V úterý 18. srpna se otevřela návštěvníkům na Staroměstské radnici zbrusu nová expozice fotografa Jindřicha Štreita „Ze tmy ke světlu“., která představuje veřejnosti službu kaplanů a dobrovolníků ve věznicích a potrvá do konce září. K dobrovolníkům v současné době patří také Sokolovák Bohuslav Zámečník (na fotce Jindřicha Štreita v Ostrově nad Ohří), který před odchodem do důchodu pracoval jako kaplan ve Valdicích. Nyní dochází za vězni v Horním Slavkově.

K připravované výstavě vznikl rozhovor předsedy Vězeňské duchovenské péče Pavlem Zvolánkem s autorem fotografií Jindřichem Štreitem:

Většinu fotografií světoznámého Jindřicha Štreita, který se věnuje fotografování od poloviny 60. let minulého století, vydal 53 různě zaměřených knih i celou řadu katalogů a ilustrací ke knihám, účastnil se  více než 1 400 samostatných výstav u nás i v zahraničí, propojuje jedna společná nitka, nenápadná, a  přesto zřetelná. Jindřich Štreit je fotografem zákulisí, libuje si v tématech, která jsou za oponou, někdy dokonce doslova, již za téma své závěrečné práce na Škole výtvarné fotografie v Brně si vybral soubor ze skutečného divadelního zákulisí.

Jeho nejoblíbenějším tématem je však venkov, kde celou řadu let „za trest“ pracoval na Státním statku v Ryžovišti poté, co byl tehdy jako ředitel školy uvězněn a po čtyřech měsících ve vazbě odsouzen za „hanobení republiky a prezidenta“ k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky. Dalo by se tak říci, že tehdejší neomezeně vládnoucí straně komunistů, která zavírala či mučila každého, kdo se jí postavil či znelíbil, „vděčí“ Jindřich za jeho umělecké nasměrování na lidi nepatrné, nenápadné, lidi v zákulisí. Kromě venkova se hodně věnuje také romské tematice, lidem starým, nemocným, umírajícím v hospicích, těžce pracujícím, lidem bez domova a dalším. Nová výstava přináší pohled za mříže, pohled na lidi problémové, lidi z úplného okraje společnosti, ale také na práci duchovních, kteří přinášejí do temných vězeňských prostor Boží světlo naděje, víry a především lásky.

 Jindřich Štreit vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova. Jako ředitel školy řadu let pracoval v Jiříkově a v Sovinci na Bruntálsku, kde také bydlí. Dodnes působí jako pedagog Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Fotografem z povolání je od roku 1994. Je ženatý, má umělecky nadanou dceru Moniku, která se věnuje hře na flétnu a od roku 2006 bydlí v Portugalsku, a osmiletého vnuka Daniela.

Jindro, kdy sis koupil svůj první foťák?

Když jsem studoval na vysoké škole v Olomouci. Měli jsme profesora Jana Bukovjana, který měl ve fotoaparátech zálibu. Kupoval je a také prodával. My jako studenti jsme byli první na ráně, tak nejdřív přišel za námi. Foťák stál 400 korun, a tak jsem šel za tátou, jestli mi na něj dá. Táta mi je dal s podmínkou, že nebudu deset let kouřit. To bylo jednoduché splnit, protože já jsem nikdy nekouřil. On se bál, že zvlčím, až se dostanu do velkého města. Táta také rád fotil, ale k umění mě nevedl, to spíše maminka. Byla z Prahy, a tak jsme tam často jezdili. Vodila mě po výstavách a učila mě kulturně žít. Byli jsme velká rodina. Žila s námi i otcova maminka, která pomáhala s chodem domácnosti. Já jsem byl z pěti dětí nejstarší.

Kdy jsi propadl vášni fotografování?

Od malička jsem chtěl být učitelem. Můj otec byl učitel, později ředitel na vesnické škole. Po základce a gymnáziu v Rýmařově jsem studoval na pedagogické škole výtvarný obor a také první stupeň všeobecně vzdělávacích předmětů. Fotografování jsem propadl hned při prvním filmu, který jsem nafotil na svůj první foťák. Focení mi šlo dohromady s výtvarnou výchovou. První fotky jsem vystavoval už za studií, které jsem zakončil v roce 1967 samostatnou výstavou. Učitelování jsem se ale nevzdal. Dělal jsem učitele, později ředitele malé školy. Nejdříve v Sovinci, kde bydlím, tam ale byla škola v roce 1976 zrušená, pokračoval jsem v nedalekém Jiříkově. Ze školy jsem byl v roce 1982 propuštěn.

Proč?

V sedmdesátých letech mě bavilo fotit lidi na vesnici a také romská tematika. Dělal jsem takové cykly  a pořádal výstavy. V roce 1982 mě pozvala tehdejší undergroundová skupina umělců  – sochař Olbram Zoubek, malíř Čestmír Kafka, grafičky Alena Kučerová, Adriena Šimotová, také malířka a sochařka, a další na zakázanou výstavu. Konala se na tenisových kurtech v Praze. Vystavil jsem tam svůj cyklus fotografií z vesnice. Tehdejší státní bezpečnost na nás vtrhla, fotky mi zabavila, doma mi estébáci udělali 13-hodinovou prohlídku, posbírali všechno, co našli – fotky, přístroje a odvezli mě do Bartolomějské. Čtyři měsíce jsem byl zavřený na Ruzyni. Po propuštění jsem čekal na soud, ale do školy už jsem nesměl. Rok jsem balil knížky v okresní knihovně v Bruntále a po vynesení odsuzujícího, naštěstí podmínečného rozsudku jsem odešel dělat dispečera na státní statek v Ryžovišti. Toto období považuji za jedno z nejšťastnějších. Připravoval jsem kulturní akce pro zaměstnance – divadlo, výstavy. Stále jsem fotil a teď teprve jsem měl materiálu J. Zákaz focení, který jsem měl, jsem nerespektoval, i když mě dva tajní stále hlídali. Nesměl jsem mít ani pas. Po sametové revoluci jsem vystavoval v Americe, později také ve Francii, Německu, Rakousku, Japonsku, v Anglii. Necelé čtyři roky jsem pracoval na odboru kultury na okresním úřadu a potom v muzeu v Bruntále. Od roku 1991 jsem vyučoval na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze, kde jsem se stal docentem pro obor fotografie, externě také na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě a na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, kde učím dodnes. Profesuru jsem absolvoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Vysoká škola múzických umění v Bratislavě mi udělila titul Doktor honoris causa.

Měl jsi také čas na svůj soukromý život? Kdy ses oženil?

Svoji ženu, kterou jsem si pojmenoval Agnes, jsem poznal na jedné školní výstavě v roce 1965. Šest let jsme spolu chodili, než jsme se v Olomouci vzali. Byla učitelkou hudby. V roce 1971 se nám narodila dcera Monika, která je po manželce hudebně nadaná. Vystudovala hru na příčnou flétnu na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, kde ji vyučoval flétnista profesor Miloš Jurkovič, získala doktorát. Koncertuje doma i v zahraničí a je také profesorkou na vysoké škole. Máme z ní velkou radost. Bydlí se svým manželem a synkem Danielem v Portugalsku, tak se vídáme málo. Denně si ale telefonujeme. Manželka je vážně nemocná a už tři roky ji navštěvuji v sociálním zařízení. Jsem rád, že si mě se svoji diagnózou stále ještě pamatuje.

V posledním katalogu S láskou jsou fotky většinou smrtelně nemocných lidí. Jaké pocity jsi zažíval, když jsi fotky v domácím hospici tvořil?

Bylo to náročné. Někdy jsem někoho dopoledne fotil, večer už nebyl. Byl jsem rád, že jsem stihl zachytit jejich tváře, že jsem si často vyslechl neuvěřitelné příběhy lidí, že na fotkách s námi budou ještě dlouho. Viděl jsem umírat lékaře, který se celý život staral o zdraví druhých; mladou ženu, která dostala rakovinu slinivky… Před dvěma měsíci mi zemřel bratr, který byl o deset let mladší než já, předtím druhý bratr. Smrt nás vždycky překvapí. Uvědomuji si, že nemá smysl, když se hádáme, když si závidíme, že je zbytečné, když si už tak těžký život ještě komplikujeme nějakým škorpením.

Jaké jsou pro tebe nejdůležitější hodnoty?

Láska a zdraví. Já jsem naivní optimista.

Jak se ti pracovalo ve věznicích?

Moc dobře. Práce s odsouzenými byla inspirující. Během přípravy této výstavy jsem dostal pozvání na nový projekt. Ředitelka jedné z věznic mi řekla, že asi jedna třetina vězňů by nemusela být zavřená. Rád bych se na příběhy takových lidí nyní zaměřil. Vedení věznice by mi vytipovalo vězně, jehož příběh by si sepsal a já bych ho fotil. Dokonce by ho na určitou dobu pustili domů, abych ho mohl fotit v zázemí domova.  

V jednom mailu jsi napsal: „Vše je v rukou Božích. Zůstává nám modlitba. Vím, že to je to nejvíc.“ Dovol mi těmito tvými slovy zakončit náš rozhovor, který vznikl během společných cest po věznicích. Moc díky. Přeji hodně lásky a zdraví.

Pavel Zvolánek, vězeňský kaplan

Profesor Jindřich Štreit se kromě sociálních projektů věnuje také ilustraci knih či tvorbě plakátů pro brněnské divadlo. Jeho kniha Kde domov můj o lidech bez domova získala 1. cenu v evropské soutěži a 1. cenu v soutěži Nejkrásnější kniha v roce 2017. Tvorba J. Štreita je zastoupena v nejvýznamnějších sbírkách u nás i ve světě. Na téma jeho tvorby i životních osudů bylo natočeno také několik filmů. Například v roce 1990 film Jana Špáty nazvaný Mezi světlem a tmou, v roce 2006 snímek Aleše Koudely Jindra ze Sovince, v roce 2018 dokument Libuše Rudinské Na tělo. V roce 2019 Kamil Zajíček a Štěpánka Bieleszová natočili film zabývající se Jindrovými aktivitami v Sovinci. Tento film získal 1. cenu pro dokumentární filmy v ČR a 3. cenu na světovém festivalu v Šanghaji. Loni také fotograf Jindřich Štreit získal cenu Unie českých spisovatelů za jedinečné zachycení světa.