Novinky

Kázání Bohuslava Zámečníka na romské bohoslužbě v sobotu 18. dubna v internetovém vysílání

Mnozí lidé si řeknou: „A máme ty Velikonoce za sebou. Tak, zase příští rok!“. Ale ona to není úplně pravda. Velikonoce jsme prožili, většina lidí je prožila jako svátky jara, ukřižování Krista a jeho zmrtvýchvstání možná někteří zahlédli v nějakém filmu nebo v divadelní podobě. Tři dny Velikonoc, upečený beránek, vajíčka, zajíčkové, pomlázka a zase ten všední, obyčejný život.

V církevním pojetí Velikonoce ještě trvají do doby, než uplyne padesát dnů od nedělního Zmrtvýchvstání do doby Letnic nebo také svatodušních svátků, svátků seslaní Ducha svatého.

Co se odehrávalo v době mezi nanebevstoupením Krista Pána a sesláním Ducha svatého?  

„…ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu…“ Skutky apoštolů 1, 8-10

ty mě možná neznáš, ale já o tobě vím úplně všechno (Žalm 139,1). Vím o tom, kdy si sedáš a kdy vstáváš (Žalm 139,2). Dobře znám všechny tvé cesty (Žalm 139,3). Dokonce znám i počet vlasů na tvé hlavě (Matouš 10,29-31). Stvořil jsem tě k mému obrazu (1.Mojžíšova 1,27). Ve mně žiješ, pohybuješ se, prostě jsi (Skutky 17,27-28). Protože jsi mým potomkem (Skutky 17,28). Znal jsem tě dřív, než jsi byl počat (Jeremjáš 1,4-5). Vybral jsem si tě, už když jsem  plánoval stvoření (Efezským 1,11-12).

Tvůj život není omyl, neboť všechny tvé dny jsou zapsány v mé knize (Žalm 139,15-16). Stanovil jsem přesný den tvého narození a taky to, kde budeš žít (Skutky 17,26). Bázeň budí tvé podivuhodné stvoření (Žalm 139,14). V lůně tvé matky jsem tě utkal (Žalm 139,13). A přivedl na svět v den tvého narození (Žalm 71,6). Jsem nesprávně vykládán těmi, kdo mě neznají (Jan 8,41-44). Nejsem chladný ani hněvivý bůh, ale jsem dokonalým vyjádřením lásky (1.list Janův 4,16). Toužím tě zahrnout svou láskou (1.list Janův 3,1). Jednoduše proto, že jsi mým dítětem a Já tvým Otcem (1.list Janův 3,1). Nabízím ti víc, než by ti kdy mohl nabídnout tvůj pozemský otec (Matouš 7,11). Neboť já jsem dokonalý otec (Matouš 5,48). Vše dobré, co dostáváš, ti dávám já (Jakub 1,17). Jsem ten, který se o tebe vždy postará a naplní všechny tvé potřeby (Matouš 6,31-33). Mé plány pro tvou budoucnost byly vždy plné naděje (Jeremiáš 29,11). Protože tě miluji nekonečnou láskou (Jer. 31,3).

Kázání Martina Lindtnera v sobotu 18. dubna

Hledáme-li téma naděje v knize Job, je dobré si nejdříve krátce představit, jak je kniha napsána. Velkou část tvoří rozhovory mezi Jobem a třemi „přáteli“. Přátele dávám do uvozovek, protože z jejich slov se záhy ukáže, že toto označení jim příliš nepřísluší. Možná bychom je mohli nazývat spíše Jobovi známí. Ti se ve svých řečech střídají. Jako první vždy mluví Elífaz, po něm následuje Bildad a nakonec se ke slovu hlásí Sófar. Cyklus promluv známých k Jobovi se odehraje v knize celkem třikrát. Na každou jejich jednotlivou řeč Job nějakým způsobem reaguje.

Téma naděje se objevuje v knize výhradně v těchto dialozích (až na jednu výjimku: Job 41,1). Nejlepší proto bude, když srovnáme řeči o naději, zaznívající z úst přátel, s tím, co o naději říká samotný Job.

Každý z Jobových známých téma naděje zmiňuje výhradně ve své první řeči. Ve druhé a třetí už o naději z jejich úst nepadne ani zmínka. Téma je vyčerpáno hned v počátku. Jakoby se Job, čím déle s ním mluví, tím více stával beznadějným případem. Jobe, promiň, ale pochopili jsme, že mluvit s Tebou o naději už nemá smysl. Zkusili jsme to napoprvé. Ale zmiňovat tohle téma v tvém případě nemá smysl. Sorry.