauerovi. Uspořádali malou rodinnou oslavu v pečovatelském domě v Dolním Rychnově, kde Růženka z důvodu vážné nemoci od 14.4. 2008 bydlí. Jiří ji pravidelně dvakrát týdně navštěvuje. Společně si čtou, zpívají, modlí se a povídají. Vychovali čtyři děti, Petra, Magdalénu, Růženu a Jirku. Mají 6 vnoučat – Michalku od Petra, Miloše, Martinku a Marcelku od Magdy, Kristýnku a Adelinku od Jirky a také 3 pravnoučata, z toho jedno na cestě.

Jiří i Růžena se seznámili na podzim roku 1947 v rodné vesnici Jiřího v Bezně u Mladé Boleslavi. Růženka bydlela v sousední menší vesnici v Nemyslovicích, kam nejezdil ani autobus. Musela chodit domů z Bezna pěšky. Tyto dvě vesnice odděloval jen les a údolí. Jirka stál v den svatého Václava s kamarádem u školy a povídali si o muzice. Vtom přijel z Mladé Boleslavi autobus a vystoupily z něj dvě krásné rozesmáté dívky. Kamarád jen řekl: „Hele, dívej!“ A Jiří se díval a celou noc ani nespal. Obě dívky – blonďatá Věra Kalvachová i tmavovláska Růženka Bošinová, jak se od kamaráda dozvěděl, se učily šít ve Velikých Všelisích u paní mistrové Slánské. Hned druhý den jel stejným autobusem do školy do Mladé Boleslavi, kde studoval na gymnáziu. Když vystoupili, dal se s dívkami do družného hovoru. Jiřímu se ale líbily obě a nevěděl, kterou si má vybrat. Rozhodl se je vyzkoušet. Přál si, aby jeho budoucí žena měla vztah ke knihám, a tak jim oběma půjčil knihy. Obě totiž říkaly, že rády čtou. Asi za měsíc se jich zeptal, jak se jim kniha líbila. Obě se shodly, že moc. Zeptal se tedy nejdříve Věry na obsah knihy a z jejích odpovědí poznal, že ji ani neotevřela. Zato Růženka nadšeně vyprávěla! Bylo rozhodnuto. Začali se více vídat, jezdili spolu do školy, chodili do kina, zatancovat si, vodili se za ruce a vždycky si měli co vyprávět. 22.ledna 1948 poprvé vyznal Růžence Jiří lásku. Ten den se jim stál památným. Více >