Příběhy

Jan Ferenc: Ježíše nikdy neopustím

Za „černou ovci“ mezi svými bývalými a dnes úspěšnými spolužáky na základní škole se považuje nový pravidelný návštěvník bohoslužeb v sokolovském sboru církve adventistů Jan Ferenc, toho času bez domova. „Mým spolužákem byl až do 9. třídy hudebník, skladatel a politik Michael Kocáb,“ říká Honza a přidává další jména úspěšných spolužáků. I on dokončil základní školu bez větších problémů, hodně ho bavil dějepis a hudební výchova, ale na střední škole skončil už po roce a půl, protože byl poprvé beznadějně zamilovaný a nedokázal opouštět svou vyvolenou cestami na internát. O mnoho let života ho pak připravily jeho letité pobyty ve vězení. Žádný člověk však není jenom špatný. Honzovi se například dařilo ve sportu, kdy jako dorostenec hrál divizní soutěž ve fotbalu za Spartak Chodov a na vojně 2. ligu za Duklu Tábor. Z vojny se vrátil jako četař, když absolvoval poddůstojnickou školu pozemního vojska v Boru u Tachova. V Karlovarském kraji založil se dvěma přáteli první romskou kapelu Somnakaj (česky Zlato). Do sokolovského sboru adventistů chodí už téměř dva roky. Zaujme tím, kolik příběhů a veršů si z Bible pamatuje nazpaměť.

Jak ses, Honzo, dostal k adventistům?

Bydlel jsem v azylovém domě, který je kousek od naší modlitebny. Jednou jsem kolem ní šel a zaujala mě nástěnka, kde se psalo o Ježíši. Byly zrovna Vánoce. Více >

Věra Biharyová: Jsem vděčná za každý den

Dvě velké životní události změnily vztah Věry Biharyové z Lokte k Bohu. První bylo její zázračné uzdravení a druhé narození dvojčátek vnučky Diany. Bůh pro Věru nikdy nebyl neznámým, věřila vždycky v jeho existenci stejně jako celá její rodina, ale nyní věří nejen v jeho existenci, ale především v jeho lásku. Rozhodla se nechat se pokřtít jako dospělá, protože chce celému světu a především svým nejbližším dát najevo, že s Bohem počítá, že s ním vstupuje do stejné smlouvy, jakou spolu uzavírají například manželé. Napořád, a to v dobrém i ve zlém. To, že i ve zlém, prokázala velkou statečností loni, kdy ji zaskočila náhlá a nečekaná smrt jejího manžela Arnošta Biharyho, kterého velmi milovala. Byl jediným  mužem jejího života. Místo čtyřicetiletých oslav společného výročí, které je 19. června roku 2016 čekaly, byl ve stejném měsíci jeho pohřeb. Ptala se Boha, vyčítala, chtěla od něj odejít, ale nakonec se k němu ještě více přimkla. Věra má tři již dospělé děti, syny Arnošta, Honzu a  dceru Martinu. Také je babičkou vnučky Diany a vnuka Ernesta a již téměř tři roky prababičkou dvojčat Michalky a Danielky.

Věruško, proč ses po dlouhém váhání nakonec rozhodla ke křtu? Více >

V sokolovském sboru adventistů ve čtvrtek 16.2. od 19.30 hodin zahrají, zazpívají a povyprávějí manželé Jonczyovi z Prahy při příležitosti únorového svátku zamilovaných. Duchovní Radomír Jonczy a zdravotní sestra Vlasta oslaví 27. února 30 let společného života. A stále se mají rádi, protože spolu nepřestali chodit na rande, mají společné záliby jako právě například zpívání, hraní a život v církvi, společně tráví volný čas a večer sedávají spolu ve vaně a povídají si o tom, co život dal… Mají spolu již dvě dospělé dcery – Veroniku a Michaelu. Starší Veronika má dvě děti. Rozálka v březnu oslaví tři roky a Antonín teď v únoru bude mít rok. „Jsou to naše štěstíčka :-),“ říká na vnoučata pyšný dědeček Radek.

Radku, jak ses seznámil se svojí ženou?
V roce 1981 jsem po maturitě v rodném Havířově ve Slezsku začal v Praze studovat teologickou fakultu. Ve stejnou dobu se do Prahy přistěhovala moje budoucí žena se svými rodiči. Její táta byl jako mistr zaměstnán na stavbě nové pražské modlitebny církve adventistů a Vlasta a její sestra zde začaly studovat střední školu. V Horní Plané na Šumavě, kde od narození bydlely, by se kvůli náboženskému přesvědčení na školu nedostaly.

Modlil ses, aby ti Pán Bůh našel ženu? Více >

Měla ho ráda, měl ji rád, a tak se spolu oženili….

Muzikanta Janka Šintaje ze sokolovského sboru adventistů loni v lednu opustila dívka, kterou měl rád. Nebylo to lehké období. Trápil se, a jak sám říká, dennodenně se modlil a prosil Boha o pomoc. Tolik nechtěl být sám. Bydlel nějaký čas na Slovensku a ona tady v Čechách. Rozešli se, bylo mu moc smutno. Největším přítelem mu byl Pán Bůh. Věřil mu a spoléhal, že o něm ví. Myslel si, že už se nikdy nezamiluje.

Ve stejné době si moc přála najít muže sympatická a milá Markéta ze Sokolova. Požádala na sociální síti o přátelství neznámého člověka se zajímavým jménem Šintaj. Když přátelství potvrdil a poslali si první pozdravy, začali si každý den dopisovat. Po uplynutí několika dnů chtěla Markéta poznat jeho hlas. Rozhodli se, že si budou telefonovat přes internet. Šlo do tuhého, Janko Šintaj musel Markétě napsat, že je nevidomý. I Markéta musela napsat Jankovi něco vážného o sobě. „Jsem nevidomá,“ přiznala. Oba zapomněli na svá přání žít ve vztahu pouze s člověkem, který vidí. Zamilovali se do sebe. Více >