Rebelky z výstavy

Hanča a Anča 1988

Výstavu starých i moderních tisků Biblí, která se konala v knihovně Integrované střední školy technické a ekonomické v Sokolově, doprovázely různé další večerní akce. Jednou z nich byla beseda s vězeňským kaplanem Bohuslavem Zámečníkem a bývalým vězněm Ivanem Štilcem. Večerní besedy se se zájmem zúčastnily i dvě mladé dívky, které ten den dopoledne výstavu navštívily v rámci výuky se svojí učitelkou. Právě tyto dvě studentky přitom na dopolední školní přednášce velmi rušily a jedna z nich zpočátku akci přímo sabotovala. Připomnělo mi to setkání s mou bývalou učitelkou českého jazyka na vernisáži této výstavy. Již jsem se s ní viděla při různých příležitostech víckrát, ale nikdy jsme se k sobě nehlásily a já byla svým způsobem ráda. Učila mě půl roku na gymnáziu v Sokolově, kde jsem byla stejně jako zmiňovaná dívka velmi vyzývavá při vyučování. Byla jsem proto ráda, že si mě již nepamatuje. Na vernisáži se jí ale začala vracet paměť a já se trochu při tom potila. „Neučila jsem Vás náhodou?“ zeptala se mě při prohlídce Biblí. „No ano,“ řekla jsem trochu opatrně, „ale jen půl roku,“ dodala jsem. „A jak to, že jen půl roku?“ ptala se dál a já jí připomněla kolegu Červenku, který musel ze školy po půl roce odejít. U výkladu učiva se často smál a my časem zjistili, že se směje, protože chodí do hodin opilý. Zjistilo to i vedení školy a musel odejít. Ještě předtím nám ale za první pololetí musel dát známku z češtiny na vysvědčení. Téměř nás neznal, nezkoušel nás, testy jsme nepsali, takže nás ohodnotil originálně. Prošel třídou, u každé lavice se zastavil, zamyslel a pravil: tak tobě dám jedničku, tobě dvojku …… Trojky nebo čtyřky nedával. Tak se stalo, že ty nejlepší studentky měly dvojku a nebyla žádná možnost, jak si ji opravit. Já jsem dostala krásnou jedničku a velmi jsem si jí považovala. Dokonce se mi i chvíli zdálo, že si ji zasloužím.

Na druhé pololetí jsme dostali zmiňovanou paní učitelku. „Už si vzpomínám,“ říkala na výstavě. „Ta slavná dvojka Hanča a Anča!“ No ale to už mi stačilo, dál jsem nechtěla, aby ještě vzpomínala. Paní učitelka byla dost přísná a vůbec si tehdy nepovažovala mě – „jedničkářky“. Dovolila si mi dát hned v úvodu pětku a já se rozhodla celý předmět bojkotovat. Neučila jsem se, do testů nic nepsala, a když jsem měla být zkoušená, tak jsem ani k tabuli nedošla. Ze své lavice jsem s úsměvem zavolala, že neumím nic, aby si paní učitelka (tehdy soudružka) poznamenala další pětku. Podobnou rebelkou byla má kamarádka a spolužačka Anča. Paní učitelka byla z nás zoufalá, tak drzé spratky ještě neviděla. Já si ještě ověřila, jestli je možné propadnout z předmětu, ze kterého jsem měla v prvním pololetí jedničku, zjistila jsem, že nejen že nemůžu propadnout, ale také nemůžu mít ani čtyřku. Tak to bylo fajn. A tak jsem dál hrála na nervy naší učitelky. Na samém závěru roku přinesla pro mě test, který jsem měla vypracovat. I ten jsem odmítla dělat, že se mi nechce. Rezignovala a 30. června jsem já slavila vítězství. Na vysvědčení jsem měla trojku z češtiny. Na závěr našeho setkání u krásných exponátů Bible se mě ještě zeptala: „Co teď vlastně děláte?“ Rozpačitě a s úsměvem jsem odpověděla: „Učitelku češtiny.“

rok 1988

Když jsem pak přemýšlela o dívkách, které na přednášce rušily svou vyzývavostí a večer pak jako jediné z celé třídy přišly na besedu o tom, jak Bible působí na životy vězněných, uvědomila jsem si, že Bůh dobře ví, proč nemáme soudit druhé. Jako lidé nevidíme do lidského srdce. Některé projevy a „rebelství“ bývají vlastně projevem zájmu, zkoušením toho, co druzí s námi ještě vydrží. Hana Kábrtová