Příběhy

V pátek 14. června zemřela v den svých 81. narozenin paní Otilie Slabihoudová v domově pro seniory v Pochlovicích u Kynšperka nad Ohří. Rodina a přátelé se s ní mohou rozloučit na hřbitově v Aši v sobotu 13. července od 10 hodin, kde dojde k uložení urny. Smuteční řeč povede kazatel Bohuslav Zámečník. Paní Otilie Slabihoudová byla „adoptovanou“ babičkou Jaroslava Nového, člena sokolovského sboru adventistů a pečovatele v domovech pro seniory. Paní Otilie několikrát také, pokud její zdravotní stav dovolil, bohoslužbu v Sokolově s Jaroslavem navštívila.

Zde jsou Járovy vzpomínky na Otilku: Když jsem se před dvaceti lety stěhoval z Březnice do Kynšperka nad Ohří do domu na půli cesty za svým kamarádem Pavlem, netušil jsem, jaký poklad v tomto městě najdu. Kynšperk mi dal rodinu, kterou jsem nikdy neměl. Spřátelil jsem se s rodinou Kábrtových, kteří mě přijali mezi sebe, a já získal rodiče, sourozence, synovce, neteře, ale to není všechno. Ve zdejším domově důchodců, kam jsem nastoupil jako pečovatel, jsem našel i svoji milovanou babičku Otilku.

Pamatuji si přesně den, kdy jsme ji přijímali. Bylo to v roce 2004. Hned na první pohled mě zaujala, protože byla jiná než ostatní obyvatelé domova. Byla usměvavá, komunikativní, radostná a pozitivní. A co víc, zapojovala se aktivně do dění v domově. Jak jsem měl čas, už jsme hráli karty, člověče, nezlob se, nebo jsme šli na procházku, a hodně jsme se spolu smáli. Asi dvakrát jsme se dokonce spolu vydali vlakem a autobusem do Aše, když chtěla navštívit svého syna. Často jsme si vyprávěli příběhy z našeho života, věděli jsme o sobě skoro všechno, protože jsme si dennodenně telefonovali. Mohl jsem jí vyprávět o svém životě v dětském domově, o holkách, které jsem poznával, ale také o Bohu, který pomalu a čím dál více vstupoval do mého života. Párkrát jela se mnou i na bohoslužbu do Sokolova. Jak moc jsem byl rád, že se zúčastnila mého křtu v Šabině v Ohři přesně před deseti lety! (na fotce vpravo a dole) Mysleli jsme na sebe o narozeninách, Vánocích, vozil jsem jí dárky z výletů, psal jsem jí rád pohledy, když jsem byl na dovolené. Více >

Za přípravu ozbrojeného povstání, vydávání a šíření samizdatové literatury či za podíl na zakládání a činnosti  nezávislých občanských iniciativ dostali v pondělí 19. 11. ocenění účastníci třetího odboje proti komunistickému režimu. Osvědčení, pamětní dekret a čestný odznak dostaly bezmála tři desítky odbojářů, mezi nimi i třiapadesátiletý Tomáš Kábrt z Libavského Údolí.

Kábrt vyrůstal v Sokolově, kde od svých dvaceti let ilegálně vydával,  redigoval a distribuoval samizdatové časopisy šířící v době komunistické totality do regionu svobodné zprávy a myšlenky, organizoval zde nezávislé výstavy, koncerty, diskuse i protesty, zejména ekologicky zaměřené, a byl za to vyslýchán, podrobován osobním i domovním prohlídkám a bez jakéhokoli obvinění či možnosti obhajoby vězněn.

Účastníky odboje ocenila náměstkyně ministra obrany Alena Netolická. Přítomným řekla, že podoba komunistické represe se v průběhu desetiletí měnila, ale stále v ní zůstala její zločinná podstata. Poznamenala, že odbojáři svými činy odmítli kompromis se špatností a zbabělostí. Citovala významného českého novináře Ferdinanda Peroutku, podle něhož je komunismus režim, v němž může být každý kdykoli obviněn, ale nikdo se nemůže obhájit. „Třetí odboj je dnes svědomím národa,“ podotkla. Předávání vyznamenání se zúčastnil i kardinál Dominik Duka, historici a další hosté. Více >

Jednou jsem čekala v Šabině na autobus. Chtěla jsem jet domů, do Libavského Údolí. Stála jsem na zastávce, když tu zničehonic se zatáhla obloha a zvedl se vítr. Přestože byl ještě den, tak se setmělo a já se krčila u silnice a čekala jsem, až přijede autobus.  Najednou u mě zastavilo auto a pan řidič se mě zeptal, zda nechci odvézt domů. Radostně jsem nasedla a vyrazili jsme. Když už jsem seděla v autě, spustil se obrovský liják, padaly kroupy či sníh a vichřice ohýbala stromy kolem nás. Cestou mi řidič řekl, že mě vzal proto, že jsem mu před lety přesně na stejném místě zastavila já. „Celou dobu jsem si přál vám vaši laskavost vrátit,“ vysvětloval, „tehdy jste mě odvezla domů a já nyní odvezu vás.“ Byla jsem ráda a uvědomila si, jak pravdivé je – pouštěj svůj chléb po vodě, po mnohých dnech se s ním shledáš. Na pána ze zastávky jsem dávno zapomněla, ale on nezapomněl na mě.