Kázání Jiřího Bauera na bohoslužbě v Sokolově 21.12.

Text před kázáním: Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“  Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha.Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť ‚u Boha není nic nemožného‘.“ (Bible, Lukáš 1, 26-37)

          Celý křesťanský svět prožívá adventní čas, ve kterém si připomíná dobu prvního příchodu Ježíše na svět, jeho narození. Lukáš ve svém evangeliu zaznamenává tři radostné zprávy, které byly velikým překvapením pro klíčové osoby těchto události. První jsme vyslechli v úvodním textu a bylo to zvěstování radostné zprávy mladičké dívce Marii, že se jí narodí „syn Nejvyššího a Bůh mu dá trůn otce Davida…“

Jak se Marie raduje z této úžasné zprávy? Je naprosto v šoku! „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ Ale Bůh ji ujistil, že u něho není nic nemožného, a řekl jí o Alžbětě. Pod tímto důkazem Marie své poslání pokorně přijímá. Pojďme si přečíst, jak to bylo s Alžbětou:

Za dnů judského krále Heroda žil kněz, jménem Zachariáš, z oddílu Abiova; měl manželku z dcer Áronových a ta se jmenovala Alžběta. Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení. Neměli však děti, neboť Alžběta byla neplodná a oba již byli pokročilého věku. Když jednou přišla řada na Zachariášův oddíl a on konal před Bohem kněžskou službu, připadlo na něj losem podle kněžského řádu, aby vešel do svatyně Hospodinovy a obětoval kadidlo. Venku se v hodinu té oběti modlilo veliké množství lidu. Tu se mu ukázal anděl Páně stojící po pravé straně oltáře, kde se obětovalo kadidlo. Když ho Zachariáš uviděl, zděsil se a padla na něho bázeň. Anděl mu řekl: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. Budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození. Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít, už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým. A mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu, jejich Bohu; sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých a připravil Pánu lid pohotový.“ Zachariáš řekl andělovi: „Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena je pokročilého věku.“ Anděl mu odpověděl: „Já jsem Gabriel, který stojí před Bohem; byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tuto radostnou zvěst. Hle, oněmíš a nepromluvíš až do dne, kdy se to stane, poněvadž jsi neuvěřil mým slovům, která se svým časem naplní.“ Lid čekal na Zachariáše a divil se, že tak dlouho prodlévá v chrámě. Když vyšel, nemohl k nim promluvit, a tak poznali, že měl v chrámě vidění; dával jim jen znamení a zůstal němý. Jakmile skončily dny jeho služby, odešel domů. Po těch dnech jeho manželka Alžběta počala, ale tajila se po pět měsíců a říkala si: „Toto mi učinil Pán; sklonil se ke mně v těchto dnech, aby mne zbavil mého pohanění mezi lidmi.“ (Bible, Lukáš 1, 5 – 25)

Tak to je druhá radostná zpráva. Zachariáš se modlí celý svůj život, aby mu Bůh dal syna. A jeho reakce na vyslyšení modliteb? Má strach, je v šoku, nevěří, chce znamení…

A třetí radostná zpráva je zaznamenána hned ve druhé kapitole.

A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom.(Bible, Lukáš 2, 8- 19)

Poslední příběh je zaznamenaný u Matouše ve druhé kapitole. Nemusíme si ho už číst, protože ho všichni dobře známe. Jde o radost mudrců, mágů z východu, kteří podle znalostí pohybu planet, dávných proroctví a pozorování „betlémské komety“ se přišli poklonit právě narozenému „Králi Izraele“.

K adventnímu období a Vánocům radost neodmyslitelně patří. Děti se radují z prázdnin, svátečního cukroví a nejvíce z dárků. My dospělí se radujeme ze dnů volna, ze setkání s rodinou a věřící křesťané ze slavnostních bohoslužeb, setkání s blízkými lidmi z církevního společenství, oživení vzácného poselství o navštívení Božím a našem následném vykoupení. Plni nadšení a dojetí sledujeme dětské vánoční koncerty a scénky okolo jesliček s miminkem a zvířátky. A když už toho všeho je na nás příliš, radujeme se, že už jsou ty svátky zase za námi.

Pokud je někdo nešťastný a smutný o Vánocích, většinou ho litujeme. Většinou se v adventní době zvedne vlna soucitu a spoluúčasti, myslíme na lidi různě postižené, vážně nemocné, hladovějící děti v Africe a posíláme peněžité nebo věcné dary. Navštěvujeme příbuzné, ale i lidi osamocené nebo si na ně vzpomeneme alespoň ve vánoční sms, e-mailové zprávě nebo jim pošleme vánoční pohled.

Jednoduše řečeno, radost k těmto svátkům patří. Jenže Vánoce proběhnou, všechny ty přípravy a oslavy vyvrcholí v několika dnech a co potom? Taková vánoční radost probíhá jako radost kuchařky, která se dlouho připravuje s obědem, ale když je pak přinesen na stůl, zmizí jídlo za pár minut, v lepším případě jí někdo pochválí a pak už se o tom nemluví. Vlna soucitu a zájmu o druhé se pomalu nebo někde i dost  rychle vytratí, dárky jsou rozbalené, cukroví snědené, obaly a zbytky naplní popelnice a kontejnery. A zase se všechno vrací do svých vyjetých kolejí, do kolotoče všedních dní.

Zkusme si ještě jednou připomenout přečtené příběhy, projít si všechny události z Bible, o kterých jsme si řekli. Jak hlavní postavy biblického příběhu radost ve skutečnosti prožívaly.

Tři mudrci se radovali ze zvláštní komety, která je ovšem místo do Betléma zavedla na dvůr krále Heroda. A tam, když panovačnému a pyšnému vladaří s nadšením prozradili, že hledají právě narozeného „krále židů“, vyvolali v Herodovi zděšení, a tak nechtěně přispěli k betlémskému krveprolití. Herodes se preventivně zbavil svých případných následníků trůnu v Izraeli.

A kterak to bylo se Zachariášovou radostí? Anděl Gabriel, který byl za ním poslán, se nestačil divit. Místo aby uslyšel chvalozpěv o veliké moci a milosti Boží po sdělení radostné noviny, vidí skleslého, starého muže, který žádá znamení. Protože se nezmohl na kloudné slovo, nepromluvil až do dne narození Jana.

Co nám tento příběh sděluje? Je o velikém zázraku a úžasné radosti z naplnění modliteb, že Pán Bůh na Zachariáše nezapomněl, nebo je to spíš svědectví o skepsi a nevěře?

Také Alžběta vítá Marii s radostí. Ale vítá mladičkou dívku, která statečně přijala svůj nesnadný úkol od Boha. Úkol, kterým ohrozila svou dobrou pověst, slibný partnerský vztah a nakonec riskovala i svůj život.

Anděl zvěstuje pastýřům velikou radost nejen pro ně, ale dokonce obrovskou radost pro všechen lid. Jak reagují ? Jsou strašně vyděšení. Anděl musí své poselství zahájit uklidňováním a krizovou intervencí. Proč při tak velké radosti zažíváme strach?

Klíč k porozumění je v původním slově „euangelion“, který v překladu znamená dobrou nebo pozitivní, prostě radostnou zprávu. Existuje podobné slovo „eustres“, čili dobrý nebo pozitivní, radostný stres“. Mnoho lidí si myslí, že stres je jen něco negativního, zlého, špatného, vedoucího k nemoci nebo k duševním poruchám. Stres je přesně v překladu „zátěž“, tedy je ve své podstatě neutrální. Proto také radostné události nás mohou překvapit, šokovat a vyděsit. Lidé, kteří vyhráli milióny peněz nebo jim přišla zpráva o obrovském jmění z dědictví, se často pominuli, úplně zešíleli a právě nabitý majetek si vůbec neužili.

A proto i s tou biblickou radostí je to trochu jiné, než jak si radost obvykle představujeme, jak se na ni snažíme připravit a následně oslavit.  Takže Zachariáš, Marie, pastýři i mudrcové nebyli naprosto připraveni na tak monumentální zážitky a prožívali silný „eustres“ z „evangelia“, které do jejich života vstoupilo tak náhle a mysticky, že nevěděli, co mají dělat.

Když se však nechali vést Duchem Svatým, někdo dříve a někdo později přijali své poslání, jejich radost se stala hlubší a trvalou. Radostí, která je také možná v našem nedokonalém a narušeném světě. Je to vnitřní radost, která se jednorázově nevyčerpá, tak jak jsme zvyklí při zhlédnutí komedie nebo vyslechnutém vtipu. Tato radost je trvanlivá, čistá a plná.

Možná nám vrtá hlavou, jak to bylo s těmi mudrci. Trochu  podivná společnost, magie, hvězdopravectví, astrologie, to s Biblí nejde vůbec dohromady. A ještě ke všemu oni v té své vlastní dobré víře skoro minou cíl. Zadělají tak na katastrofu, vyhlazení neviňátek. Muselo se to strašné krveprolití stát? Pozastavujeme se nad tím, „co jsou ti mudrci zač“. Co dělají u Božího Syna, Spasitele světa?

Ale co naše cíle v životě, naše motivy, nebývají taky často pochybné, vzdálené Bibli a evangeliu, počítající s naším prospěchem? Možná někdy manipulujeme s Božím zaslíbením podle naších přání.

A možná si někdy, stejně jako ti mudrci, neuvědomujeme, jak jsme ve své moudrosti vedle. Copak se nám nestává, že i my z těch nejlepších pohnutek, i v té nejlepší snaze, kolem sebe vytvoříme zmatky, nedůvěru a někdy způsobíme katastrofu? Že se svým nadšením a dobrými plány dosáhneme pravý opak než jsme chtěli?

Přesto ta radost i po našich nezdarech a chybných rozhodnutích přichází. Není to však radost hrdinů, kteří to všechno správně vymysleli, naplánovali a zvládli. Je to radost z toho, že navzdory všem nástrahám a překážkám nakonec do cíle dorazíme. Tak jako mudrci do Betléma, díky Božímu slovu, které jim nakonec napovědělo, kde mají hledat.

Zkušenosti s potřebnou dávkou radosti na naší cestě víry potřebujeme. Radost, která nás ujišťuje, že Bůh nás vede i navzdory naší snaze Mu nešikovně pomáhat.

Zcela zvláštní je Zachariášova radost. Radost pro člověka, který se radovat už nedokázal. Radost pro všechny, kterým to zorganizované vánoční radování leze krkem, protože už o něm vědí své. Je to radost i pro člověka, který neumí a nedokáže uvěřit zprávě o tom, že by se v jeho životě mohlo ještě něco změnit k lepšímu. Radši mlčí, protože nemá co říct k naději, kterou před ním Boží posel otevřel.

Radost je právě v tom, že i on patří do vánočního příběhu. Že do něj patří každý, kdo ušlechtilá přání a plány v životě vzdal. Každý, kdo nevěří a pochybuje jako Zachariáš. Kdo si myslí, že ho Bůh stejně neslyší.

Ta radost a úleva spočívá také v tom, že víra není výkon, zásluha nebo kvalifikace, kterou se musím před Bohem prokázat, aby za mnou přišel. Na Bohu záleží, On přichází a proměňuje naše životy. Stejně jako Zachariáš možná i my ztrácíme naději a nic už nejsme schopni očekávat. Ale pro Hospodina není překážkou ani naše beznaděj a pochybnosti.

Dále je tu radost Marie, která přijímá s pokorou náročný úkol od Boha. To je radost, když víme, že si nás Pán Bůh zamiloval. Následně však přichází nepříjemné uvědomění, že ta Boží láska někdy bolí, že není laciná. Působí nám potíže. Podobně jako Marie můžeme i my kvůli víře ztratit dobrou pověst u svých sousedů či spolupracovníků nebo studenti u svých spolužáků. Vezmeme-li Boha vážně, je to někdy dost nepohodlné.

Přestože nenosíme Krista pod srdcem jako Marie, můžeme ho nosit v srdci a přinášet ho druhým. Jistěže ne lámáním někoho na naši víru za každou cenu, ale tak samozřejmě jako je dítě součástí života matky. To ovšem znamená otevřít dveře i těm, které bychom raději nechali za nimi. Dát Hospodina i tam, kde bychom si to radši udělali po svém. Mít Krista nablízku je radost. Ale radost, která nám dá někdy i pěkně zabrat.

Nakonec jsou tu pastýři. I jim anděl zvěstuje radost, a přesto říká: „Nebojte se.“ Obvykle se má za to, že jsou pastýři vystrašení z Božího majestátu. Jenže celý ten vánoční příběh je svědectvím o jednom velkém nedostatku Božího majestátu. Je to svědectví o Bohu, který se stal dítětem. Novorozeně může být těžko majestátné, i kdyby mělo na sobě královský hermelín a na hlavě korunu a položili ho na trůn. Ale jakýpak trůn a jakýpak hermelín, místo toho tu je chlívek, plenky a žlab pro dobytek.

Z čeho tedy mít strach, když za námi přichází Bůh tak prostě? No, možná právě z toho. Že nepřichází, aby to tu jednou provždy skoncoval a rozsoudil, aby sestoupil z vesmíru a radikálně zamezil zlu, potrestal bezpráví a zjednal spravedlnost. Aby plácl přes ruku všechny darebáky, nebo je rovnou rozplácl. Nebo aby nám dal třeba nějakým zázrakem za pravdu a podpořil nás v naší víře. Možná bychom si to někdy potichu pro sebe přáli. A někdy i nahlas.

Jaký význam má slabý a zranitelný Bůh, který se stal raději dítětem než mocným vládcem na trůnu? Bůh, který místo toho, aby vyčistil ten světový Augiášův chlív, se sám narodil v chlévě? Bůh, který nemiluje radikální a konečná řešení, Bůh, který místo toho volí trpělivou blízkost, soucit, a dokonce utrpení?

Bázeň je na místě, protože to znamená, že nás zve na stejnou cestu odevzdanosti a pokory. Na cestu, která je jiná než všechny ostatní. K radosti, která je odlišná od bujarého veselí a zábavy, jak ji komerční svět nabízí a představuje jako ideál. K radosti na tím, že se naučíme něco ztratit – svoji důležitost, pýchu a sobectví, abychom našli skutečnou svobodu.

To je dlouhá cesta a za jedny vánoční svátky to asi všechno nestihneme. Ale tam v Betlémě to začalo a my jsme na cestu pozváni. Můžeme na ni vyjít už dnes. Vykročme tedy směle! amen