Vlasta Csingerová: Ráda si sama povídám s Bohem

Od dubna do července letošního roku se starala o nemocné kolem sebe v sokolovské nemocnici na oddělení dlouhodobě nemocných nepřehlédnutelná Vlasta Csingerová. Nebyla tam však jako zdravotnický personál, ale jako pacientka. Přesto, že má sama velké zdravotní problémy a byla ohrožena i na životě, obětavě se starala o druhé. Našla mezi nimi i nové přátele, například paní Švadlenkovou, se kterou si i dnes občas zavolá. S mnohými pacienty, ale i návštěvníky se modlila, a dokonce díky Věrce Grygarové ze sokolovského sboru zažila Večeři Páně v nemocničním pokoji. S Věrkou se velice skamarádily a Vlasta ji vyhlížela už dlouho dopředu u dveří. Připomíná jí její nevlastní sestru Janu, která ale předčasně ve 26 letech zemřela. Vlasta, která tento měsíc oslaví šedesátiny, pochází ze Sokolova.

Deset let bydlela v Rakovníku s mužem, kterého si vzala po 22-leté známosti. Přestože mezi manželi byl dvacetiletý věkový rozdíl, měli se hodně rádi. Děti spolu neměli. Z předchozího vztahu má ale syna Martina, který žije v Anglii. Vlasta se podílí na výchově svého pětiletého vnuka Matěje, o kterého v Sokolově v rámci pěstounské péče pečuje rodina Luboše Olaha, u níž Vlasta bydlí. Do kostela chodila s babičkou odmalička, ale Pána Boha do svého srdce přijala teprve před šesti lety, kdy se nechala znovu pokřtít ponořením. Nyní by se ráda stala členkou sokolovského sboru adventistů.

Vlastičko, letos oslavíš významné životní jubileum, zkus se podívat zpátky a řekni, jak hodnotíš svůj dosavadní život?

Zažila jsem mnoho těžkých chvil, ať už jako malá, kdy mě máma bila a nedávala mi najíst, tak i nyní, kdy se mnou nekomunikuje můj jediný syn, a co mě mrzí ještě víc, že se nestará o svoje děti. Poznala jsem ale to nejkrásnější, co se může člověku stát. Do mého života vstoupil Ježíš a já bych ho nevyměnila ani za lepší život. Život s Bohem mi dává naději a klid, těším se na bohoslužby a často si s Bohem povídám. Máma mě neměla ráda, a tak mě táta jako malou odvezl  na několik let do Svitav k babičce, což bylo dobře. Babička byla věřící a brala mě s sebou do kostela. Byla jsem tam i pokřtěná. A přišly další pěkné chvíle při narození syna, nebo s mým manželem Evženem, při druhém křtu v bazénku…. Prostě bych vše vzala klidně znovu.

Jak to bylo s těmi tvými rodiči?

V září uplyne šedesát let od mého narození. Moji rodiče se jmenovali Stanislav a Vlasta Linkovi. Měli spolu kromě mě ještě mého o dva roky staršího bratra Stanislava, kterého ale ve 27 letech zabili v Novém Sedle skini. Zůstali po něm dva synové. Rodiče mě a bráchu vychovávali společně s dalšími sourozenci z předchozích vztahů – Jaroslavem, Jiřím a Janou. Jestli žije Jirka nevím, ale Jaroslav i Jana zemřeli. Janu jsem měla moc ráda, moc mi ji z našeho sboru připomíná Věrka Grygarová (s Vlastou na fotce), proto jsem na ni asi tak upnutá. Máma byla hrozně zlá. Žárlila na mě, bila mě, rozbila mi hlavu a sprostě mi nadávala, když jsem chtěla jíst. Když mi bylo šestnáct let, tak umřela na mozkovou mrtvici a já našla v sobě dostatek sil, abych ji umyla a oblékla do rakve. Táta si pak našel novou ženu a já získala novou moc hodnou maminku – Emílii. Od té doby jsem poznala, co znamená pohlazení, pochvala, něžnosti. Byl pro mě úžasný zážitek, že když jsem byla nemocná, tak se někdo o mě bál a seděl třeba u mé postele. Táta ale moji vlastní mámu moc dlouho nepřežil, zemřel šest let po ní, i jeho jsem připravovala do rakve já. Bydleli jsme v rodinném domku v Novém Sedle.

Kdy vstoupila do tvého života láska?

Brzy. V osmnácti letech jsem se seznámila s Janem Bartkem, což je Luboše Olaha nevlastní bratr, a v roce 1979 se nám narodil syn. To už jsme ale spolu nechodili. Bydlela jsem s malým u rodičů a táta mu vybral jméno Martin. Máma pořád chtěla, abych si našla chlapa, ale já jsem se do žádného vztahu nehrnula. Vzala to tedy do svých rukou a napsala inzerát a mně nic neřekla. Stojím jednou před domem a najednou nějaký chlap, že nás přijel navštívit. Chtěl u nás přespat, tak jsem mu řekla, že se má převléct do montérek a že se má dát do práce. A on šel! Byl z Rakovníka, u nás se mu zalíbilo, já jsem se mu také zalíbila a začal jezdit častěji. Evžen Csinger byl sice o dvacet let starší, ale byl rozvedený, měl tři dcery, a tak jsme spolu začali bydlet střídavě v Novém Sedle a v Rakovníku. Měla jsem hezké vztahy i s jeho dcerami. Jejich děti mi říkaly babi. Svatbu jsme měli po 22letém společném soužití v Novém Sedle. K oltáři mě vedla moje nevlastní máma, se kterou jsem po smrti manžela v roce 2006 ještě pár let bydlela. Umřela mi se slovy: moje milovaná Vlastinko, já tě moc miluju a Martínka taky. A umřela. Moc ráda na ni vzpomínám. Později jsem se ze Sedla odstěhovala do Rotavy, kde jsem bydlela pět let u Heleny Olahové a kde jsem chodila na bohoslužby Rudiho Waltera, a od roku 2016 bydlím u Luboše Olaha a mám tak možnost být nablízku svému vnukovi Matějovi. Syna Martina jsem neviděla sedm let.

Co vás rozdělilo?

 Vlastně ani nevím, asi jeho ne moc dobrý život. Martin chodil na základní školu v Novém Sedle, vyučil se zedníkem a brzy se zamiloval do špatné ženské (slušně řečeno). Odstěhovali se spolu do Horažďovic a měli spolu dva kluky – Patrika a Ládíka. Nestarali se o ně, a tak jim je vzali do dětského domova. Nejhorší bylo, že jejich máma nedovolila, abych se o ně starala já, že prý by pak nebyla jejich máma ona. Kluci jsou v pěstounské péči, Patrikovi je dneska 10 let a Ládíkovi o 2 méně. Moc ráda bych je viděla! Také vzpomínám na Esterku, což bylo dítě Martinovy ženy z dřívějška. Měla mě ráda a já ji taky, později si ji někdo adoptoval. Martin se pak toulal s kolotočáři, kde si našel novou ženu Petru, která nebyla o nic lepší než ta předchozí. Spolu mají syna Matěje, o kterého se Martin, ani Petra také nestarají. Díky Bohu našel novou rodinu u Luboše Olaha, u kterého nějaký čas bydlel i s mámou Petrou. Ta je kdovíkde a popravdě mám chuť ji zbít. Stejně jsem naštvaná i na Martina. Ten se nezajímá o žádné svoje dítě, odstěhoval se do Anglie a chová se i ke mně ošklivě. Jsem ráda, že alespoň Matěj (na fotce) a také i před dvěma lety já jsme našli zázemí u Olahových, kde je nám dobře. Do budoucna plánuji osamostatnění.

 Jaké je vlastně tvoje povolání? Čím ses vyučila?

Moc jsem si přála po základní škole v Novém Sedle a částečně ve Svitavách jít na nějakou zemědělskou školu, ale po smrti sestry Jany táta bláznil, a tak jsem s ním zůstala doma a v 16 letech nastoupila do práce. Pracovala jsem ve sklárně v Novém Sedle, také v Rakovnických keramických závodech, nyní jsem v invalidním důchodu. Nejsem na tom zdravotně dobře, jde to se mnou poslední roky s kopce. Ráda jsem vždycky pracovala na zahradě, pěstovala jsem víno, rajčata, okurky, jahody, papriky. Zahrada mi moc chybí. Měla jsem ráda i tu práci, i ty plody, zejména rajčata miluju. Věrka G. ví o tom své. Vždycky do nemocnice mi je nosila a já si z nich dělala salát. Měla jsem tam takovou malou soukromou kuchyňku na okně.

Kde jsi byla ve svém životě nejdál?

Asi na Slovensku u Komárna, jeli jsme tam s manželem na dovolenou.

Co by sis přála?

Ráda bych se stala členkou sokolovského sboru, ale už nechci být znovu pokřtěná. V roce 2012 mě v bazénku pokřtil romský kazatel Rudi Walter. Brala jsem to vážně a zodpovědně a myslím, že není třeba, abych byla křtěná znovu. Něco jiného to bylo v dětství. K tomu jsem se tehdy nerozhodla já, nyní už ale ano. Ráda chodím na bohoslužby a jsem šťastná, že jsem ve sboru našla velkou rodinu. Pán Bůh mě zbavil jednoho zvláštního obdarování. Uměla jsem předvídat budoucnost. Co jsem předpověděla, se také stalo, Modlila jsem se, aby mě tohoto Pán Bůh zbavil a on to udělal. Přála bych si, aby na světě bylo méně zla, aby si lidé neubližovali. Myslím, že to nejhorší peklo je právě teď tady, na světě je opravdu mnoho zla.

Milá Vlastičko, moc díky za čas, který jsme na sebe měly. Děkuji ti za tvoji upřímnost a otevřenost. Ze srdce ti přeji k tvým nastávajícím narozeninám, abys s Pánem Bohem prožívala již jen samé šťastné dny s lidmi, kteří tě mají rádi.

Hana Kábrtová