Hana Kábrtová: Vzpomínka na Janu Zoubkovou z Karlových Varů v sobotu 17. září 2022

20. října by Janička oslavila desetileté výročí od svého křtu, deset let byla členkou karlovarského sboru církve adventistů, deset let byla naší sestrou v Kristu

Tohoto výročí se ale nedožila, protože letos v létě zemřela ve věku 69 let.

Pojďme si trošku zmapovat její život:

  • Janička se narodila Karlu Jaklovi a Růženě Volfové 3. května roku 1953 v České Lípě, později do rodiny přibyl ještě bratr Ivo.
  • Brzy po narození byla pokřtěna u katolíků, a to 24. května 1953 v České Lípě jako Jana Margita Jaklová. Zajímavostí je, že z této církve Jana na vlastní žádost v roce 2008 vystoupila, kdy napsala na římskokatolickou farnost v České Lípě, že se tak rozhodla po hlubším studiu Božího slova – Bible.
  • Znovu pokřtěná byla 20. října 2012 v Církvi adventistů sedmého dne ve sboru Karlovy Vary, křtil ji Bohuslav Zámečník v době, kdy kazatelem tohoto sboru byl Luboš Čapek

Ale vraťme se ještě do dětství:

  • Na základní školu chodila Janička v Provodíně a Jestřebí u České Lípy, devátou třídu ukončila s vyznamenáním. Toto období bylo asi její nejšťastnější. Sice se její rodiče rozvedli, když byly Janičce tři roky a máma si našla nového muže Lubora Štropa, ale Jana měla moc hezký vztah se svými prarodiči, o kterých často vyprávěla a psala o nich ve svém deníčku, který si začala psát po padesátce a nazvala ho Pohyb je život.
  • „Děda mi vždy vybíral nejlepší ovoce a zeleninu, co sám vypěstoval na zahradě, a nosil mi vybraná jablka a na nejčervenější třešně na špici stromu mě posílal vylézt. Babička se zlobila: „Dědo! Kam tu holku posíláš lézt po stromě? Copak je kluk? Ještě spadne….,“ píše Janička ve svých vzpomínkách.
  • „Když babička upekla bublaninu a dala ji vychladnout do spíže, šla jsem na zahradu špitat dědečkovi, jak krásně koláč voní, jak se babičce povedl, a ať před sváčou na zahradě nejí. Děda ale už měl natrhanou velkou hrst nejlepších jablek, jen pro mě je nesl a povídá: „To jsou dobrý jablka tohle, ty sněz – třeba navečer – vybral jsem ti je. Šla jsem si dát vybraná jablíčka k posteli a byla šťastná, že od někoho dostanu něco extra dobrého. Jo, můj dědíček. O svojí zahradě mě naučil všechno, co znal sám. Už jako školní holčička mě nechal s ním pracovat. Taky – jak se chovají králíci a jak zabíjí, kuchají, stáhnou z kůže. Když jsem potom měla svůj chov, bylo mi to dobré. Jeho zahradu jsem ale nezdědila, ačkoli to předpokládali a odkázali mi ji s babičkou. Měla jsem jiný dům, kde se nesnadno chovala zvířata. V Jáchymově pod horami na studeném dvorku. Největší užitek byl ze slepiček. S nimi mě roky učila zacházet babička.“
  • Po základní škole se přihlásila na gymnázium v Karlových Varech, kam se přestěhovali a kde pracovala její matka i její přítel Lubor. V roce 1972 úspěšně odmaturovala z českého a ruského jazyka, matematiky a biologie.
  • Po skončení gymnázia se rozhodla jít na vysokou školu a podala přihlášku na vysokou školu zemědělskou, obor chovatel, kam ale nakonec nešla. Díky svým prarodičům měla vždy ráda zvířata a v Karlových Varech v době středoškolských studií i později byla členkou jezdeckého oddílu. Celkem 15 let. Její láska ke koňům jí byla osudnou, protože ve svých 30 letech utrpěla při pádu úraz hlavy, ochrnula na půlku těla, onemocněla epilepsií a odešla do invalidního důchodu.  Léčila se v nemocnici v Kladně a v rehabilitačním zařízení v Kladrubech.
  • Ve svých 19 letech se rozhodla osamostatnit. Přestěhovala se od rodičů do pronajatého bytu, na který také ráda vzpomínala: „Kdysi jsem si zařídila svůj první byt bez rodičů v podnájmu. Byly to dvě malé místnosti a kuchyň, koupelna v kuchyni, WC vlastní, ale na chodbě. Malý byteček, zařídila jsem si ho z bazaru a děda Volf si ho přijel prohlédnout. Zjistil, že nemám na zdi hodiny. Koupil mi proto krásné, elektrické. Tenkrát mi bylo necelých dvacet let. Všude se se mnou stěhovaly a že vybral nejlepší značku, vydržely správně fungovat víc než třicet let.“
  • Jana neměla moc štěstí na partnery. Vdávala se dvakrát, ale nejšťastnější vztah asi prožila s přítelem Zdeňkem. Poprvé se vdávala ve 24 letech. Se svým mužem Kuldou bydleli v obci Hřebeč, kde měli domek se stájí. Manžel si ale našel jinou a Janu opustil. Podruhé se vdávala po třicítce se Zoubkem, se kterým bydleli v Karlových Varech v Rybářích. Děti Janička neměla. Po druhém rozvodu si našla přítele Zdeňka, který měl dvě děti – syna Honzu a dceru Martinu. Jana je měla moc ráda. Se Zdeňkem bydleli v Jáchymově v domě.
  • Od svých 41 let bydlela sama v Karlových Varech Drahonice v domě s pečovatelskou službou, kde se seznámila s Miladou Brunnovou, členkou karlovarského sboru, která ji do společenství církve adventistů přivedla.
  • Co se týká pracovních příležitostí, tak Janička pracovala ve firmě Strojoprav v Karlových Varech, jako mzdová účetní ve firmě Státní statek Kladno se sídlem v Unhošti, ale také třeba na letišti v Ruzyni.
  • Měla spoustu koníčků, kromě jezdectví se jako mladá věnovala šermu, plavání, lyžování, ale také psaní, psala povídky a napsala dokonce knihu, kterou ale nevydala.
  • Často na všechny své aktivity vzpomínala ve svých vyprávěních či v deníčku, do kterého si napsala:„Když jsem byla holka, na deník jsem se nezmohla. Začala jsem si ho psát až po padesátce. Vlastně až teď na to mám dost času, ale taky ne klid. Jako celý život čelím trvalému stresu. Ale „drzé čelo je lepší než poplužní dvůr“. To mi říkával dědeček, po kterém jsem se geneticky povedla. Vždycky to tak říkal, když jsem měla tendenci si stěžovat na potíže.“ Musíš se proti všemu postavit hrdě čelem!“ Tak tedy čelím všemu. Od dětství a sama.“
  • Připadala si hodně osamocená, i když pár přátel měla. Například kamarádku Ivanku, které adresovala zřejmě svůj poslední dopis z domova pro seniory ve Svatavě na Sokolovsku, kde žila poslední necelé dva roky života, když se její zdravotní stav zhoršil. V její pozůstalosti byly také dopisy s její tetou Gustou, ale také dopisy s tátou, který zemřel v roce 2012. Karel Jakl byl významný zvukař v České televizi.
  • Hodně si dopisovala s různými společnostmi, tzv. šmejdy, kde si kupovala hlouposti, ze kterých se radovala, ale tato její závislost, nebo možná touha po tom, že ji někdo oslovuje jménem a chová se k ní hezky, i když za hnusným účelem něco jí prodat, způsobovala, že byla často bez peněz a bez jídla. Někdy byla ráda za kůrky tvrdého chleba, které sušila pro zvířata.
  • S matkou Růženou neměla moc dobrý vztah. Napsala například: „Chtěla bych se podívat do Splavů (u Máchova jezera). Že když se nesmí v Mácháči koupat, budou kempy volné. Půjčím si kolo, přejedu les a jsem v pískovně. Vím, kde jsou tam borůvky, ostružiny, houby a čistá voda v pískovně na mytí. Ráda bych se tam po letech podívala. Jestli někoho poznám. Byla bych nalehko a nemusel žebrat u Růženy o nocleh. Klidně bych se mohla projíždět před barákem (byl můj), ať mě vidí. Jenže jsem čekala na Miladu, až se vrátí z nemocnice, pak se zhoršilo počasí a Milča moc špatně vidí.“
  •  S matkou se dvacet let neviděla, ale díky Jarce Faragové z karlovarského sboru, která Janičce doslova věnovala dva roky svého života, se podařilo, že Jana napsala mámě dopis na usmířenou. Ta si ho stihla ještě před smrtí přečíst, jak potvrdili Janini příbuzní. A také se díky Jarce zbavila všech pofidérních prodejců. Jarka Faragová a Věra Krassová z Citic o Janičku pečovaly v rámci sokolovského sociálního projektu Tabita od roku 2015 až do smrti. Navštěvovaly ji v jejím bydlišti, v nemocnici, v domově pro seniory a pomáhaly jí podle aktuálních potřeb.
  • Janičku občas navštěvovala také další členka karlovarského sboru, Eva Větrovská. Karlovarský sbor přispíval Janě na obědy. Díky všem, kteří na ni mysleli a pomáhali jí. (předání za Tabitu květin Věrce a Jarce)

Na závěr bych chtěla říct, že je mi moc líto, že Janička neměla v létě normální pohřeb, na který si ušetřila peníze. Nebyl nikdo, kdo by to pro ni udělal. Je mi líto, že málem neproběhlo ani toto rozloučení, a moc děkuji Tomáši Kábrtovi, že si nechal ze svého kázání ukrást kousek času k tomu, abychom mohli na Janičku, vzácnou a především Bohem milovanou ženu, zavzpomínat. Odpusťte ji prosím, jak sama žádala ve svých řádcích v deníku: „Já jsem už nechtěla chodit do modlitebny, ale cítím, že bych měla jít zase znovu. Mám ale málo času a někteří lidé mi tam vadí. Chyba je u mě, Pane Bože. Odpusť mi, prosím.“

Já sama jsem Janičku viděla asi tři dny před smrtí, protože nám Věrka řekla, že její zdravotní stav se rapidně zhoršil. Byli jsme ji navštívit s Bohoušem Zámečníkem. Byla na kapačkách, moc nás nevnímala, ale vzali jsme její ruce do svých a modlili jsme se spolu. Odevzdávali jsme ji Pánu Bohu. Janička, otevřela oči a možná poslední slovo, které řekla, bylo amen. Díky Pánu Bohu za Jeho spásu!