Pavel Zvolánek: Blíž Bohu, blíž lidem

V dubnu letošního roku se koná konference Českého sdružení sborů Církve adventistů sedmého dne, jejímž úkolem je jednak zvolit nové vedení a jednak vytýčit si nové či oprášit staré priority církve v Čechách. V současné době je již druhé volební období předsedou Českého sdružení Pavel Zvolánek, který byl ještě předtím dvě volební období hospodářem a tajemníkem. Za nejdůležitější, co se v církvi děje, považuje rozhodnutí lidí jít v životě s Kristem. Velkou radost proto prožívá z dění v našem sokolovském sboru, kde toto rozhodnutí činí stále noví lidé. Pavel z našeho kraje pochází. Narodil se totiž v Karlových Varech a odmalička navštěvoval karlovarský sbor, kam léta dojížděli i sokolovští adventisté. Odstěhoval se z Varů až po svatbě v roce 1984, tehdy mu bylo 23 let. Dva roky předtím byl ve Varech pokřtěný.

Pavle, čím si náš sbor zasluhuje tvoje chvály?

Ve vašem sboru vidím působení Pána Boha. Dějí se v něm úžasné věci, které směřují ke zkvalitnění života mnohých lidí. Konkrétně mám na mysli například chudé děti. Věřím, že je do vašeho sboru poslal Pán Bůh. Našly u vás zázemí, zabydlely se s vámi a lidé ze sboru je  moc hezky přijali. Nedělám si iluze, že by všechny ve sboru zůstaly, nebo že by s Pánem Bohem zůstaly celý život a problémy se jim vyhýbaly, ale hodně jste je naučily. Myslím si, že to nejdůležitější je, že tyto děti dnes už vědí, že není slabostí hledat za všech okolností pomoc u Pána Boha, že i chytří, vzdělaní a bohatí lidé jako mnozí z vás jste, se nestydí Ho prosit o pomoc.

Navíc jsem přesvědčen, že romské bohoslužby, které jsou u vás od loňska již pravidelně každou sobotu, jsou výsledkem této letité práce s dětmi ze sociálně slabých rodin. Pán Bůh celou tu dobu připravoval váš sbor na příchod Romů do vašeho společenství. Přeci jenom jsou Romové lidé s úplně jinou mentalitou a sžívání se není úplně jednoduché.  Romské bohoslužby jsou v Českém sdružení sborů unikátem, nikde se nekonají v takovém rozsahu jako v Sokolově. V Mostě s romskými dětmi pracuje Petr Svašek, ale jedná se spíše o sociální práci. Malou skupinku romských bratrů a sester máme v Třebechovicích pod Orébem. Schází se tam nepravidelně jednou měsíčně. Snažíme se tyto vaše aktivity finančně i jinak podporovat. Na činnost Pohlazení přispíváme pravidelně už dlouhá léta, loni jsme tuto pomoc rozšířili i o příspěvky chudým dětem na letní tábory i kratší pobyty na různých akcích. Loni i letos jsme rozhodli pro příspěvek na zvýšené náklady za energie ve vašem sboru a od letošního roku budeme přispívat Vojtěchu Pačanovi, vedoucímu romské skupiny v Sokolově, na jeho misijní cesty po okrese. Toho také chceme podpořit při jednoročním studiu teologického semináře naší církve.

Moc se mi také líbí webové stránky vašeho sboru. Jsou velmi aktuální a lidmi vyhledávané. Vaše modlitební setkávání také není zcela samozřejmé. Tři týdny za sebou se konaly modlitební týdny – v listopadu v rámci modlitebního týdne, v lednu pak alianční týden modliteb a Deset dnů modliteb a vy jste se stále scházeli. Tomáš Kábrt neúnavně stále organizuje biblická vyučování, kurzy pro veřejnost, aktivní je i bývalý kazatel Pavel Hološ. V Sokolově také pracuje kazatel a můj přítel Bohuslav Zámečník, který mě osobně naučil mnoho věcí v době, kdy pracoval jako předseda Českého sdružení a já jako hospodář. Rád říkám, že všechno dobré, co umím, jsem se naučil právě od něj. Nelze si také nevšimnout pohostinnosti, kterou je váš sbor proslulý. Při setkáních výboru sdružení sborů se setkávám s vedoucí vašeho sboru Alenou Novákovou, která je členkou tohoto výboru, s velkým nadšením o vás vypráví a já samozřejmě tohle rád slyším. Přeji vám vytrvalost.

Velkým příznivcem romských bohoslužeb je tvoje maminka. Čím si to vysvětluješ?

Moje maminka je původem sudetská Němka, tak je nám všem divné, kde se v ní vzal její temperament. Asi měla nějaké předky někde ve Španělsku či Itálii :-). A možná právě pro tu její živost se jí hodně líbí temperamentní romská hudba a prožívání věcí. Co já jí znám, tak vždycky milovala Pána Boha a lidi a ráda tu svoji lásku dává najevo.

Tvoji rodiče byli oba věřící?

Ne, nebyli. Táta (na snímku vlevo) byl nevěřící. Brzy ale umřel, nebylo mu ani padesát let. Měl pohřeb ve stejném roce, kdy jsem se ženil. Vyrůstal jsem se třemi sourozenci, mám sestru Janu, která bydlí v Německu, sestru Květu, ta žije v Trutnově, a bratra Pepíka, ten zůstal v Karlových Varech. Všichni jsme moc rádi chodili s maminkou do sboru.

Kdy tě napadlo stát se kazatelem?

Pro kazatelskou práci mě našel Mirek Kysilko. Nabídl mi možnost studia teologického semináře a já jsem ji přijal. V roce 1986 jsem začal dálkově studovat a nastoupil jsem na své první kazatelské místo. Byly jím dva sbory – Česká Lípa a Rumburk. To už jsem byl ženatý a s manželkou Olgou (na snímku vpravo) a dcerou Janou jsme se stěhovali do České Lípy z Kladna. Tam se nám narodila druhá dcera, Daniela. Druhým naším kazatelským místem byl po čtyřech letech Jablonec nad Nisou. Kromě sboru v Jablonci jsem měl na starosti ještě sbory ve Velkých Hamrech a Horní Rokytnici. I odtud jsme si do dalšího místa, tentokrát Českých Budějovic, vezli další dceru, tentokrát Karolínu. V Jablonci jsme bydleli šest let, v Českých Budějovicích už jenom tři roky. K Budějovicím patřily ještě sbory v Českém Krumlově a Vyšším Brodu.

Jaká je tvoje původní profese?

Vystudoval jsem Umělecko-průmyslovou školu v Praze.

Považuješ práci administrátora Českého sdružení za těžkou?

Je to náročná práce, ale stejně jako moje maminka se rád stýkám s lidmi. A o to v této práci není nouze :-). Poznávám opravdu různé lidi a setkávání s nimi mě velmi obohacuje. Jsem týmový člověk a rád se obklopuji lidmi, kteří mi pomáhají svými postoji, názory k rozhodování. Smyslem této práce je podpora služby našich sborů, vytváření jakéhosi servisu pro sbory, pro jejich členy. Snažíme se poskytovat zázemí kazatelům a členům naší církve. Ne vždy se samozřejmě daří vše, jak bych si přál.

Nechybí ti častější kontakt s lidmi mimo církev?

Je pravda, že většinu svého času trávím mezi věřícími, přesto se snažím také být aktivní ve službě nevěřícím lidem. Každý den se modlím, abych měl příležitost někomu říci o svém Pánu Bohu. A Pán Bůh moje modlitby slyší. Velkou radost jsem měl například na konci loňského roku, když jsem po setkání s bývalými spolužáky v Karlových Varech mohl jednu svoji spolužačku vzít nejdříve na výstavu Bible a potom také na bohoslužbu. Zrovna byla Večeře Páně. Snažím se využívat každou příležitost, kterou mám. Moc hezky jsem si popovídal s policistou, který mě pokutoval za přestupek. Měl jsem smůlu. Nikdy netelefonuju při jízdě a používám handsfree. Nedávno mi přestalo fungovat a já chtěl vyřídit jeden hovor a nezastavil jsem. Byl jsem přistižen, dopaden a zaplatil jsem pokutu. Policista mi ale vyprávěl, jak si 1.1. letošního roku nasadil na krk řetízek s křížkem a rozhodl se dát Pánu Bohu možnost projevit se v jeho životě. V Pána Boha nevěřil, ale tento rok mu dal ještě šanci :-).

Kolik lidí bylo minulý rok pokřtěno?

Ve sborech našeho Českého sdružení (bez Moravy a Slezska, kde je jiné sdružení sborů) bylo loni pokřtěno celkem 71 lidí. Průměrně tedy přibyl do církve někdo každý pátý až šestý den.

Jakou knihu máš nejradši?

Snad to nebude znít tak, že bych chtěl dobře vypadat, když řeknu, že mám opravdu rád Bibli. Jsme na ústředí našeho sdružení zapojení do celosvětového čtení Bible a každý den v rámci ranních bohoslužeb v práci čteme jednu kapitolu. Už jsme téměř na konci. Boží slovo je krásné a povzbuzuje nás pak celý den. Ale duchovní knihy čtu samozřejmě také rád.

Jaké máš přání?

Moje přání se skrývá v mottu letošní konference Blíž Bohu, blíž lidem. Přál bych všem lidem, aby aktivně žili s Pánem Bohem, aby mu dávali prostor ve svém životě, protože jedině tak mohou prožívat radostné dny. Nelze oddělovat službu Bohu a službu lidem, stejně jako nejde milovat Boha a nenávidět lidi. To bych si přál i pro sebe, abych byl vždycky tím, kdo vidí ve druhém člověku dílo samotného Pána Boha a podle toho se k němu chová a s ním jedná.

Děkuji ti za rozhovor. (thk)

Pavel Zvolánek po svém zvolení v roce 2011:

„Za nejdůležitější článek církve považujeme jednotlivé členy a sbory. Chtěli bychom tedy jim a jejich kazatelům jako vedení církve vytvářet dobré zázemí a prostor vzájemné důvěry, motivovat je svými nápady, jak předávat radostnou zprávu o Boží naději a nabízet jim hodnotné vzdělávací aktivity pro jejich duchovní růst. Jedním z konkrétních úkolů, které jsme si stanovili, je, že budeme navštěvovat sbory nejen o sobotách, ale chceme pravidelně navštěvovat jako vedení sdružení jejich výbory. Rádi bychom ještě více do hloubky zjistili, čím sbory žijí, čím jim můžeme být užiteční, více v práci podporovali kazatele a činnost dětí a mládeže a při tom vycházeli z jejich skutečných potřeb.“

„Nedávno jsem četl článek v novinách o Festivalu uprostřed Evropy. Jedná se o festival hudby, který vznikl po pádu železné opony a jeho smyslem je vzájemné smíření a porozumění dvou národů, Čechů a Němců. V článku mě zaujaly dvě myšlenky.  Iniciátor festivalu Thomas Thomaschke, profesor zpěvu, vzpomínal, jak festival vznikl: „V roce 1990 jsem vedl prázdninovou pěveckou třídu se studenty na faře ve vesničce Misslareuth přesně na trojmezí bývalého západního a východního Německa a Čech. Přecházeli jsme volně čerstvě otevřené hranice, prohlíželi si ostnaté dráty, vojenská zařízení a dodnes si živě pamatuji, jak nás zaujaly ploché plechové figuríny pro nácvik ostré střelby. Měly vyznačené terče na hlavách a na srdcích. Slíbili jsme si tenkrát, že my budeme hlavy a srdce zdejších lidí zasahovat úplně jinak.“ I já bych chtěl na lidi takto působit, zprostředkovávat jim Boží lásku a milost.“

Druhá myšlenka v článku, která mě zaujala, pochází od náměstka ministra kultury ČR Františka Mikeše, který řekl, že „Češi a Němci historicky žijí někdy společně a někdy proti sobě, ale stále vedle sebe a stále se proto navzájem ovlivňují“. Uvědomil jsem si, že ať chceme nebo ne, stále jako lidé žijeme všichni vedle sebe a musíme spolu vycházet. Rád bych svoji službou Bohu přispíval k lepším vztahům mezi lidmi.