Uprchlíci – hrozba či zkouška evropských hodnot?

Píše Daniel Kábrt:

zprava: Martin Lindtner, Daniel Kábrt

V neděli prvního listopadu jsme časně zrána vyrazili s pěti dalšími dobrovolníky z Prahy do nově otevřeného uprchlického tábora ve Slavonském Brodě na hranicích Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Auto nám zadarmo půjčila ADRA i s penězi na naftu. Od lidí jsme vybrali hodně teplého oblečení, dek, bot i peněz, a protože bychom se do transportéru s tím vším nevešli, půjčili jsme si i přívěs, který jsme věcmi naplnili. Cesta do Slavonského Brodu trvala 11 hodin. Tam už si nás vyzvedla ředitelka chorvatské Adry Iljana a dobrovolník Vladimír. Informovali nás o současné situaci, že v pondělí ještě moc práce nebude, protože uprchlíci začnou přijíždět teprve v úterý, a o tom, kdy a kde se registrovat, abychom do oploceného tábora chráněného desítkami policistů měli přístup.
Vladimír s Iljanou a zástupkyní našeho týmu Květou šli v sedm hodin na poradu neziskovek a my ostatní jsme zatím čekali před branou tábora. Policisté měli na příjezdovce zkoušku vodních děl, a tak to byla pro nás celkem podívaná. Po skončení porady nás odvedli do nedalekého města do pokoje pro hosty náležícího k modlitebně církve adventistů, kde jsme přespali do dalšího dne. Ráno nás vzbudila vůně snídaně, kterou nám přinesl Vladimír. Specialita zvaná burek, jakýsi langoš plněný tvarohem. Pak jsme se vydali do tábora. Tábor sestává z kolejnic, kam přímo přijíždějí vlaky s uprchlíky, z několika obytných sektorů s armádou postavenými hangáry a kontejnery pro výdej oblečení Červeného kříže, UNICEFu a pro pediatry z MAGNy, stanů pro registraci uprchlíků, polní nemocnice a jídelny Červeného kříže pro dobrovolníky. Pro všechny neziskovky byl vybudován velký kontejner s deseti obytnými buňkami pro jejich kanceláře. Jednu z nich si zamluvila ADRA, a protože zde panovaly zmatky, na klíčky od ní jsme čekali až do odpoledne. Protože zde však uprchlíci nebyli a registrace nových dobrovolníků se odsunula až na úterý, vydali jsme se odpoledne do tábora Opatovitz na hranicích se Srbskem asi dvě hodiny cesty odtud. Nebylo totiž jisté, zda skutečně v úterý někdo přijede a říkali jsme si, ať aspoň vidíme nějakého uprchlíka. Tento tábor zde fungoval přes půl roku, ale kvůli začínající zimě a nevyhovujícím podmínkám se uzavíral. Všude byl přísný zákaz focení a nahrávání. Přesto jsem několik fotek udělal. Kolem stanů byly vybudovány valy z hlíny a po nich se procházeli ozbrojení policisté. Působilo to hrozným dojmem. Dobrovolníci zde však rozdávali jídlo, vodu, oblečení, a to trochu dojem zlepšovalo. Zde jsme byli jen chvíli. Pak jsme se vydali nazpět, zajeli do města na pizzu a pak jeli spát. V naší noclehárně na nás čekala Iljana s Vladimírem, kteří se vrátili z další porady v úplně jiném rozpoložení. Bylo už totiž jisté, že uprchlíci začnou přijíždět v úterý a totiž zhruba 7 tisíc za jeden den. Vyspali jsme se a další den ráno jeli udělat registraci.

Během několika minut byla hotová, dostali jsme kartičky a mohli se volně pohybovat po celém kempu. Rozdělili jsme si šichty s ostatními dobrovolníky a na nás byla ta od dvou odpoledne do šesti do rána. Ještě na chvíli jsme si tak jeli lehnout a pak se vrátili s plným nasazením. Protože jsme v Brně nakoupili za finanční dary několik krabic léků, šel jsem je dát lékařům. Zároveň jsem se tam zeptal, zda nepotřebují moji pomoc jakožto studenta medicíny. S velkým nadšením jsem byl přijat do lékařského kolektivu a zde jsem pak už pomáhal až do konce naší výpravy. Lékaři ze Slavonského Brodu se zde střídali jako pohotovost po osmi hodinách. Byli vždy dva a dvě sestry. Uprchlíci přijížděli často velice spoře oděni, a tak nejčastější nemoci byly angíny, chřipky, záněty středního ucha, hlava je bolela často kvůli dehydrataci. Velice časté však byly také otoky dolních končetin z dlouhého chození, vředy na chodidlech, mykózy nehtových lůžek a mezi prsty, hypoglykémie, hypotenze, různé alergické projevy na kůži. U dětí to bylo nejčastěji zvracení a průjem z dlouhého cestování. Popáleniny od benzínu,  šrapnely od bomb a řezné rány také nebyly výjimkou. Pacienti s vzácnějšími nemocemi jako talasémie či diabetickýma nohama byli odesíláni do nemocnice ve městě, ale téměř vždy odmítli, protože chtěli pokračovat v cestě.

Zpočátku jsem hlavně dělal „sestřičku“, desinfikoval, ošetřoval a obvazoval rány a popáleniny, později jsem už dostal i fonendoskop, naučili mě, co mám slyšet při kterém typu bronchitidy, lampičku a předepisoval antibiotika, nebo jen ibuprofen či paracetamol. Také jsem řešil bolavé zuby, průjmy a zvracení. Vždycky jsem informoval lékaře několika větami o nálezu a mnou navrhované léčbě a ten mi to odsouhlasil, či si šel při podezření na závažnější onemocnění diagnózu prověřit. Ostatní lékaři se pak mohli věnovat hlavně dětem, ty úplně malé jsme odesílali MAGNě přímo do sektoru, pracovala tam dětská lékařka ze Slovenska. Během první šichty jsme tak byli schopní ošetřit 250 lidí.

Poslední vlak přijížděl kolem půlnoci, a tak zhruba od dvou do pěti ráno se nemocnice vylidnila a já šel s ostatními do sektorů pomáhat s rozdáváním oblečení. Z vlaku zpravidla vystupovaly desítky dětí naboso, v plátěných mikinkách, mnozí dospělí v tričkách. V noci tam bylo kolem nuly stupňů. Dětem jsme tak navlékali ponožky a boty a rodinám s dětmi dávali deky na přikrytí. Deky jsme dávali jen nemocným a dětem, protože jich nebyl dostatek pro takové množství lidí. Některé stany byly vyhřívané tak na 18 stupňů, tak tam už se dalo trochu spát. Ve stanech byly dřevěné palandy bez matrací. Lidé však nespali už několik dní, tak usnuli tvrdě velice rychle. V některých sektorech byly matky s dětmi vpouštěni do vyhřívaných kontejnerů s topením, kde bylo příjemně teplo. Muži byli v těchto sektorech ve stanech bez vyhřívání. Spící uprchlíky jsme ještě obcházeli a aktivně vyhledávali polonahé děti, abychom je mohli obléct. Matkám jsme dávali čisté pleny. Do prázdných vlaků, které odvážely uprchlíky dále do Slovinska a Rakouska, jsme dávali do každého kupé vodu a kelímky. Když poté nastupovali, pomáhali jsme jim se zavazadly dovnitř. Lidé byli vděční, laskaví a při odjezdu nám mávali na pozdrav.

Některé skupinky dobrovolníků hrály dětem na kytaru a flétnu, holky s dětmi tancovaly. Do ponuré atmosféry mrazivé noci a všudypřítomné mlhy, plotů a ozbrojených policistů a vojáků dávali dobrovolníci z celé Evropy duši, která mě dojímala mnohdy až k slzám.

První noc byla nejrozpačitější. Nikdo nevěděl, co od uprchlíků čekat, a tak policisté křičeli, do uprchlíků strkali a i dobrovolníci byli nervózní, když se mezi uprchlíky pohybovali. Brzy se však už nikdo nebál, protože k nám nejede žádná armáda, jak nám to mnohdy předkládají media, ale ženské s dětmi a usměvaví pohublí promrzlí chlapíci, kteří nám pořád chodili děkovat, všichni si s námi chtěli podat ruku, plácnout si, smáli se na nás a snažili se přátelit svojí lámanou angličtinou. Utíkají z války za lepším životem, za svými rodinami, které jsou už v Německu. Shánějí zásuvky, aby si mohli nabít své telefony a dát domů vědět, že jsou stále v pořádku. Tak hrozně  nám jsou podobní. A jedná se často o vysokoškolsky vzdělané lidi, lidi ve své vlasti s dobrým postavením. Jeden vysokoškolský profesor se svojí dcerou s neuroblastomem se snažil se mnou domluvit španělsky, že mu dochází valproát a potřeboval by jej pro svoji dceru. Naštěstí jsme jej v jedné z krabic vyhrabali. Pocit toho, že ty malé děti, kterým oblékáme ponožky a jejichž rodiče s nimi utíkají před bombami, jsou budoucí evropští doktoři, právníci a inženýři mi opět vháněl slzy do očí.

Po první šestnáctihodinovce jsme se šli na chvíli vyspat a od dvou odpoledne nám začala další. Někteří chorvatští dobrovolníci žijící v Chorvatsku, ale pocházející z arabských zemí, zde dělali překladatele. Nebyla to jen arabština, ale také perština. Nejdříve jsme si překladatele volali často, když lidé neuměli aspoň trochu anglicky, později jsme se naučili něco arabsky a uměli jsme se už ptát sami. Hasásí je například alergie. Občas matky přišly do nemocnice jenom proto, aby mohly v teple kojit. Absolvoval jsem takto tři šestnáctihodinovky a ošetřil 700 lidí. Léky jsme měli jako humanitární dar z Kuvajtu, ty české, co jsme přivezli, jsme také hodně využili, chorvatských byla tak třetina.

Když jsem odjížděl, hodně léků už docházelo a nevím, jak to bude dál. Doufám, že přijedou další dárci. Odjížděli jsme ztrhaní a nahradila nás jiná skupinka dobrovolníků, co přijela za Adru. Kdybyste se tam někdo chtěl vydat, napište do Adry a poptejte se, nám to tam zprostředkovali. A vezměte deky, ponožky a léky!!!  Toho je zoufale třeba a zoufale málo.