Sokolovský sbor se představuje…

Jan Petránek: Mým přáním je navždy vytrvat s Bohem

K sokolovskému sboru adventistů neodmyslitelně patří Jan Petránek, i když většina nových lidí o něm ví hodně málo. Jenda přichází i odchází na bohoslužby téměř nepozorovaně. Moc toho nenamluví a dlouho se obvykle nezdrží. Dobře ho znají především ti, kteří jsou členy sboru desítky let. Jenda se dokonce podílel na stavbě současné sokolovské modlitebny. Pochází z věřící rodiny. Jeho rodiče i babička již byli křesťané – adventisté. Jenda bydlí v Sokolově, s manželkou Jitkou mají dvě dospělé děti – syna Davida a dceru Lucii. David bydlí s manželkou ve Francii nedaleko Paříže a vychovávají dvě dcery, šestiletou Ninu a roční Elišku. Lucie pracuje v Praze jako advokátka a před 3 měsíci se jí narodil syn Martínek.  Jenda si od roku 2008 užívá důchod. Jeho život je takový klidný, jedna žena, jedna práce, jedna víra, žádné velké skoky, pády. Možná by se dalo říct celkem obyčejný život. Jenže v dnešní době je to spíše život neobyčejný. Jenda nejraději jezdí do Ostrova nad Ohří, kde mají baráček a zahradu. Moc rád zpracovává dřevo a chodí na houby. 

Jendo, představ prosím svoji rodinu, ze které pocházíš.

 Mám dva sourozence z karlovarského sboru. Prvním je bratr Jiří (na snímku vpravo), moje dvojče, a druhým  o sedm let mladší sestra Dagmar Byrtusová. Naši rodiče se jmenovali Herta a Josef Petránkovi, oba byli adventisté. S bratrem jsme se narodili v Pardubicích, ale hned po našem narození jsme se při osidlování pohraničí odstěhovali do Ostrova nad Ohří. Děda jako předseda tehdejšího národního výboru tam dostal umístěnku a domeček, ve kterém jsme bydleli společně i s prarodiči. Teprve po čase jsme dostali byt na sídlišti v paneláku a začali jsme bydlet sami. Táta pracoval jako svářeč na ČSAD v Sokolově, kam denně dojížděl.

Později jsi šel ve šlépějích svého otce. Měl jsi takovou cestu v plánu?

Ale vůbec ne. Chtěl jsem být sklářem a bratr Jiří elektrikářem. Jemu se to podařilo, mně ne. Vyhodili mě po roce z učení proto, že jsem poslouchal čtvrté přikázání Božího Desatera a  nechodil v sobotu do školy. Učil jsem se v karlovarském Moseru, učební obor foukač dutého skla. Základní školu jsem vychodil v Ostrově nad Ohří.  Po vyhození z učení jsem počkal, až mi bude 18 let, udělal jsem si svářecí zkoušky a nastoupil jsem jako otec na ČSAD v Sokolově. Zde jsem pracoval až do důchodu, tedy celých 44 let s jedinou přestávkou, když jsem byl dva roky na vojně.

Kde jsi byl na vojně?

Rukoval jsem v roce 1966 společně s bratrem do Vimperka. Jako „politicky nespolehliví“ jsme byli u tak zvaného pomocného technického praporu – PTPáků. První rok jsem pracoval jako svářeč v dílně na opravu nákladních automobilů, a tak jsem byl stále v kasárnách. Docela jsme se s Jirkou na vojně zasmáli. Využívali jsme toho, že jsme byli dvojčata a vypadali jsme stejně. Neuměli nás rozlišit. Z Jirky radši udělali svobodníka, ale my si měnili i oblečení s výložkami a hodností. Po roce nás rozdělili. Jirka zůstal ve Vimperku a já jsem odešel k pracovní četě do Hartmanic. Tady jsme z lesa stahovali dřevo na pilu. Pak mě převeleli do Plzně, kde jsem pracoval u jedné betonářské firmy, stavěli jsme byty pro důstojníky. Každý pátek jsem jezdil na víkend domů. Poslední tři měsíce vojny jsem strávil v Praze v Čimicích. Během celé vojny jsem díky Bohu neměl s dodržováním soboty jako dne odpočinku žádné problémy.

Byl jsi v té době již pokřtěným adventistou?

Ne, nebyl. Já jsem byl z domova zvyklý dodržovat všechny zásady stejně jako rodiče. V sobotu jsem nikdy nepracoval. Ke křtu a vstupu do církve jsem se rozhodl až dva roky po svatbě, tedy v roce 1972. Křtil mě bratr Kvintus v sokolovské Svatavce.

Proč ses tak rozhodl?

Nějak jsem najednou vnímal, že bych chtěl s Bohem udělat smlouvu. Přitom jsem měl světskou svatbu, oženil jsem se s dívkou, která vůbec do sboru nechodila. Na křest se ale moje žena Jitka přišla podívat, zpočátku se mnou občas jezdila i na bohoslužbu do Karlových Varů. Při křtu byla docela zima a já si pamatuju, jak přese mě přehodil deku bratr Bohouš Zámečník. Křest byla pro mne opravdu krásná událost. Zúčastnili se ho samozřejmě i moji rodiče. Se mnou byla pokřtěná Magda Bauerová ze Sokolova. Můj bratr Jiří byl pokřtěný o něco dříve než já.

Jak ses seznámil s manželkou?

Lucka

David

 Když jsem šel po vojně první den do práce, jel jsem do Sokolova, tak jsem ji potkal na zastávce. Jezdila do školy do Žlutic. Tehdy trvalo, než autobus jel. Byla nějaká kalamita. Jitka si po chvíli vytáhla krásné velké jablko. Nechtěl jsem zůstat pozadu, a tak jsem si vytáhl svoje jablko, takové maličké, scvrklé. Začali jsme se smát a povídat si. Na zastávce jsme se pak potkávali jednou za týden. Jitka totiž byla na internátu. Jednou jsme si pak domluvili rande ve Varech, kam přijela ze Žlutic a já z práce. Tři roky jsme spolu chodili a v roce 1970 jsme měli na Městském úřadu v Ostrově nad Ohří svatbu. Moje žena je katolička, do kostela ale chodí jen příležitostně. Po svatbě jsme se odstěhovali do Sokolova do Slavíčkovy ulice, kde bydlíme dodnes.

Jak se díváš na to, že tvoje žena ani děti nesdílí tvoji víru?

Já to beru tak, že jim nemůžu nic vnutit. Když nechtějí, nechávám to na nich. Samozřejmě bych byl rád, kdyby to bylo jinak. Je to ale opravdu jejich svobodná vůle. Nechci, aby dělali něco jenom kvůli mně, když po tom netouží sami. David (na snímku vlevo) bydlí už 22 let ve Francii. Když měli se ženou Dominikou, která pochází z Chodova, dcerku Ninu malinkou, tak jsem tam s nimi nějaký čas bydlel a o vnučku se staral jako takový au pair. David si v ČR udělal elektrotechnickou školu a ve Francii pracuje u jedné americké firmy, která montuje klimatizační zařízení. S dětmi mluví doma česky. Lucka (na snímku vpravo) se nechala pokřtít v římsko-katolické církvi, pracuje jako advokátka v Praze.

Jak se ti líbí současný sbor?

 Já jsem opravdový pamětník. Vzpomínám, jak jsme se scházeli nejdříve ve sboru u řeky, i jak jsme stavěli modlitebnu na Šenvertu. Jednou mi prasklo v zádech a museli mě odvézt domů. Lidé ve sboru přibývají, mění se a já chodím na bohoslužby moc rád. Baví mě studium Bible v sobotní škole. Díky příchodu Pavla Hološe se naše studium hodně zvedlo, přichází do naší skupiny hodně přátel. Někdy je nás tolik, že si nemáme kam sednout. Oslovují mě kázání Bohouše Zámečníka a líbí se mi i kázání a chování našeho nového kazatele Martina Lindtnera. Myslím, že má před sebou velkou kazatelskou budoucnost. Má vřelý vztah k mladým lidem a vždy mě potěší, když mi podává ruku, zdraví mě a usmívá se. Přál bych si, abychom s lidmi, se kterými se při bohoslužbách potkáváme, zůstali navždy s Bohem, abychom dokázali rozdávat druhým to, co sami přijímáme.

Jak jsi na tom se zdravím?

Letos jsem si krásně odpočinul v lázních v Jáchymově. Moc mi pomohly masáže, koupele, mám totiž problémy s bederní a krční páteří a vychýlenou plotýnkou. Někdy mě brní ruce, nohy, beru hodně léků. Pořád si ale říkám, že je to ještě dobré. Naučil jsem se s těmito problémy již žít, a když to nebude horší, tak budu Pánu Bohu vděčný. Také mám mnoho let špatný sluch.

 Tvoji rodiče již zemřeli?

Ano, už dávno. Tátovi bylo 62 let, praskla mu slinivka. Maminka umřela 10 let po něm.

Chtěl bys něco říct na závěr?

Moc rád vzpomínám na výlet na běžkách s bratrem Ivanem Kudrfalcem. Jeli jsme z Mariánských Lázní na lyžích přes Březovou až do Sokolova. Ivan mě seznamoval s lesem, ukazoval mi, kde trempoval, opravdu moc pěkný výlet, na který nikdy nezapomenu. Rád jsem jako mladý jezdíval na běžkách i na kole.

Děkuji ti za tvůj čas, který sis na rozhovor udělal.                                      Hana Kábrtová