Vždycky jsem býval vášnivým houbařem. Jako mladý jsem houby rád hledal a sbíral, ale nejedl jsem je. Postupem času jsem si zvykal na sušené houby v bramboračce od mé babičky, a když jsem se oženil, situace se celkově změnila. Moje žena Alena má houby ráda v jakékoli podobě, úpravě a množství. A tak jsem se je také naučil jíst. Mými oblíbenými jídly se stala bramboračka, kulajda, smaženice, houbové řízky, houbové ragú, dršťková polévka z hlívy a masáků, ovar z nohy kozáka a křemenáče, nakládané houby na kyselo, karbanátky a hubník, prejt a paštika a ještě spousta dalších specialit. Propadl jsem houbám.  Kdykoliv jsem  jel autem okolo lesa, lákalo mě alespoň na chvilku zastavit.

V současné době se mi kvůli mému zdravotnímu stavu špatně chodí a do lesa už jen tak po pěšince, ale tam většinou houby nerostou. Před loňskou houbařskou sezónou jsem jel z Horního Slavkova přes Krásno do Sokolova. Projížděl jsem lesem a nedalo mi to. Zastavil jsem, s pomocí trekových holí jsem přešel silnici a vstoupil pro mě do nebezpečné zóny. V trávě plno skrytých větví, pařezů, bál jsem se, abych neupadl. Po chvíli jsem viděl, že jsem udělal chybu. Ale jak jsem tam stál v té trávě, vyslal jsem prosbu k nebi. „Pane Bože, aspoň jednoho hříbečka.“ Rozhlížel jsem se okolo sebe a rozhodl se vrátit. Protože jsem neměl brýle, ani jsem pořádně neviděl. Když z lesa už odcházím, zahlédl jsem něco hnědého. Říkal jsem si, že to bude asi list. Přiblížil jsem se a našel ho. Byl to kapitální hřib! Bez 32 gramů celý kilogram. Poděkoval jsem a řekl: „Pane, Ty víš, že nemohu chodit, tak jsi mi dal v tom jednom hřibu deset menších, díky.“ Hřib byl úplně zdravý a zaplnil nakrájený celou sušičku. Díky! Bohuslav Zámečník