Sokolovský sbor se představuje…

Novinář Tomáš Kábrt: Svoboda je Boží zázrak

 Jen málokdo v Sokolově nezná jméno Kábrt. A zdaleka to již není zásluhou tanečního mistra Josefa Kábrta, který učil v Sokolově tancovat několik generací. Neméně známý je jeho téměř padesátiletý syn Tomáš. Tomáš se proslavil ve chvíli, kdy v době hluboké totality vystoupil s respirátorem na obličeji na prvního máje na tribunu, kde stáli komunističtí pohlaváři před  mávátky třepetajícími lidmi na novém náměstí. K jeho činu se přidalo několik odvážlivců, kteří Sokolov popsali nápisy „Dusím se“. Tomáš patří k tzv. rozjížděčům. Rád vymýšlí nové aktivity a stále se angažuje ve prospěch lidí, kteří nežijí ve svobodných zemích. Dlouhá léta pracoval jako novinář a za svoji odvahu bojovat proti nespravedlnosti, podvodům a lžím byl dokonce několikrát napaden, za komunismu byl několikrát ve vězení. Bydlí v obci Libavské Údolí, kde nějaký čas dělal i starostu. V Sokolově zakládal po revoluci Občanské fórum, Úřad práce či Sokolovský deník. I o jeho „podzemní“ činnosti nyní natočila Česká televize jeden z dílů seriálu Fenomén underground k 25. výročí pádu totality s názvem Ve stínu železné opony. Předpremiéru tohoto dílu promítne hudebník, krajský zastupitel a Tomášův kamarád Miroslav Balatka 14.11. v restauraci U Slunce v Těšovicích od 20 hodin. Tomáš však za svoji největší životní výhru považuje poznání absolutní svobody, kterou nabízí Ježíš Kristus. Slaví tak letos dvojité výročí – 25 let od pádu komunismu a 25 let od svého křtu v sokolovském  sboru adventistů.

Jak vnímáš výročí 25 let pádu komunismu?

Mám velkou radost ze svobody. Dvacet pět let svobody je v českých dějinách rekordní doba. Považuju za Boží zázrak, že jsem to mohl zažít. Můžu se svobodně projevovat slovem, tiskem i obrazem a obohacovat se svobodnými projevy ostatních.

Jak bys ji srovnal s vnitřní, duchovní svobodou v Kristu?

V Kristu má člověk svobodu absolutní, vnitřní, na prostředí a okolnostech nezávislou. Když se člověk bojí Boha, nemusí se bát ničeho jiného ani smrti. Tuhle svobodu prožívám samozřejmě mnohem intenzivněji.

Kde ses setkal s Kristem?

Vzpomínám si, že když jsem se jako člověk vychovaný k bezbožnosti zamýšlel nad životem, světem, přírodou, tak vždy tyto úvahy směřovaly do prázdnoty a pocitů marnosti a nesmyslnosti. Jako prakticky každý člověk bez Boha jsem tyto pocity přehlušoval zábavou, alkoholem a podobně. Byl jsem členem a textařem undergroundové skupiny Luncheon beat, která vystupovala neveřejně v době komunismu pro pozvané přátele. Pozvánky jsem vyráběl na kopírovacím stroji ve skladu, kde jsem pracoval. V té době jsem také vydával ilegální literární časopis Západočeskej průser a přispíval do dalších ilegálních tiskovin Stres a Voknoviny. Zajímal jsem se o filozofii a různá duchovní učení, ve kterých jsem hledal odpovědi na své existenciální otázky. Přitom jsem narazil pod vlivem skupiny Plastic People of the Universe i na Bibli, konkrétně na Evangelium podle Marka, kde jsem byl konfrontován s výroky a činy Ježíše Nazaretského. Čím víc jsem o nich přemýšlel, tím víc mi přišly geniální. Ptal jsem se sám v sobě, proč Bůh nemluví i se mnou, pokud existuje. Pak se stala zvláštní věc. Přišel za mnou jeden známý z jiné hudební skupiny, jestli bych mu nepomohl s pozvánkami na jejich neveřejný koncert. Řekl jsem mu, ať mi přinese podklad k okopírování, a on to udělal. Šlo o satanistickou skupinu a na pozvánce měli spoustu obrácených křížů, ukřižovaného Ježíše pověšeného hlavou dolů. Napadlo mě, že takovou pozvánku kopírovat nebudu. Řekl jsem mu, že nebudu spolupracovat na něčem, s čím nesouhlasím. Navrhl, že pozvánku předělá, a já souhlasil. Pak ji přinesl znovu a byli na ní nakreslení členové jeho skupiny. Udělal jsem mu tedy asi sto kopií. Když jsem mu je předával, tak on řekl: „Takže si to tam našel!“ Odpověděl jsem, že jsem nic nenašel, a chtěl vědět, o čem mluví. Ukázal mi originál pozvánky a chtěl, abych se na něj pozorně podíval. Já uviděl, že na krku jedné z nakreslených postav je obrácený kříž, kterého jsem si předtím nevšiml. Jenže ani na jedné z kopií tento obrácený kříž nebyl, i když všechno ostatní tam bylo přesně jako na originálu. Nemohl jsem ani dýchat, natož mu něco vysvětlovat. Pochopil jsem, že Bůh ke mně promluvil, jak jsem chtěl. Bylo mi jasné, že žádný kopírovací stroj nedokáže kresbu takto upravit. Musel jsem na to pořád myslet a prázdnota, kterou jsem předtím ve všem nacházel, se začala zaplňovat.

Jaká byla tvoje další cesta?

Měl jsem stovky otázek, ale neznal nikoho, komu bych je mohl položit. Až jsem si vzpomněl na Luboše Krále, kterého jsem znal od vidění z hospody. Věděl jsem, že se nedávno oženil s nějakou věřící dívkou a že se nechodí už opíjet a mohl by mi k tomu něco říct. Vypátral jsem, kde bydlí, a navštívil ho. Přivítal mě v Šabině, kde bydlel se svou manželkou Janou. Snažil se mi na mé otázky odpovídat, donesl mi i nějaké čtení, nahrávky, a když jsem byl u nich už dva dny a pořád jim nedal pokoj, tak mě poslal za kazatelem do Chebu. Byl to kazatel církve adventistů Jaroslav Šroll. Ten mi z mých stovek otázek odpověděl pouze na jednu s tím, že na další mi odpoví zase příště. Tak jsem vždy po práci jezdil vlakem do Chebu a dobře si cestou promýšlel, co se zeptám své „zlaté rybky“. Kazatel mě pak pozval na kurz Bible v Sokolově, kde měl přednášet. Přišel jsem tam s dvěma kamarády a divili jsme se, kolik lidí má také o tento kurz zájem. Až po několikáté lekci nám došlo, že všichni ostatní jsou členové sboru, ve kterém se kurz pořádal, Bibli znají a chodí tam jen kvůli nám. Takový zájem jsme jako černé ovce města neznali a překvapil nás ještě víc.

Kdy ses rozhodl ke křtu a vstupu do církve?

Asi rok potom, v prosinci roku 1989 jsem se nechal pokřtít. Do sboru jsem ale chodit nezačal, byla revoluce a my jsme s kapelou mohli konečně svobodně hrát, nahrávat, koncertovat a já jsem byl aktivní v Občanském fóru. Křest jsem bral spíše jako soukromou věc. Jenže moji vrstevníci z kapely a okolí se mě začali vyptávat, bylo jim divné, že už se s nimi neopíjím a podobně. Já jim neuměl na jejich otázky odpovědět, tak jsem kvůli nim začal chodit na sobotní bohoslužby do sboru. To, co jsem se tam naučil, jsem pak předával svým známým v jednom bytě na Michalu, kde se z tohoto důvodu scházeli a já se tam s nimi modlil a četl jim z Bible a vykládal. Někteří začali chodit do sboru se mnou.

Co tomu říkali rodiče?

Rodiče (na snímku vpravo), kteří za komunismu měli doma kvůli mně i domovní prohlídky, považovali mé obrácení za další „podezřelou činnost“, na které byli u mě už zvyklí. Pak ale přišla revoluce a z bývalých podivínů a rebelů se stali hrdinové a ozdoby všech recepcí a vernisáží, což mě „rehabilitovalo“ i v očích mého příbuzenstva. Dnes už mě zase většina bere jako podivína a fanatika. Moji prarodiče z otcovy strany byli aktivní katolíci. Od dětství mě brávali s sebou do kostela v Náchodě. Moje maminka Bohumila už umřela, její bratr a můj strýc František, u kterého jsem také trávil nejedny prázdniny, žije v Plzni.

Kam jsi chodil do školy?

Na jazykovou základní školu v Chodově, potom na střední ekonomickou školu v Karlových Varech. Maturoval jsem s vyznamenáním, tak jsem se vydal na vysokou školu ekonomickou v Praze, tam se mě ale u přijímaček zeptali, jaký je rozdíl mezi buržoazní a socialistickou demokracií, tak jsem jim řekl, že demokracie buď je, nebo není, a nepřijali mě. Ani jsem o to po této zkušenosti nestál. Byl jsem odveden na vojnu na Slovensko do Zvolena. Filozofickou fakultu jsem šel studovat až po převratu, ale nedokončil jsem ji, i když mě studium hodně bavilo. Katedru sociální práce vedla docentka Jiřina Šiklová, bývalá mluvčí Charty 77. Se školou jsem skončil kvůli rodině. Oženil jsem se a narodili se nám brzy po sobě dva synové. Moje žena studovala a já jsem musel rodinu živit. Když kluci vyrostli, vystudoval jsem Teologický seminář církve adventistů.

Kde jsi dosud pracoval?

Po maturitě v roce 1983 jsem šel vykládat vagóny do skladů Bohemia v Sokolově. Tam jsem se vrátil i po vojně, chvíli jsem tam dělal zásobovače, ale kvůli potížím s komunistickou tajnou policií STB jsem odešel na dálkovou přepravu dělat stěhováka a závozníka. Mou kariéru zásobovače hezky ilustruje příhoda s nabíjecími tužkovými bateriemi. Obdržel jsem požadavek od jakýchsi měřičů na zajištění deseti kusů nabíjecích tužkových baterií. Musel jsem nejdříve zajistit stanoviska všech výrobců baterií v Československu, že nabíjecí baterie nevyrábějí. I když to bylo předem známo, trvalo to asi rok, přičemž jsem musel například do Bratislavy jet na služební cestu a vyřídit to tam po několika urgencích osobně. Na základě takto získaných dokumentů jsem mohl požádat o tzv. devizové prostředky na nákup z dovozu. To trvalo dalšího půl roku. Pak jsem napsal poptávku na několik výrobců v tehdejším západním Německu. Do týdne přišel od každého zdarma vzorek dvaceti nabíjecích tužkových baterií. Nezbylo mi, než jim odepsat, že už máme dost a zaslat měřičům několika násobně překročený požadavek na baterie a řešit s plánovacím oddělením nevyčerpání plánovaných devizových prostředků, což trvalo dalšího půl roku. Tak idiotsky fungovala marxisticky řízená ekonomika. Stěhování klavírů a skříní bylo pro mne mnohem smysluplnější. Stěhovali se většinou vojáci z povolání, takže těch klavírů nebylo tolik.

Změnil jsi po revoluci místo závozníka?

Když začala revoluce, byli jsme zrovna schovaní na brigádě sázení stromků v lese u Horní Blatné. Museli jsme se takto schovávat při každém významnějším datu v kalendáři, protože STB před každým takovýmto datem všechny svobodomyslné lidi zavírala do vězení bez jakéhokoli zdůvodnění a právního podkladu. Byl jsem takto také několikrát zavřený a seznámil se tam se zajímavými lidmi, například ve věznici Vykmanov s doktorem filozofie Jindřichem Konečným, který mě zasvětil do existencialismu a fenomenologie. Když jsme přijeli z hor, byli najednou v ulicích lidé s trikolórami a v televizi Václav Havel. Přirozeně jsem se zapojil a stal se okresním koordinátorem Občanského fóra v Sokolově (na fotce 20 let poté). Po vyhraných volbách jsem z politiky odešel zakládat sokolovský úřad práce a pak do vydavatelství VLP, pro které jsem založil Sokolovský deník a nějaký čas jej vedl. Později jsem vedl i Karlovarské noviny, pracoval v regionální příloze MF Dnes a v oddělení elektronické komunikace s veřejností pro město Sokolov.

Jak uplatňuješ svoje teologické vzdělání?

Působím jako laický kazatel a učitel sobotní biblické školy ve sboru církve adventistů v Sokolově, někdy i v Karlových Varech, Chebu a Tachově. Mám přednášky o Bibli v městských knihovnách, na středních školách, nyní pomáhám organizovat romské bohoslužby a duchovní službu Romům, konzultuji v církvi otázky duchovní komunikace s veřejností a sdělovacími prostředky v České a Slovenské republice. Tématům duchovnosti a krásy se věnuji také jako předseda německo-českého spolku Misslareuth 1990 Mitte Europa, který pořádá již čtvrt století letní přeshraniční přehlídku klasické, jazzové a etnické hudby a výtvarného umění Festival uprostřed Evropy, v Sokolově pomáhám také s výstavami současného výtvarného umění v klášterním kostele.

Co rodina?

Když mě vyslýchali na STB, tak se mě ptali, kdy se ožením. Byli totiž zvyklí vydírat lidi přes rodinu. Řekl jsem jim, že se ožením, až je zruší. Moc se tomu tenkrát nasmáli. Nejlíp se ale, jak známo, směje ten, kdo se směje naposled. Já jsem to tedy dodržel a v létě roku 1990, když zrušili STB a všechny její sokolovské příslušníky propustili od policie, jsem se oženil s mojí Haničkou. Máme dva moc hodné syny. Starší Daniel studuje v Praze na Univerzitě Karlově zubní lékařství a dálkově teologii na Sázavě, mladší Martin politiku, ekonomii a filozofii v anglickém Yorku.

Co by sis přál?

Každý den se modlím za uzdravení nemocných kloubů mé ženy, za to, aby naši synové našli své místo v životě, za mého tátu a rodinu mého bratra Pepíka, aby se smířili s Bohem, za Boží vedení pro lidi, které seznamuji s poselstvím Bible, a také za to, aby mi Bůh dával své Slovo a očistil mě pro službu jeho království lásky.

 Děkuji za rozhovor. (hk)