Příběhy

Jára Nový vzpomíná na svoji milovanou babičku Otilku

V pátek 14. června zemřela v den svých 81. narozenin paní Otilie Slabihoudová v domově pro seniory v Pochlovicích u Kynšperka nad Ohří. Rodina a přátelé se s ní mohou rozloučit na hřbitově v Aši v sobotu 13. července od 10 hodin, kde dojde k uložení urny. Smuteční řeč povede kazatel Bohuslav Zámečník. Paní Otilie Slabihoudová byla „adoptovanou“ babičkou Jaroslava Nového, člena sokolovského sboru adventistů a pečovatele v domovech pro seniory. Paní Otilie několikrát také, pokud její zdravotní stav dovolil, bohoslužbu v Sokolově s Jaroslavem navštívila.

Zde jsou Járovy vzpomínky na Otilku: Když jsem se před dvaceti lety stěhoval z Březnice do Kynšperka nad Ohří do domu na půli cesty za svým kamarádem Pavlem, netušil jsem, jaký poklad v tomto městě najdu. Kynšperk mi dal rodinu, kterou jsem nikdy neměl. Spřátelil jsem se s rodinou Kábrtových, kteří mě přijali mezi sebe, a já získal rodiče, sourozence, synovce, neteře, ale to není všechno. Ve zdejším domově důchodců, kam jsem nastoupil jako pečovatel, jsem našel i svoji milovanou babičku Otilku.

Pamatuji si přesně den, kdy jsme ji přijímali. Bylo to v roce 2004. Hned na první pohled mě zaujala, protože byla jiná než ostatní obyvatelé domova. Byla usměvavá, komunikativní, radostná a pozitivní. A co víc, zapojovala se aktivně do dění v domově. Jak jsem měl čas, už jsme hráli karty, člověče, nezlob se, nebo jsme šli na procházku, a hodně jsme se spolu smáli. Asi dvakrát jsme se dokonce spolu vydali vlakem a autobusem do Aše, když chtěla navštívit svého syna. Často jsme si vyprávěli příběhy z našeho života, věděli jsme o sobě skoro všechno, protože jsme si dennodenně telefonovali. Mohl jsem jí vyprávět o svém životě v dětském domově, o holkách, které jsem poznával, ale také o Bohu, který pomalu a čím dál více vstupoval do mého života. Párkrát jela se mnou i na bohoslužbu do Sokolova. Jak moc jsem byl rád, že se zúčastnila mého křtu v Šabině v Ohři přesně před deseti lety! (na fotce vpravo a dole) Mysleli jsme na sebe o narozeninách, Vánocích, vozil jsem jí dárky z výletů, psal jsem jí rád pohledy, když jsem byl na dovolené. Více >

Ministerstvo ocenilo účastníky protikomunistického odboje

Za přípravu ozbrojeného povstání, vydávání a šíření samizdatové literatury či za podíl na zakládání a činnosti  nezávislých občanských iniciativ dostali v pondělí 19. 11. ocenění účastníci třetího odboje proti komunistickému režimu. Osvědčení, pamětní dekret a čestný odznak dostaly bezmála tři desítky odbojářů, mezi nimi i třiapadesátiletý Tomáš Kábrt z Libavského Údolí.

Kábrt vyrůstal v Sokolově, kde od svých dvaceti let ilegálně vydával,  redigoval a distribuoval samizdatové časopisy šířící v době komunistické totality do regionu svobodné zprávy a myšlenky, organizoval zde nezávislé výstavy, koncerty, diskuse i protesty, zejména ekologicky zaměřené, a byl za to vyslýchán, podrobován osobním i domovním prohlídkám a bez jakéhokoli obvinění či možnosti obhajoby vězněn.

Účastníky odboje ocenila náměstkyně ministra obrany Alena Netolická. Přítomným řekla, že podoba komunistické represe se v průběhu desetiletí měnila, ale stále v ní zůstala její zločinná podstata. Poznamenala, že odbojáři svými činy odmítli kompromis se špatností a zbabělostí. Citovala významného českého novináře Ferdinanda Peroutku, podle něhož je komunismus režim, v němž může být každý kdykoli obviněn, ale nikdo se nemůže obhájit. „Třetí odboj je dnes svědomím národa,“ podotkla. Předávání vyznamenání se zúčastnil i kardinál Dominik Duka, historici a další hosté. Více >

Roman Leszkowiat uspořádal vzpomínkovou bohoslužbu

Před téměř dvěma lety, v prosinci roku 2016, zemřel kamarád Romana Leszkowiata, pan Václav Čech. Dva roky usilovně Roman pracoval na tom, aby mohl ostatky svého kamaráda v urně uložit na sokolovský hřbitov, což se mu konečně podařilo. Na den svatého Václava uspořádal Roman Leszkowiat pietní vzpomínku na sokolovském hřbitově. Smuteční obřad vedl kazatel Martin Lindtner, který několika přítomným krátce představil život pana Václava Čecha. Připomněl například jeho návrat z vojny domů, kdy mu v tentýž den, kdy se vracel do civilu, při havárii na motorce zemřela maminka. Také se pastor zamyslel nad hodnotami pravého přátelství na základě příběhu v Bibli a zahrál dvě skladby na kytaru. Roman Leszkowiat děkuje všem za podporu a účast při dnešní vzpomínkové bohoslužbě.

Zamyšlení Martina Lindtnera: Pokud bychom sledovali téma přátelství v Bibli, určitě bychom narazili na příběh krále Davida a jeho věrného přítele Jonatána. Jonatán v Bibli ztělesňuje pravé hodnoty přátelství: nevyužívá svých výhod na úkor kamaráda, ale naopak ho podporuje na jeho životní cestě, přeje mu jeho úspěchy, je ochoten vzdát se toho nejlepšího ve prospěch svého přítele, chrání ho před zlem, byť zlo v Davidově životě představuje Jonatánův vlastní otec. Samotné jméno Davidova přítele Jonatána vyjadřuje možná tu nejdůležitější myšlenku, kterou bych rád dnes zdůraznil. Jméno Jonatán znamená Hospodin daroval. Více >

Sokolovský sbor se představuje…

Vlasta Csingerová: Ráda si sama povídám s Bohem

Od dubna do července letošního roku se starala o nemocné kolem sebe v sokolovské nemocnici na oddělení dlouhodobě nemocných nepřehlédnutelná Vlasta Csingerová. Nebyla tam však jako zdravotnický personál, ale jako pacientka. Přesto, že má sama velké zdravotní problémy a byla ohrožena i na životě, obětavě se starala o druhé. Našla mezi nimi i nové přátele, například paní Švadlenkovou, se kterou si i dnes občas zavolá. S mnohými pacienty, ale i návštěvníky se modlila, a dokonce díky Věrce Grygarové ze sokolovského sboru zažila Večeři Páně v nemocničním pokoji. S Věrkou se velice skamarádily a Vlasta ji vyhlížela už dlouho dopředu u dveří. Připomíná jí její nevlastní sestru Janu, která ale předčasně ve 26 letech zemřela. Vlasta, která tento měsíc oslaví šedesátiny, pochází ze Sokolova.

Deset let bydlela v Rakovníku s mužem, kterého si vzala po 22-leté známosti. Přestože mezi manželi byl dvacetiletý věkový rozdíl, měli se hodně rádi. Děti spolu neměli. Z předchozího vztahu má ale syna Martina, který žije v Anglii. Vlasta se podílí na výchově svého pětiletého vnuka Matěje, o kterého v Sokolově v rámci pěstounské péče pečuje rodina Luboše Olaha, u níž Vlasta bydlí. Do kostela chodila s babičkou odmalička, ale Pána Boha do svého srdce přijala teprve před šesti lety, kdy se nechala znovu pokřtít ponořením. Nyní by se ráda stala členkou sokolovského sboru adventistů. Více >

Sokolovský sbor se představuje…

Roman Leszkowiat: Bůh se zjevuje v lidech kolem mne i nás

IMG_1642Roky 1981 a 2016 se pro Romana Leszkowiata staly osudové. Zemřeli mu dva lidé, které měl moc rád. Dodnes se s bolestnou ztrátou nevyrovnal a denně se ptá Pána Boha proč. V roce 1981 mu jako osmnáctiletému zemřela maminka. Bylo to v době, kdy se učil hodinářem v Polné u Jihlavy. Učení nedokončil, protože žili s maminkou jen sami dva a musel si tedy začít vydělávat na Matějské poutina živobytí. Nejdřív ale propadl zoufalství a na čas skončil dokonce v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Dodnes se na psychiatrii léčí a trpí depresemi, kdy se uzavírá do sebe a nemá chuť komunikovat vůbec s nikým. Podruhé ho zasáhla smrt jeho letitého kamaráda Václava Čecha. Znali se spolu od roku 1991. Zemřel před dvěma lety den před Štědrým dnem. S oběma, jak maminkou, tak Václavem, Roman po nocích rozmlouvá, zjevují se mu ve snech a vzpomínky ho přivádějí do stále většího smutku. Romanovi lékaři třikrát měnili kyčel, vždy po operaci se zdálo být vše v pořádku, ale po nějakém čase se vytvořil zánět, až se zjistilo, že má poruchu imunitního systému, kdy tělo nepřijímá cizí prvek. Nyní žije bez kyčle na invalidním vozíku v Domě s pečovatelskou službou v Sokolově. V posledních letech do jeho života začaly pronikat skrze mnohé věřící lidi paprsky světla. Sám byl pokřtěn v Řeckokatolické církvi ve svých 9 letech v pražském kostele svatého Klimenta, kde také ministroval. Jeho maminka Barbora pocházela z Ukrajiny a otec Petr z Haliče (území na hranici Polska a Ukrajiny).

Romane, jak jste se dostal do Sokolova? Více >

Pouštěj svůj chléb po vodě…

fotoJednou jsem čekala v Šabině na autobus. Chtěla jsem jet domů, do Libavského Údolí. Stála jsem na zastávce, když tu zničehonic se zatáhla obloha a zvedl se vítr. Přestože byl ještě den, tak se setmělo a já se krčila u silnice a čekala jsem, až přijede autobus.  Najednou u mě zastavilo auto a pan řidič se mě zeptal, zda nechci odvézt domů. Radostně jsem nasedla a vyrazili jsme. Když už jsem seděla v autě, spustil se obrovský liják, padaly kroupy či sníh a vichřice ohýbala stromy kolem nás. Cestou mi řidič řekl, Hanaže mě vzal proto, že jsem mu před lety přesně na stejném místě zastavila já. „Celou dobu jsem si přál vám vaši laskavost vrátit,“ vysvětloval, „tehdy jste mě odvezla domů a já nyní odvezu vás.“ Byla jsem ráda a uvědomila si, jak pravdivé je – pouštěj svůj chléb po vodě, po mnohých dnech se s ním shledáš. Na pána ze zastávky jsem dávno zapomněla, ale on nezapomněl na mě.

Vzpomínka na „Ježíška“ v roce 1945

 

Můj vánoční příběh je z Čech, ze Sudet, kde bydlím. Našla jsem ho v časopise bývalých obyvatel této oblasti, Němců. Časopis se jmenuje Falkenauer Heimatbrief, tedy Sokolovské krajanské listy. Je s podivem, s jakou vytrvalostí tyto listy vycházejí. Je tolik let po válce a bývalí krajané, dnes už velmi staří lidé, stále cítí sounáležitost s místem, které znají pouze z dětství. Mají potřebu vydávat časopis, přinášet sobě i druhým informace o sobě, o událostech, které kdysi jako děti zažívali a dodnes zažívají. Jejich láska k domovu je skutečně obdivuhodná a příkladná. Oni nejenom vydávají časopis, ale také tato místa navštěvují a finančně je podporují. Více jak milión korun věnovali například na opravu kostela v Kynšperku nad Ohří. Tohle my Češi moc neumíme. Ale zpět k našemu příběhu.
Němci tedy, jak víme, válku prohráli a byli vyhnáni ze své vlasti. Opouštěli domovy, které vybudovali, které milovali. Mnozí z nich však vlastně nic neudělali. Jistě, válka nikdy není a ani nemůže být spravedlivá ke všem. Falkenauer Heimatbrief podle vyprávění Christiny Schmidtové píše, jak prožívala poslední Vánoce v Česku. Více >

Ke zhlédnutí australský film o církvi adventistů

filmZajímá vás, jak vznikla Církev adventistů sedmého dne? Nyní máte příležitost zhlédnout nový australský film „Řekni to světu“. Film představuje podle skutečných událostí příběh malé skupiny farmářů ze severovýchodní části Spojených států, kteří položili základ pro hnutí, jehož zásadními otázkami jsou očekávání druhého příchodu Ježíše Krista, návrat k biblické interpretaci Písma, evangelizace, zdraví a vzdělání.
„Řekni to světu“ není jen filmem historickým a informativním, ale věrohodně ukazuje reálné zápasy víry, když se adventističtí průkopníci vzpamatovávali z rozpadu svých největších nadějí.

Film je možné stáhnout na stránkách hopetv.cz, případně si jej pustit přímo na na YouTube. České titulky jdou zapnout tak, že se nejdříve klikne vpravo dole na ikonku titulky a poté v nastavení, které je schované v ikonce ozubeného kolečka,  lze nalézt češtinu. Film režíroval Kyle Portbury, hrají v něm Tommie-Amber Pirie, Meghanne Kessels, Sean Tucker a další…

https://www.youtube.com/watch?v=nH2r0J5VbL4

Sokolovský sbor se představuje…

ŠintajoviJanko Šintaj: Bůh mi splnil všechny mé sny

Za celý svůj život nikdy nepoznal, jaké to je chodit do školy. Janko Šintaj se narodil jako nevidomý před 35 lety rodičům Boženě a Jánu Kavurovým. Tehdy v roce 1982 pro postižené děti neplatila povinná školní docházka, což dneska Jankovi hodně chybí. Jeho rodiče v době jeho narození nebyli ještě manželé, proto získal příjmení po předchozím manželovi svojí maminky a nejmenuje se stejně jako jeho otec Kavur, ale Šintaj, jako jeho dva nevlastní bratři. Díky tomuto příjmení však objevil svoji manželku Markétu, se kterou 19. listopadu oslaví první výročí svatby. Ta na sociální síti požádala neznámého člověka právě s tímto zajímavým příjmením o přátelství. Tak začal jejich příběh lásky, který na svět přinesl letos 29. srpna dcerku Lilianku. Zatímco ale Petr Šintaj již zemřel, skutečný otec nevidomého Honzy stále žije. Bydlí na Vřesové. Maminka Božena bydlí na Slovensku v Bžanech, odkud také pochází. Janko začal chodit do sokolovského sboru adventistů na pozvání Vojtěcha Pačana, který tu v roce 2014 vedl romské bohoslužby. Přišel hrát na klávesy a zpívat. Do sboru nechodí pravidelně, protože je muzikant, který právě o víkendu hraje na různých akcích, svatbách, rodinných oslavách a zábavách. V našem sboru se ale setkal s Bohem, kterého chce následovat.

Janko, je rozdíl mezi tvojí „zděděnou“ vírou a tou získanou? Více >

Sokolovský deník o rodině Novákových

1