Sokolovský sbor se představuje… « Sbor Církve adventistů 7. dne Sokolov

Anna Rakášová: Miluji svoje děti a modlím se, aby šly dobrou cestou s Pánem Bohem

V Česku se říká, že budoucnost je před námi a minulost za námi, ale opak je pravdou. Před námi, před našima očima, je minulost, kterou známe, o které můžeme vyprávět, a za námi, kam nevidíme, je budoucnost, která je pro nás neznámá, nejistá. V červnu uplynul rok od křtu Anny Rakášové ze Sokolova, která v tomto měsíci slaví významné životní jubileum. Je to chvíle, kdy se Haňa, jak ji všichni říkají, ohlíží za svou minulostí, kterou dobře zná, a zároveň vyjadřuje přání, jak co nejlépe prožít roky, které ji ještě čekají. Anna Rakášová je matkou dospělé dcery Nikoly, pěstounkou dospívajících sourozenců Lukáše, Vládi a Moniky, babičkou pěti vnoučat Mathiase, Adriany, Justina, Vivien a nejmladší Viktorie. Dcera Nikola žije s dětmi Vivien a Adrianou v bytě nedaleko Hani, vnučka Viktorie šla do adoptivní rodiny, Lukáš již bydlí se svojí přítelkyní Jitkou, Vláďa je ve vězení v Ostrově nad Ohří a Hani domácnost tak nyní tvoří pouze dcera z pěstounské péče Monika a synové Nikoly, Hani vnuci Mathias a Justin.

S Haňou Vláďa, Mathias, Adriana, Justin, Lukáš

Hani, jaké to je starat se pořád o tolik dětí?

Vždycky jsem si přála mít hodně dětí. Sama jsem vyrostla ve velmi početné rodině. Se mnou měli rodiče osm dětí a táta měl ještě v předešlé rodině dalších pět. Přání se mi tedy vyplnilo, ale trošku jinak, než jsem si jako mladá holka představovala. Vlastní dítě mám jenom jedno, ale pečovala jsem o dva kluky od bráchy Vladimíra, který zemřel, a jejich nevlastní sestru a nyní jsem obklopena vnoučaty. Justina a Mathiase, kteří u mě bydlí, chci mít v pěstounské péči. Těhotná jsem byla víckrát, ale kvůli násilí mužů jsem dvakrát potratila, jednou dokonce dvojčata. Dětí si tedy užívám, i když se mi výchova starších zatím moc nevydařila. Každý den se za děti modlím, moc bych si přála, abych nyní u těch mladších už chyby neopakovala a u těch starších, aby se ze svých problémů dostaly a začaly žít řádný život. Chci všem ze sebe dát všechno, co mohu. Hodně spoléhám na Boží pomoc.

Bydlíš celý život na Sokolovsku?

Dá se říci, že ano. Narodila jsem se v Sokolově a do mých 16 let jsem bydlela s rodiči nejdřív v Bukovanech a pak ve Svatavě. Pak jsem odešla na tři roky na Slovensko k tetě a tam jsem si našla muže, Dušana Rakáše. Zamilovala jsem se do něj tak, že jsem si ho v 18 letech vzala. Svatbu jsme měli v Prešově. Ani ne měsíc po svatbě mě Dušan začal mlátit, úplně se mi změnil život. Asi po roce utrpení jsem utekla k rodičům do Svatavy a od té doby jsem zase zpátky na Sokolovsku. S Dušanem to tak jednoduché ale nebylo. Přijel za mnou, vyhrožoval mi a donutil mě násilím, abych s ním žila. V roce 1992 se nám narodila dcera Nikola. Udala jsem ho i na policii, tak byl i několikrát ve vězení. Bála jsem se ho, byl strašně zlý, hrál automaty, kradl, bral drogy. Když mi umřel táta, tak se smál. Každý večer jsem se modlila a dnes vím, že Bůh byl při nás, protože jsme tu hrůzu s Nikolou přežily. Požádala jsem o rozvod a soud mé žádosti vyhověl. Rozvedli jsme se a Dušan dostal zákaz mne navštěvovat. Přestal se tedy o mě konečně zajímat a nezajímal se ani o Nikolu. Až když byla dospělá, tak se s ní začal trochu stýkat. Ve 45 letech umřel, předávkoval se drogou.

Tvoji rodiče již nežijí?

Ne, maminka, Anna Miňová, umřela na mozkovou mrtvici v necelých 50 letech. Můj táta, Vladimír Pazdernatý, zemřel ještě pět let před ní, byl ale starší, bylo mu 56 let. Oni nebyli manželé. Táta byl velice vzdělaný muž, pracoval jako vojenský pilot. Maminka byla Romka a nebyla vzdělaná vůbec, dokonce negramotná. Táta byl již jednou ženatý a se svojí ženou měl pět dětí. Ti naši nevlastní tři bráchové nás jednou vyhledali a chtěli se s námi spřátelit. Moc to nevyšlo, dobrého se z naší rodiny nedočkali. Ve spojení proto nejsme. V naší rodině bylo 8 dětí, 5 holek a 3 kluci, já jsem druhá nejstarší. Před třemi lety zemřel bratr Vladimír. O jeho děti jsme se ještě za jeho života staraly já se sestrou Monikou. Vláďu totiž zavřeli do vězení a jeho žena nebyla dobrá. Odvedla děti na sociálku a oni pak volali nám, jestli si je vezmeme. Monika si vzala jeho tři dcery a já jeho dva syny do pěstounské péče. Lukášovi byly tehdy tři roky a Vláďovi jeden rok. Později mi přibyla ještě Monika, která se narodila Vláďově ženě, ale už s nějakým jiným mužem. Já už další děti nechtěla, ale sociálka mě přemlouvala. Odvedli mě do kojeneckého ústavu a tam, když jsem ji uviděla, jsem se rozhodla, že ji chci také. Byly jí tehdy dva měsíce. Vláďa se sice z vězení vrátil, ale o svoje děti se už nestaral, občas je navštěvoval.

Kde bydlíte?

Teď v Sokolově, ale nejsme tu dlouho. Jenom pět let. Nějaký čas jsme bydleli v rodinném domě v Lokti, ale neměli jsme na splácení domu peníze. Odstěhovali jsme se do krásného bytu také v Lokti, děti tam začaly chodit do školy. Majitelka bytu se ale rozvedla, potřebovala peníze a byt prodala. Tak jsme se odstěhovali do Sokolova. Našla jsem zde své největší štěstí. Pána Boha a kamarádku Ivanku H. Ivanka je velice nemocná, pečuji o ni, pomáhám jí se vším, co potřebuje. Hodně si povídáme a já u ní vždycky zapomenu na všechna svá trápení. Těší mě, když se mě ptá, jestli se za ni budu modlit. Modlím se za ni a děkuji Bohu, že mi ji dal do cesty. I její maminka je obdivuhodná žena. Je to už starší paní, bydlí v Brně, ale Ivance pomáhá, jak jen je to možné.

Kde a jak jsi našla Pána Boha?

Když se vrátil z Anglie můj švagr Luboš s rodinou, tak mě pozval na sobotní bohoslužbu k adventistům. Pozvání jsem přijala a od první chvíle jsem věděla, že takové místo jsem hledala a potřebovala. Vydala jsem se na cestu s Pánem Bohem a svoje rozhodnutí jsem dala najevo všem lidem svým křtem, který jsem měla před rokem. V životě jsem udělala řadu chyb, kterých lituji, ale vím, že s Bohem se dá leccos napravit a všechno nějak přežít. Pamatuji si na tvoji otázku jednou ve sboru na bohoslužbě. Ptala ses, kdo je pro mě nejdůležitější. Odpověděla jsem bez přemýšlení – přeci děti. Tys mi na to řekla, že na prvním místě by měl být Bůh, protože je jediný, který mi zůstane vždy, když ode mě třeba všichni odejdou, že se to může stát. Miluji svoje děti nejvíc na světě, ale dneska bych Ti řekla, že na prvním místě je pro mne Bůh. On mě nikdy neopustí, ani nezklame. Mám s velkými dětmi tolik problémů, že nebýt Boží pomoci, nevím, jak bych žila. Pořád se za ně modlím a jsem vděčná za každý krůček nápravy. Když se nedávno rozhodla dcera Nikola, že se půjde léčit ze závislosti, děkovala jsem a stále děkuji Bohu. Bojím se o Moniku, která nedávno málem vlastní hloupostí zemřela, navštěvuji Vláďu ve vězení, mrzí mě, že se Lukáš nevyučil. Soustředím se teď hodně na výchovu těch mladších dětí, chci je do života připravit jinak a lépe. Není to ale jednoduché, ve mně je pořád taková touha udělat jim každé pomyšlení. Ale bráním se tomu. Letos mám radost, že byly děti na letním táboře, že jsem bez nich vydržela, i když mi bylo moc smutno. Musím myslet především na ně a jejich budoucnost, ne na mě.

Chtěla bys něco říct nakonec?

Chtěla bych říct, že to nejhezčí, co mě v životě potkalo, je setkání s Bohem. Dává mi tolik síly, že už si neumím ani představit, jak jsem žila bez něj. Mým největším přáním je, aby moje děti šly dobrou cestou s Pánem Bohem, aby se ho držely, aby na něj spoléhaly. Za to se denně modlím.