Kázání Hany Kábrtové na romské bohoslužbě v sobotu 11. dubna 2020 v internetovém vysílání

Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň? 1.Korintským 15, 54b, 55

Milí přátelé,

víte, jaké je poselství Velikonoc? Vánoce – to určitě všichni víme. Vánoce nám připomínají, že Bůh se stal člověkem, jedním z nás (narodil se Kristus Pán, radujme se). Přišel se nám ukázat, představit, abychom mohli poznat jeho povahu, aby nás už nikdo nemohl oklamat, když bude říkat, že Bůh je zlý trestající mstitel. V Ježíšovi jsme díky události v Betlémě poznali pravou povahu milujícího Boha. A jaké je poselství Velikonoc?

O Velikonocích pro nás Ježíš vydobyl svobodu. Pro každého z nás. Když byl Václav Havel v roce 1994 oceněn ve Filadelfii medailí svobody, řekl: Stvořitel dal člověku právo na svobodu. Zdá se, že svou svobodu může člověk naplnit jen tehdy, nezapomene-li na toho, kdo mu ji dal. Velikonoce jsou právě připomenutím Toho, který nám pravou svobodu vydobyl, abychom ji mohli plně naplnit, abychom mohli být skutečně svobodní. Poselství Velikonoc nám také říká, že smrtí život končit nemusí. Že Ježíš není mrtvý, že přemohl smrt, že ve vzkříšeném Kristu je s námi sám věčně živý Bůh. Díky Němu není smrt to poslední, co nás v našich životech čeká, jak často slýcháváme od lidí, kteří s Pánem Bohem nepočítají.

Otevřeme si společně text z Bible z Nového zákona,  Evangelia podle Marka 5, 21 – 43: Když se Ježíš přeplavil v lodi opět na druhou stranu a byl ještě na břehu moře, shromáždil se k němu velký zástup. Tu přišel jeden představený synagógy, jménem Jairos, a sotva Ježíše spatřil, padl mu k nohám a úpěnlivě ho prosil: „Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!“ Ježíš odešel s ním. Velký zástup šel za ním a tlačil se na něj. Byla tam jedna žena, která měla dvanáct let krvácení. Podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu. Když se doslechla o Ježíšovi, přišla zezadu v zástupu a dotkla se jeho šatu. Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“ A rázem jí přestalo krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení. Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla, otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se to dotkl mého šatu?“ Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: ‚Kdo se mne to dotkl?‘“ On se však rozhlížel, aby našel tu, která to učinila. Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla mu celou pravdu. A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“ Když ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy a řekli: „Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ Mistra?“ Ale Ježíš nedbal na ta slova a řekl představenému synagógy: „Neboj se, jen věř!“ A nedovolil nikomu, aby šel s ním, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana. Když přišli do domu představeného synagógy, spatřil velký rozruch, pláč a kvílení. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí.“ Oni se mu posmívali. Ale on všecky vyhnal, vzal s sebou otce dítěte, matku a ty, kdo byli s ním, a vstoupil tam, kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum,“ což znamená: ‚Děvče, pravím ti, vstaň!‘ Tu děvče hned vstalo a chodilo; bylo jí dvanáct let. A zmocnil se jich úžas a zděšení. Ježíš jim přísně nařídil, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali něco k jídlu.

V textu jsme slyšeli dva na první pohled rozdílné příběhy – příběh o Jairově mladé dceři a o starší ženě, která byla nemocná. Oba se odehrály ve stejnou dobu na stejném místě. Příběh o krvácející ženě je vložen do příběhu o nemocné dceři, jakoby tam tak trochu ani nepatřil. Není však náhoda, že tam je, nejen, že tam patří, ale oba příběhy spolu úzce souvisí.

Představený židovské synagógy, který se jmenoval Jairos. měl nemocnou dvanáctiletou dcerku. Dokonce tak nemocnou, že umírala. Přišel proto za Ježíšem a úpěnlivě ho prosil, aby s ním šel k němu domů a jeho dceru uzdravil, zachránil. Ježíš tedy šel. Jenže se na něj cestou tlačil celý zástup lidí, který ho doprovázel. My bychom mohli říct, že ho zdržoval. Pokud by nám umíralo dítě a my bychom zavolali lékaře, očekávali bychom, že všeho nechá a pospíší si, aby ho mohl zachránit. Nic jiného a nikdo jiný by nás nezajímal. A na každého, kdo by ho v tu chvíli zatěžoval něčím jiným, bychom se zlobili. Podobně se tu zlobí učedníci na Ježíše, když začne řešit, kdo se ho v té tlačenici dotkl. Nasupeně mu odpovídají – ty vidíš, co je tu lidí, a ptáš se, kdo se tě dotkl? Ale Ježíš se nenechává odradit a dál se rozhlíží a hledá toho, kdo se ho dotkl. Žena, kterou tento dotek uzdravil, dobře věděla, co Ježíš myslí. Se strachem padla Ježíšovi k nohám. A nyní je zajímavé všimnout si dvou věcí. Jak dlouho měla žena krvácení? Jak dlouho se nemohla uzdravit? Dvanáct let. Kolik bylo umírající dívce? Také dvanáct let. To, že to není náhoda, potvrzují další Ježíšova slova: „Dcero, tvá víra tě zachránila….“ Oslovení, které Ježíš použil, dcero, má hluboký význam. Ježíš tím říká, že tak jako Jairos má malou nemocnou dcerku, která je pro něho nade všechno důležitá, tak i Ježíš má svoji nemocnou dceru, kterou nade vše miluje. Ježíše nikdy nikdo nezdržuje. Pro Ježíše je stejně důležitá dvanáctiletá dívka z významné rodiny jako nenápadná žena s tajným trápením. Tím oslovením říká všem, tato nemocná žena je moje drahá dcera, stejně jako je Jairovi i mně drahá nemocná dcera Jairova.

Ale pojďme dál. Žena odchází uzdravena a osvobozena Boží láskou od svého trápení a ponížení. Vtom ale přichází hrozná zpráva – Jairova dcerka, které chtěl pomoci, mezitím umřela. Jairos, jeho rodina a všichni kolem jsou zdrceni. Je pozdě. A v této šílené chvíli se Ježíš obrací na Jaira (Jairose) a říká další nepochopitelná slova: „Neboj se, jen věř!“ Říká mu, neboj se, když jeho dcera právě zemřela. Vysmívá se snad? Neboj se? Jak se nemám bát, čemu mám věřit? Kdyby se nezdržoval tou ženskou, možná by stihl zachránit mou drahou dcerku. To jsou věty, které by napadly asi každého z nás. Proč jiné Bůh zachraňuje a osvobozuje a mě a mé drahé ne? Jaká svoboda, když vítězí smrt a marnost?    

My ale víme, jak příběh dopadl. Ježíš vezme své tři učedníky a přes děsivou zprávu o smrti dítěte, přes promarněnou a zcela beznadějnou situaci, jde přesto jako předtím dál k Jairovi domů. A tam znovu svými slovy šokuje – ptá se všech přítomných lidí, zřejmě příbuzných této dívky, proč ten rozruch a pláč? Proč asi!!!! A když dodá, že dívka nezemřela, že jenom spí, jsou lidé ještě více zarmoucení. Přeci poznají, když někdo umře.

Ježíš ale k úžasu všech dívku i ze smrti osvobodí a vzkřísí.  Učiní to slovy: „Talitha kum – Děvče, pravím ti, vstaň.“ Lidí se zmocní veliká bázeň. Je tu něco, někdo silnější než smrt. Je tu záchrana, osvobození, silnější než všechno trápení světa. Od té doby si nechává mnoho lidí napsat na své hroby právě toto zvolání: Talitha kum – Pravím ti, vstaň. I ve chvíli své smrti mohou s důvěrou a nadějí očekávat den, kdy budou stejně jako ta dívka Boží láskou osvobozeni od všeho zla a vzkříšeni, zachráněni k novému, čistému věčnému životu. Díky Ježíšovi, jehož absolutně osvobozující oběť za každého z nás a vzkříšení i z vězení smrti si připomínáme o Velikonocích, tedy právě v těchto dnech.

Právě v době mnohé lidi děsící koronavirové pandemie je důležité připomenout „velikonoční“ Ježíšova slova Jairovi, ale i nám všem: Neboj se, jen věř! I když se ti zdá, že je vše ztraceno, marné a na všechno je pozdě, že zlo a smrt definitivně zvítězily a navždy člověka spoutaly strachem a beznadějí. Právě do takové situace ale Ježíš mocně velí: Neboj se, jen věř. Jsi pro mne drahý jako má nemocná dcera, jako můj trpící syn, mé milované dítě. Věř mi a já tě zachráním. A budeš navždy svobodný. Pro mě nikdy není pozdě. Amen

Hana Kábrtová, 11. dubna 2020, inspirováno kázáním Marka Harasteje v sobotu 21. března