Bůh se raduje z obrácených hříšníků

Kázání Hany Kábrtové 9.8.2014

Úvodní verš: Filipským 4:4 Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!

Milé setry, milí bratři a přátelé,

poslouchali jste pozorně úvodní verš? Apoštol Pavel v dopise do Filip přikazuje věřícím, aby se pořád radovali. Je možné něco takového poslechnout? Člověk je přeci někdy smutný a někdy se raduje. Zkuste se zamyslet nad tím, co vám v životě přináší opravdovou radost.

Kdybych se nyní zeptala, co vám způsobilo ve vašem životě smutek, také byste věděli, možná dokonce i více věcí vám v životě radost nepřineslo. Už proto divně zní Pavlův příkaz, že se máme radovat stále. Radovat se stále v tomto nemocném světě mohou snad jen „cvoci“. Je proto důležité si říct, že je nutné číst Bibli pozorně. Pavel píše – radujte se v Pánu. Cílem mé dnešní úvahy je ukázat si, co znamená radovat se v Pánu, co znamená radovat se tehdy, když se raduje Bůh. Budeme mluvit o radosti v Pánu, kterou podle Pavla máme prožívat nepřetržitě navzdory všem nepříjemnostem, trápením a strastem, které nás v životě potkávají.

Podívejme se tedy do Bible a odpovězme si na otázku, z čeho se raduje Bůh a nebeské bytosti.

Luk 15, 1-7: „Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim toto podobenství: „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. 

Pastýřovi se na pastvinách – na pustém místě ztratí jedna ovečka ze stočlenného stáda. A on ji jde hledat. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak byste mohli na pastvinách poznat, že se ztratila jedna ovečka ze sta?  Přeci je pořád nepočítáte a také na ně pořád nehledíte.

Jistě někteří vzpomínáte na vyprávění mojí sestry Ivanky, jakou měli doma radost, když se jim podařilo najít ve staré železné trubce malé ztracené kůzlátko. Do té úzké trubky se sotva vešlo, bylo tam zaklesnuté a jen růžky se opíralo o její stěnu, aby se celé nepotopilo. Trubka totiž ústila do staré studny. Víte, jak pastýři – moji rodiče, sestra zjistili, že se něco děje? Ostatní ovečky a kozy bečely a mečely tak hlasitě, že bylo jasné, že je nějaký problém. Ivanka se šla podívat, co se na louce děje, že jsou ta zvířata tak hlasitá. Po jejím příchodu se rozutekla a v tichu Ivanka uslyšela velmi tenké zasténání. Jen velkým zázrakem kozičku objevila. Byla dva a půl metru hluboko pod zemí. Následovala velmi složitá záchranná akce, tiché i hlasité modlitby a kůzlátko se podařilo vytáhnout. To bylo radosti! Malá kozička už dýchala jen slabounce a byla skoro zmrzlá. Ivanka ji zabalila do svetru a odnesla na sluníčko na hromádku suchého a horkého sena, kde se o ni starala. Kůzleti trvalo ještě hodnou chvilku, než se zase vrátilo do života. Celá rodina měla velkou radost, dokonce takovou, že Ivanka celý příběh napsala i vyprávěla a nakreslila k němu obrázky ze záchranné akce.

Víte, jak se pozná, že se ztratil člověk a navíc, když se jedná o dítě, nebo nemocného člověka? Jeho příbuzní, nejvíce rodiče, prarodiče, sourozenci udělají takový rozruch, že ti, co to slyší, ho jdou hledat – kromě rodinných příslušníků jsou to také přátelé, sousedi, známí. A v největší míře i profesionální záchranáři – hasiči, policisté. Je dobré bydlet v takovém státě, kde zcela zadarmo a se zájmem všichni vynakládají tolik úsilí, aby hledaného našli. Desítky, stovky lidí se dají do hledání, nešetří se náklady na techniku. Většině lidí není lhostejné, když zmizí člověk. A to přesto, že je lidí na světě spoustu a může se zdát, že nemůže být poznat, když se ztratí jeden člověk ze sedmi miliard. Tak to ale nefunguje. Naopak. Když se jako v příběhu s kůzlátkem zmizelý človíček najde živý, to je radosti! A víte, kdo se raduje nejvíc? Jeho nejbližší rodina, ti, co mají toho člověka nejradši na světě. Impulsem k hledání ztracených lidí je především láska těch, kteří ho milují, těch, kterým chybí. Radosti předchází láska.

Daník, prababička, Marťas

Jednou se nám takhle ztratil v Chebu syn Martin. Já s oběma mými syny a mojí maminkou jsme byli v papírnictví a prohlíželi si zboží. Najednou se rozhlížím a nikde není tehdy malý Martínek. Lítali jsme po obchodě, Daník brečel na celé kolo a udělali jsme takový rozruch, že se všichni zákazníci a kolemjdoucí dali do hledání. Nikde nebyl. Zatelefonovala jsem mobilem Tomášovi, tátovi našich synů, a vysypala ze sebe, že se nám ztratil Martin, že musíme zavolat policii. Tomáš se dívá v chebském Špalíčku z okna a klidným hlasem do telefonu říká: „Vždyť ho vidím, jde po náměstí za mnou do práce.“ Martínek nás v obchodě přehlédl a myslel si, že jsme odešli, a tak s rozumností sobě vlastní šel za tátou. Dodnes je mi záhadou, jak to, že nás neviděl a jak dokázal najít náměstí, když do školy v Chebu tenkrát ještě nechodil. Víte, jakou jsme ale měli radost? To se nedá ani slovy popsat. Milujeme své děti a bojíme se o ně.

V podobenství o ztracené ovečce jsme četli, že celé nebe se raduje nad jedním hříšníkem, který činí pokání. Znamená to, že se velký a věčný Bůh, Stvořitel celého světa se všemi svými nebeskými zástupy raduje, když se jím necháme jako jednotlivci nalézt. Jsme Boží děti a Bůh nás miluje a bojí se o nás. Dal nám společenství, rodinu církve, abychom plakali a byli slyšet široko daleko, když jeden z nás zmizí.

Toto podobenství nám říká o Bohu tři věci: Pán Bůh se raduje, Bohu stačí k radosti jeden jediný člověk a Bůh má radost z hříšníka, který se obrací.

1) Pán Bůh se raduje. Bůh je pohyblivý, živý, hněvá se, zuří, ale také se usmívá a raduje, zkrátka není statický, neutrální. lhostejný. Kdykoli se necháváme od něho nalézt, raduje se.

2) Bohu stačí k radosti jeden jediný člověk. Každý, třeba i jediný ztracený zapomenutý človíček, který nám už ani nechybí, zůstává v Božím zájmu. Jemu chybí do počtu, bez toho jediného není stádo  kompletní, přestože v ohradě jich má 99. On jde a hledá a volá i tu jedinou ztracenou ovečku. I nám ve sborech se někteří lidé zatoulají, zaběhnou, ztratí a my jsme v pokušení toho člověka odepsat – ať si jde, je nás tu ještě stále dost…. Takto nepřemýšlí nikdy Pán Bůh. Naopak.  Vyzývá nás, abychom se za něj modlili, vyhledali ho, abychom měli jeden o druhého zájem.

Najděte si Matoušovo evangelium, modlitbu Páně v 6. kapitole, 10. verši, kde je jedna z nejdůležitějších potřeb Ježíšova učedníka, o kterou máme prosit: Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Víte, co je vůlí nebeského Otce, o kterou máme žádat?

Přečtěme si znovu podobenství o ztracené ovci, tentokrát ale z Matoušova evangelia 18, 10-14: „Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce. Vždyť Syn člověka přišel spasit, co zahynulo. Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich mu zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zabloudila? A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul ani jediný z těchto maličkých.“

Co je tedy vůlí Pána Boha „jako v nebi, tak i na zemi“? Co jsme četli? Vůlí nebeského Otce je jeho přání, aby nezahynul nikdo z nejmenších, společensky nejpřehlíženějších lidí. Boží vůlí je považovat každého, úplně každého za většího než sebe. A právě o tuto jeho vůli máme usilovat. Pán Bůh si přeje, abychom měli zájem o to, aby duchovně nezahynul ani jeden člověk, ani ten nejmenší, a abychom společně tento zájem prakticky uskutečňovali. Modlili se jeden za druhého a dělali ve sboru při ztrátě jednoho z nás takový virvál kolem sebe ze žalu a bolesti, že to nenechá nikoho chladného, že to nakazí další a všichni budeme volat o pomoc, tak jako ovečky a kozy v Šabině na začátku mého uvažování, tak jako rodina, když se jim ztratí dítě. Nikdo nám nebude lhostejný, jako není Pánu Bohu. Pak můžeme zažívat tu nekonečnou radost v Pánu, radost z nalezených hříšníků.

3) Bůh má radost z hříšníka, který se obrací. Ježíš se setkává s hříšníky, neklade si žádné podmínky, co mají všechno splnit, než se k nim vydá. Vraťme se do Lukášova evangelia do podobenství o ztracené ovci. Hned první verš říká: Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli…. To je totiž obrácení, když se člověk k Ježíši a k jeho slovu blíží. Hřích má totiž úplně opačný směr – od Ježíše pryč. Boží srdce se raduje, když člověk mění směr a blíží se k Němu a odvrací se od hříchu.

Závěr:

Poslední věcí, na kterou bych chtěla poukázat, je to, komu bylo Ježíšovo kázání adresováno. Ježíšovými posluchači byli farizeové a zákoníci, zbožní, oddaní, obětaví lidé, kteří jen nechápali, proč Ježíš přijímá hříšníky a v jejich očích bezvýznamné lidi. Ježíš jim chtěl říct, že oni o nic nepřijdou, že se nemusí bát. Boží láska přeci neubude, když se dostane i jiným. A Pánu Bohu mají ponechat jeho radost nad nalezenými ztracenými.

Ale toto kázání slyšeli i celníci a hříšníci, o kterých jsme četli, že přicházeli do Ježíšovy blízkosti. Toto kázání bylo totiž také určeno jim. Zdeptaným jejich životem, špatným svědomím Ježíš říká, aby se nestyděli přiblížit a obrátit k němu a naslouchat jeho slovu.

Pokud jsme právě dnes v roli spravedlivých, v roli farizeů a zákoníků, ať jsou tato slova o Boží radosti z hříšníků pro nás napomenutím a výzvou k následování Boží vůle, k zájmu o ty nejmenší, pokud jsme ale dnes v roli celníků a hříšníků, ať jsou tato slova pro nás povzbuzením a potěšením v naší malomyslnosti.

Bůh nám říká: Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ztracenou ovci. Radujte se spolu se mnou, protože jsem vás – ztracené – nalezl. Právě vy, ke mně obracející se hříšníci, jste mou jedinou radostí na tomto světě. Hledejte ztracené a radujte se se mnou.