Kázání

Kázání Hany Kábrtové při příležitosti Velikonoc

Čtení z Božího slova (Izajáš 52. kapitola od 13. verše až do konce 53. kapitoly)

• „Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší.
• Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem.
• Avšak on pokropí mnohé pronárody krví, před ním si králové zakryjí ústa, protože spatří, co jim nebylo vyprávěno, porozumějí tomu, o čem neslyšeli.“
• Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova?
• Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili.
• Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.
• Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.
• Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.

Kázání Tomáše Kábrta v Karlových Varech 17.9.22 na Žalm 113:

„Haleluja. Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodina!
Jméno Hospodinovo buď požehnáno nyní i navěky.
Od východu slunce až na západ chváleno buď jméno Hospodina.
Hospodin je vyvýšen nad všemi národy, nad nebesa strmí jeho sláva.
Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní?
Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi.
Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka
a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu.
Neplodnou usazuje v domě jako šťastnou matku synů. Haleluja.“

Žalm 113, zvaný Halel, se dnes v židovském prostředí zpívá při sederové večeři. V křesťanství je součástí tak zvaných nešpor – večerních modliteb.

Úvaha husitského faráře Lukáše Bujny při aliančním týdnu modliteb v pátek 15. ledna 2021

Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. (Lukáš 6, 27-28)

Milovat svou rodinu a přátele je přirozené. Milovat nepřátele se nám zdá přímo nemožné či aspoň krajně obtížné. Láska k nepřátelům totiž není přirozená, nýbrž nadpřirozená. Normální je přece s nepřáteli válčit, potírat je a ničit, nebo snad ne?

Nejsme-li však slepí, pozorujeme v dějinách, že boje s nepřáteli jsou nekonečné. Sami si je stále vytváříme, poněvadž vlastní identitu lze snadno vybudovat na strachu, nenávisti a pohrdání, a to negativním vymezováním se vůči všem, kteří nezapadají do našeho vidění světa. Tím se dostáváme do paradoxní situace, kdy nepřátele potřebujeme a závisíme na nich, neboť bez nich bychom nevěděli, kým jsme a kam patříme. Přenášíme na ně své temné a stínové stránky, namísto toho, abychom si je přiznali a smířili se s nimi.

Kázání Bohuslava Zámečníka na virtuální dopolední bohoslužbě v sobotu 26. prosince 2020

Efezským 2, 8-10: Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Před pár dny byly Vánoce. Lidé se na Štědrý den obdarovávají. Jsou lidé, kteří se umí z dárků radovat a neptají se, kolik dluží. A tak to má být. Ale ne všichni toto dokážou. Někteří čekají na dárek, protože dotyčného třeba také obdarovali, jiní žádný dárek nečekají, protože si ho nezaslouží. S darem od Pána Boha to máme stejné. Bůh nás obdaroval nejcennějším darem, dal nám spasení. Neumíme ho všichni stejným způsobem přijmout. Jedni si myslí, že si ho nezaslouží, druzí, že je pro ně, že na něj mají právo. Neumíme pochopit, že Božími dětmi se nestáváme na základě našich vlastních zásluh, snah, schopností, moudrosti, nebo dokonce služby ostatním, ale jen a jen díky Boží milosti.  Je asi jen hrstka těch, kteří ho přijmou a radují se z tak úžasné nabídky.

Matouš 20, 1-16: „Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: ‚Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.‘ Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: ‚Co tu stojíte celý den nečinně?‘ Odpovědí mu: ‚Nikdo nás nenajal.‘ On jim řekne: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘ Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!‘ Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: ‚Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!‘ On však odpověděl jednomu z nich: ‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?‘ Tak budou poslední první a první poslední.“

Kázání Pavla Šimka na odpolední bohoslužbě při Večeři Páně v sobotu 12. prosince 2020

I. Bůh nezná žádného člověka, který by nebyl hříšný.

Římanům 3:22: Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy;

Jan 8:7: Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“

I. Bůh nezná žádného člověka, který by nebyl hříšný.

II. Bůh nezná hřích, který by neměl v nenávisti

Neexistuje žádný mini hřích, hříšek, lehký hřích, který je lehce a snadno odpustitelný. Není žádný omluvitelný hřích, který není ani třeba odpouštět. Není žádný malý hřích, který by měl na nás jen malý účinek. Neexistuje tak lehký hřích, který nemá sílu nás zničit. Neexistuje tak malý hřích, který člověka neposílá do pekelného ohně.

Člověk sám rozděluje hřích na lehký a těžký. Je zajímavé, že u každého člověka to rozdělení je jiné. To, co někteří pokládají za lehký hřích, jiní vidí za těžký a naopak. To rozdělení závisí předně na tom, čeho se já dopouštím. Moje vlastní hříchy jsou vždy hříchy lehké a hříchy těch druhých jsou naopak hříchy těžké. Vlastní hříchy nejenže podceňujeme a omlouváme, ale mnohokrát už je ani nenazýváme hříchy, ale spíše chybou, slabostí, nedostatkem, sporem a častokrát i situačním etickým chováním. Pojem hřích tak ztrácí na významu.

Raději říkáme, neřekl jsem mu pravdu. Správně bychom měli říci, zalhal jsem mu. Obhajujeme se slovy, neřekl jsem mu pozadí celé transakce, ale přitom jsem jej podvedl. Když někoho nenávidíme, raději hovoříme, že je nám nesympatický. A to už nevzpomínám na vulgárnosti, kdy se smilstvu říká láska, či krádeži využití příležitosti.

A tak hovoříme o příležitosti, o slabosti, o problému, o nedůslednosti, možná ještě o chybě. Problém je v tom, že Ježíš zemřel za hříchy, a tak ty naše příležitosti, nedůslednosti a slabosti ani nevyznáváme.

Marek 9:43, 45, 47: Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačen, než abys šel s oběma rukama do pekla, do ohně neuhasitelného. A svádí-li tě k hříchu noha, utni ji; je lépe pro tebe, vejdeš-li do života chromý, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. A jestliže tě svádí oko, vyloupni je; je lépe pro tebe, vejdeš-li do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla…