Příběhy

Džípíeska

„Zahněte doleva,“ říkám řidiči, který mě veze náklaďákem domů. „Zahněte doleva,“ opakuje po mně tichý hlas z rádia. „Za chvilku budeme sjíždět z dálnice,“ radím dál řidiči, když mě veze z Chebu domů. A opět ten tichý hlas z rádia opakuje: „Po dvou stech metrech sjeďte z dálnice.“ Usmívám se na šoféra a s upřímností a naivitou sobě vlastní mu říkám: „To je zajímavé, že v tom rádiu jedou stejným směrem jako my.“ Vidím, že jsem řidiče dostala do rozpaků a ještě stále nevím proč. Když se divím podruhé, nenechává mě již na pochybách. „To je přeci moje GPS, družicová elektronická navigace,“ milosrdně a s citlivostí v hlase mi vysvětluje pro mě nepochopitelnou záhadu. Kupodivu se mi nesměje, alespoň přede mnou ne. Potkal snad mimozemšťana, který dosud neví o tak zázračném vynálezu? Už je to tak. Takhle jsem se před lety poprvé setkala s pomocníkem na cestách, kterému se říká džípíeska. Více >

Celý život zamilovaná Alena Zámečníková

„Manželka detektiva Colomba“ je velmi příjemná a laskavá dáma, která miluje Pána Boha a svého muže. S oběma se zná od dětství. Když se její rodiče hádali a prali, schovávala se jako dítě pod peřinu a modlila se k Bohu o pomoc. Ta přišla brzy. Pán Bůh jí poslal kamaráda, manžela, milence a ochránce v jedné osobě. Tou věrnou a oddanou manželkou je Alena Zámečníková, která sice mezi lidi i do sboru chodí jen zřídka, ale o to více všichni znají jejího muže, kazatele Bohuslava. Alenka s Bohoušem vyrůstají spolu od pískoviště, znají se ze sousedství od čtyř let. Jejich přátelství s léty přerostlo v lásku a sotva dosáhli plnoletosti, měli svatbu. Mají spolu dvě děti, Gabrielu a Libora, a dvě vnučky Štěpánku a Agátku. Libor je primář a zástupce přednosty Urologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Gábina pracuje jako vrchní sestra na patologickém oddělení Nemocnice Sokolov.

Alenko, dá se vydržet celý život s jedním mužem?

S takovým, jako je Bohouš, se to dá. Já ho mám pořád tak ráda! Vím, že má se mnou těžký život, snažím se mu ho ulehčit, ale nejde mi to. Hodně zapomínám, několikrát denně se ptám na stejné věci. Bez mého muže bych už nežila. Je hodně obětavý, a nejen pro mě, ale pro každého. Vždycky se těším, až přijde domů. Nejhezčí dny jsou pro mě ty, když nikam nejde, když jsme spolu. Povídáme si a mně je dobře. Nikdy jsem nelitovala, že jsem se vdávala tak mladá, udělala bych to znovu. Více >

Jerry Toja Jaroslav Toupal

„U Boha není nic nemožné”

Sokolovský rodák, věčný hledač, cestovatel, vtipálek a kamarád, to je  Jára Toupal. V současné době žije v Německu, kam odešel za prací. Přesto nezapomíná na své přátele, se kterými zůstává téměř nepřetržitě v kontaktu, a ve vzácných volných chvílích je navštěvuje, stejně jako sokolovský sbor adventistů, který zůstává nejbližší jeho srdci. Prožil složité dětství, především proto, že velmi brzy přišel o otce, který tragicky zemřel. Tato ztráta a touha po tátovi ho pronásleduje celý život. Žel není to jediná těžká ztráta v jeho životě. Vinou rozvodu přišel o možnost vychovávat svého vlastního syna Tomáše, který žije se svou matkou v Brně. Druhý velký vztah, který s přítelkyní Pavlou plánoval potvrdit svatbou, skončil také velmi smutně. Pavla zemřela na následky rakoviny, se kterou bojovala několik let. Přes všechny slzy ale Jára stále hledí na Pána Boha jako na svého Otce a Spasitele. Více >

Jednou jsem při své ranní procházce přišel k řece v místě, kde má slepé rameno. Bylo bezvětří, a proto voda byla naprosto nehybná. Celé stříbrné nebe, které se lesklo, se ve vodě odráželo. Voda zrcadlila stromy úplně stejně jako proti obloze. Byla to krásná podívaná. Chvilku jsem stál a pozoroval ten nádherný úkaz. Pak jsem dostal nápad. Vzal jsem kamínek a hodil ho do vody. Byl jsem zvědavý, co se stane s obrazem. Kamínek dopadl do vody a v řece se roztočily pravidelné kruhy, nejdříve širší, pak jeden vedle druhého až zcela hustě vedle sebe.  Na stříbrné hladině se při pohybu vody roztančily také stromy. Voda se vlnila až ke břehu a stromy tancovaly. Nemohl jsem se vynadívat. Vzal jsem nový kamínek a hodil ho dál než předtím. Chtěl jsem se dozvědět, jestli vlnky ke mně dorazí i z větší dálky. Po chvilce jsem viděl, jak přichází kruhy i tentokrát. Tak malý kamínek uvedl znovu do pohybu celou hladinu a stromy v odlesku zase oživly. Cítil jsem se tak dobře. Moje srdce bylo v tuto chvíli tak čisté. Měl jsem klidnou mysl. Zdálo se mi, že vidím otevřené nebe. Pochopil jsem, že se mnou hovoří krásou svého díla Bůh. Více >

Mladý křesťanský pastor chebského sboru církve adventistů Pavel Smolka bude na slavnostním shromáždění 7.12. v centru Vinice v Mánesově ulici 7 v Chebu vysvěcen pro službu Bohu a lidem při křtech, Večeři Páně nebo oddávání na svatbách. Pavla Smolku přijedou ordinovat do služby duchovního předsedové Česko-Slovenské unie a Českého sdružení církve Mikuláš Pavlík a Pavel Zvolánek. Sobotní slavnost začíná pravidelnou bohoslužbou od 9.30 hodin, samotný akt vysvěcení je naplánován na 14. hodinu. Pavel Smolka působí v Chebu již sedm let. Do oblasti jeho působení patří také sbor v Tachově. Předtím rok pracoval jako biblický pracovník v Berouně a Příbrami a další rok na nástupní praxi v Karlových Varech.

Co tě přivedlo k takovému na dnešní poměry nevšednímu povolání?

Když jsem se setkal s Bohem, věděl jsem, že chci sloužit druhým lidem. Takže nejspíš touha po službě. Více >

Hanča a Anča 1988

Výstavu starých i moderních tisků Biblí, která se konala v knihovně Integrované střední školy technické a ekonomické v Sokolově, doprovázely různé další večerní akce. Jednou z nich byla beseda s vězeňským kaplanem Bohuslavem Zámečníkem a bývalým vězněm Ivanem Štilcem. Večerní besedy se se zájmem zúčastnily i dvě mladé dívky, které ten den dopoledne výstavu navštívily v rámci výuky se svojí učitelkou. Právě tyto dvě studentky přitom na dopolední školní přednášce velmi rušily a jedna z nich zpočátku akci přímo sabotovala. Připomnělo mi to setkání s mou bývalou učitelkou českého jazyka na vernisáži této výstavy. Již jsem se s ní viděla při různých příležitostech víckrát, ale nikdy jsme se k sobě nehlásily a já byla svým způsobem ráda. Učila mě půl roku na gymnáziu v Sokolově, kde jsem byla stejně jako zmiňovaná dívka velmi vyzývavá při vyučování. Byla jsem proto ráda, že si mě již nepamatuje. Více >

Sokolovští senioři Rosvita Šulcová a Karel Mráz vstoupili v neděli 13.10. do manželství. Slavnostní svatební obřad se konal v zaplněné modlitebně církve adventistů. Novomanželům zazpívaly děti ze zdejšího sboru píseň z knihy proroka Abakuka „I kdyby fíkovník nevypučel“ a skupina starších s názvem „Seňority“ z Karlových Varů, děti zahrály na flétny a kazatel Martin Lindtner, který svatebním obřadem provázel, na kytaru. Boží úžasnou lásku ve společné skladbě na piáno a housle představily Michaela Lindtnerová a Jiřina Laubendorfová. S vyznáním lásky k Bohu v básni přispěla do programu Jaroslava Faragová z K.Varů.

Hana Kábrtová ze sokolovského sboru vysvětlila přítomným starozákonní text z knihy Kazatel, který měli novomanželé na svatebním oznámení. „Lépe dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění. Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl. Také leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden? Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba. A nit trojitá se teprv nepřetrhne!“ Řekla: „Hned na začátku Bible, v 1. Knize Mojžíšově, říká Bůh, že není dobré, aby člověk byl sám. Text ze starozákonní knihy Kazatel jen potvrzuje tuto Boží řeč. Je lepší, když není člověk sám. Více >

Začátek příběhu je celkem fádní. Byl asi únor, hledal jsem si brigádu na léto. Našel jsem na internetu několik inzerovaných pozic, přihlásil se, a práci získal. No a pak zbývalo jen čekat na léto, a nastoupit. Na celé záležitosti je pozoruhodná vlastně jen jedna okolnost – jednalo se o zaměstnání v Jihoafrické republice. Takže tak se to celé nějak semlelo. A já najednou stál na letišti v Durbanu. Byl začátek července, začátek jihoafrické zimy. Jediný člověk v okruhu pěti tisíc kilometrů, kterého jsem znal, byl jakýsi Douglas, můj jednorázový přítel z letadla, britský dobrodruh. Pět minut po příletu se mi vytratil v davu. A můj svět se zmenšil do dvou malých kufrů.

Můj nový kamarád z JAR pták hadeda se jménem Goofy

V příletové hale už jsem ale byl vyčkáván mohutným rozesmátým černochem s cedulí Maptin Kablt, který mě odvezl „domů“. Jeli jsme po dálnici, městem plným supermarketů a bank, podél silnice byly billbordy, vše jako v Evropě. A nakonec dorazili do cíle, do centra CROW, které rehabilituje osiřelá a zraněná zvířata, aby je pak navrátilo zpět do divočiny. Tam jsem následující měsíc pracoval jako marketingový stážista. A teprve tam jsem postupně začal vnímat všechny ty propastné rozdíly mezi Afrikou a Českou republikou. Nejdřív samozřejmé odlišnosti, jiné klima, jiná příroda, roztodivná zvířata, všude černoši. Nejvíc ale člověka vždy zaujmou drobnosti. Jihoafrické děti se nebojí nejvíc pavouků, ale paviánů. Opice běžně vybírají odpadkové koše ve městech a často se perou s kočkami. Jižní Afrika je země extrémů. Plná kriminality, ale i optimismu. Lidé jsou veselí, i když nic nemají. Je tam i mnoho křesťanů, nejčastěji právě mezi černochy. A tak když jsem na konci července odjížděl do Kapského města na svou druhou stáž, řidič dálkového autobusu se před cestou do mikrofonu pomodlil, autobusem zadunělo šedesátihlasé ‚amen‘ a jeli jsme. Více >