Kázání Hany Kábrtové 7.6.2014 v Sokolově

Milé setry, milí bratři a přátelé,DSCN0335

při čtení Bible jsem našla v její poslední knize Zjevení Janovo dopis, který je pro mě a možná také i pro někoho z vás. Možná pro náš celý sbor. Věříte, že už v 1. století, kdy byla tato kniha napsaná, nám Pán Bůh píše dopis? Podívejte se sami a přesvědčte se se mnou.

Kniha Zjevení Janovo, 2. kapitola od 1. do 7. verše:

1 Andělu církve v Efezu piš: Toto praví ten, který drží sedm hvězd ve své pravici, který se prochází mezi sedmi zlatými svícny: 2 „Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti; vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. 3 Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě. 4 Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. 5 Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Ne-li, přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa, jestliže se neobrátíš. 6 To však máš k dobru, že nenávidíš skutky Nikolaitů stejně jako já. 7 Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji.“

 Dopis, který jsem četla, nás přesouvá na ostrov Patmos. Blízký, přítomný a přátelský Ježíš, ale zároveň i veliký, vzdálený, slavný a budoucí Bůh si vybral učedníka Jana jako prostředníka, kterému v sedmi dopisech různým církvím diktuje důležitá poselství. Náš dopis je prvním z nich.

Nejdřív vám nyní vysvětlím, proč si myslím, že dopis je určen i nám, potom se hlouběji ponoříme do jeho obsahu. Přičemž obě roviny se budou vzájemně prolínat. Cílem mého uvažování je ukázat prostřednictvím tohoto dopisu na obrovskou moc jednoho láskou k Bohu zapáleného člověka.

1) Neříkáte si, kde beru tu troufalost si myslet, že je adresován právě nám, právě mně? Vždyť je tam jasně napsáno List do Efezu. Bydlíme my snad v nějakém Efezu? Nebudeme číst nějakou cizí soukromou korespondenci? Je někde na jediném místečku napsáno církvi v Sokolově? Nebo snad Haně Kábrtové? Nepřivlastňuji si milostná psaníčka plná naděje, výzev, zaslíbení, ale také pokárání či výčitek neoprávněně?

V textu jsme nikde nečetli, že adresátem je sbor v Sokolově, ale já si dovolím tvrdit, že je určen nám všem. My pro tento typ dopisů máme speciální název. Říkáme jim otevřené dopisy. Je to dopis, který je sice adresován jedné osobě, nebo skupině lidí, ale vychází ve veřejných publikacích, není tajný. Jde v něm totiž o víc.

Náš bývalý prezident, Václav Havel, vydal knižně Dopisy Olze. Jde o jeho posbíranou korespondenci z vězení, kde několik let pobýval. Jak se na první pohled zdá, jsou dopisy určeny Olze, jeho ženě, která na něj „venku“ čekala. Proč je tedy ale knižně vydal a nechal přečíst všechny ostatní? Proč nezůstaly pouze soukromým tajemstvím? Když se do nich začtete, zakrátko najdete odpověď. Pro samotnou Olgu tam toho příliš není. Olga byla totiž hlavním adresátem pro jeho komunikaci s vnějším světem. Olga byla ta, která jako první dopisy otvírala a která je četla přátelům, kteří byli zrovna u ní. Sám Havel přiznává, že v jeho dopisech nenajdete mnoho osobních pasáží věnovaných jeho manželce, přesto si myslí, že Olga je jejich hlavním hrdinou, i když skrytým. Právě proto dal do titulu její jméno. Tyto dopisy mají však mnohem důležitější funkci. Jsou svědectvím toho, kam až vede totalita politického systému, kdy pro jiné názory se s lidmi zachází jako s kusem hadru, zavírají se nesmyslně do vězení. Dopisy nejsou jen historickým dokumentem doby, jejich smyslem je také čtenáře poučit či varovat do dob budoucích.

Naproti tomu třeba romantický básník devatenáctého století Karel Hynek Mácha psal své „milostné“ dopisy Lori Šomkové pouze do svého deníku. Šifroval je, používal symboly, ale ani tak se mu nepodařilo, aby v dnešní mediální revoluci nebyly zveřejněny, odtajněny. Jedná se přitom o jeho intimní deník. Nejbulvárnější časopisy se vyžívají v odhalení, na titulky jako Zvrhlý romantik Karel Hynek Mácha lákají své čtenáře. Jeho dopisy byly ryze soukromé, o tom není pochyb.

A co náš dopis? Dopis Boha do Efezu? Nezveřejnil Jan to, co bylo určeno jen pro členy sboru v Efezu? Nebo naopak neposloužil sbor v Efezu jako hlavní adresát pro komunikaci Boha s vnějším světem? Ano, už ten fakt, že je tento dopis součástí Bible, nadčasové knihy, která i dnes mění životy tisíce lidí, napovídá, že se nejen budeme přiklánět k druhé variantě, ale my ji přímo označíme za správnou odpověď. Najdeme ve všech dopisech v knize Zjevení mnoho důkazů o tom, že jsou prorocké a určené všem lidem, ale zkusme teď najít odpověď přímo v samotném dopise.

Vraťme se do textu: V prvním verši v listu do Efezu se Bůh na začátku představuje jako ten, kdo drží sedm hvězd ve své pravici a který se prochází mezi sedmi zlatými svícny. Co to znamená?

Bůh, který ve svých rukou drží hvězdy, je obrazným vyjádřením myšlenky, že řídí běh lidských dějin. Přiřazením sedmi církví k sedmi hvězdám naznačuje, že slovo, které přijde, se bude týkat nejen přítomnosti, ale také budoucnosti. Lidé ve starověku věřili, že hvězdy určují osud lidstva, a autoři Bible si byli vědomi této víry. Z předešlého verše – Zjevení Janovo 1, 20 (Tajemství těch sedmi hvězd, které jsi viděl v mé pravici, i těch sedmi zlatých svícnů: Sedm hvězd jsou andělé sedmi církví, a sedm svícnů je sedm církví.“) vyplývá, že svícny jsou církve – sbory. Už tehdy bylo sborů více než sedm. Sedmička měla od nejstarších dob symbolickou hodnotu, představovala myšlenku úplnosti a dokonalosti. Sedm církví představuje tedy církev v jejím celku – církev tehdy a také v průběhu historie až do dneška.

2) Dopis do Efezu můžeme tedy s klidem považovat za dopis pro nás. A pojďme konečně k jeho obsahu.

V prvním verši čteme, že se Bůh prochází mezi sedmi zlatými svícny. To, že se mezi nimi Bůh prochází, vyjadřuje jistý nepokoj, nervozitu. Jeho neklidné chování nám říká, že si dělá starost. Ale proč? Čtěme 4. verš. „…Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku.……“ Je pravdou, že ve verších 2 a 3 církev chválí – „vím o tvých skutcích, o Tvém úsilí, i tvé vytrvalosti; máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě………..“, přesto je zneklidněn.

Poznali jste někdy ten zneklidňující pocit, kdy se vám zdálo, že vás váš partner už nemá tak rád jako dříve? Neopouští vás, není vám nevěrný, ale přesto je jiný než dříve? Najednou vidíte, že to, co pro něj nebyl dříve problém, je mu zatěžko, nechce se mu? Najednou neslyšíte tu větu – jasně miláčku, samozřejmě pro tebe udělám cokoli a kdykoli? Ale spíš takové – jooo, snad si vzpomenu apod. A to právě cítí Ježíš. Jeho láska k nám je stále stejná, miluje nás, ale z nás cosi vyprchává a on si dělá starosti, trápí se, nechce o nás přijít. Je naší láskou zneklidněn.

Zkusme nejdřív přemýšlet historicky. O jaký sbor se tehdy jednalo? Efez byl přístav. Jeho světla jsou tím prvním, co jde vidět od moře. Církev v Efezu je tedy nositelkou prvního světla. Jedná se o prvotní církev.  Efez znamená Žádoucí. Jedná se totiž o církev, která znala dobu apoštolů. Vzpomínky měli čerstvé, do církve přicházeli první obrácení pohané. Ježíš vyjadřuje spokojenost s vytrvalostí, úsilím, které tito zapálení křesťané mají. Zároveň ale církvi vyčítá, že její oheň netrval déle než plamen svíčky. Jaký oheň?

Asi ne  všichni, kteří jste dnes tady, jste poznali tu první zamilovanost pro Boha. Vezmu si proto nejdřív za příklad první lásku v partnerství.

Ne ve smyslu, že se jedná o prvního člověka, do kterého jsme se někdy zamilovali, ale první lásku – první období lásky v každém vztahu.  To už je asi větší procento zde přítomných, kteří něco takového zažili. Zamilovat se. Člověk není schopen žádné pořádné činnosti. Stále přemýšlí o své milé, o svém milém. Přeje si být s milovaným člověkem. Vyhledává každou příležitost, aby se setkali, aby si zatelefonovali, napsali… Zamilovaní touží být stále spolu. Každé byť nepatrné rozloučení je pro ně trápením, zoufalstvím. Jsou schopní velkých činů, nic pro ně není nemožné. A jak jsou zamilovaní vynalézaví! Připravila jsem si pro vás důkaz, tak se zadívejte a hlavně zaposlouchejte, protože píseň, kterou jsem vybrala a kterou zpívá Slávek Janoušek, nás je součástí mých úvah. Také vybízí k návratu k první lásce. Ještě se o ní později zmíním.

Zažili jste tento stav někdy? Nebyly to nádherné chvíle? Co se ale časem stává? Lidé si na sebe zvykají, začínají být pohodlní, spoustu věcí odbourávají, protože jsou zbytečné. To, že nepřijdu partnerce naproti k autobusu, přeci neznamená, že ji nemám rád. Jistě, nemusí znamenat. Ale znamená to zcela jistě, že oheň lásky se mění v plamen svíčky, či doutnající knot. Lidé se mají stále rádi, ale přestávají vymýšlet možnosti, jak druhého překvapit, potěšit, život se stává rutinou. Jestli jste dávali pozor na text písně během prezentace, všimli jste si, že zpěvák v písni zpíval o partnerech, kteří jsou už hodně dlouho spolu. Mají se rádi, nerozešli se, ale něco jejich vztahu už chybí, něco vyprchalo…. a radí – pojďme se vrátit do něhy, pojďme si vyprávět staré příběhy, co jsme spolu zažili, jak jsme byli zamilovaní, šťastní, pojďme zase začít znovu………

Tato první láska, toto zahoření ale vzniká také ve vztahu s Bohem. Já jsem uvěřila v Boha, když bylo mi devatenáct let. Studovala jsem vysokou školu a v mém životě začal hořet oheň lásky. Vyprávěla jsem před celou aulou studentů a učitelů na vysoké pedagogické škole v Plzni v pohnutém devětaosmdesátém roce o nalezení lásky v Bohu, nebo před nabitou učebnou jsem obhajovala svoji diplomovou práci na téma Role učitele křesťana při výchově dětí. Dnes se to jako hrdinství zdát nemusí, ale tehdy, krátce po pádu komunismu, byl v lidech ještě velký strach. Na vysoké škole byla moje pozitivní křesťanská práce průlomová, revoluční. Vedoucí katedry ji chtěl znemožnit, zesměšnit, ale nepodařilo se mu to. Svoji práci jsem obhájila. Vůbec jsem se nestyděla. Dnes tomu vůbec nerozumím. Stojím tady před vámi, před svými a třese se mi hlas. Zdaleka nemám tolik odvahy jako tenkrát, když ve mně hořel plamen. Zůstal mi možná plamínek svíčky. Přitom mám Pána Boha ráda. A o tom právě mluví Bůh.

Na rozdíl od partnerské lásky, kde může dojít k vzájemnému odcizení, neděje se tak ve vztahu člověka s Bohem, tam se jedná pouze o jednostranné odcizení, a to člověka k Bohu. Bůh nás miluje stále, jeho láska je obrovská, přes všechny naše nepravosti a hnusné zrady, se k nám nikdy neotáčí zády. Paradoxně jsme to právě my, kdo se od Boha odklání, kdo od něj utíká. On se o nás bojí, třese se o každého z nás. A čeká, až se zase vrátíme. A jak je vynalézavý! Už nějakou dobu se setkávám s lidmi, kteří chodí do našeho sboru, a píšu do našeho měsíčníku Pěkná vyhlídka jejich životní příběhy. Pokaždé jsem udivena Boží vynalézavostí, se kterou přistupuje k člověku, aby mu dal najevo svoji nezměrnou lásku, která je stálá a na kterou se můžeme spolehnout.

Můj syn Daniel vyrůstal odmalička v rodině věřících rodičů, přesto si pro Pána Boha musel dojet do Bayreuthu, kde v šestnácti rok studoval na gymnáziu. Daník říká: „Cítil jsem se vyťat a opuštěn a v této situaci jsem začal po večerech číst Touhu věků od Ellen Whiteové. A já objevil toho největšího přítele! Kniha mě tak dojímala, že jsem prakticky celou dobu její četby bulel. Ten Ježíš, o němž jsem četl v knize, trávil večery se mnou. Ukazoval mi, jaký sám je, a já cítil, že už bez něj nechci žít.“

Stejné knihy oslovily třeba našeho bratra Fischera, který vzpomíná takto: „Pamatuji se, jak jsme cestovali po válce z Německa do Čech na vagóně s bramborama. Měli jsme jen dva kufry, ve kterých si maminka vezla porcelán od svých příbuzných. Cestou ale narazila na vyhozenou hromadu knih. Porcelán tedy oželela a do Čech si vezla knížky. Byly to knihy od Ellen Gould Whiteové, adventistky. Tehdy jsme autorku ale vůbec neznali. Knížky mám doma dodnes. Po jejich přečtení se nechali hned pokřtít.“

Na Boží zájem o člověka, na jeho lásku se můžeme spolehnout. Využívá každé situace, aby nám dal o sobě vědět. Náš dnešní text z Bible nám ale říká, že na tu naši lásku se Pán Bůh spolehnout nemůže. Je námi zneklidněn. Ví o našich snahách, o našich skutcích, o našem úsilí, ale postrádá tu zamilovanost, tu vášeň. Jeden můj známý vyprávěl, jak mají se svou manželkou každoroční zvyk, že jezdí obtahovat srdíčko k místu, kde se seznámili. Vrací se na počátek jejich sblížení, zamilovanosti, jejich společného života. Možná má tato chvíle mnohem větší význam, než se může zdát. Jiný můj kamarád se nad touto jejich tradicí pozastavoval. Říkal, to já bych takové hlouposti nikdy nedělal. Jsou to dva roky, co se rozvedl. A nechápal proč – přeci dělal tolik skutků – nakupoval, vařil, o svoji ženu se přeci staral.

A jak si tedy udržet tu první lásku k Bohu? Jaké rady má Bůh pro nás? Co jsme v dopise četli? Podívejme se do pátého verše. Navrať se a jednej jako dřív. Pojď se vrátit do něhy jako na začátku. Rozpomeň se, jaké to bylo dřív, než jsi mě znal. Jak Ti bylo? Kde ses nacházel? Co všechno Ti život se mnou přinesl? Navrať se ke své první lásce. To, že dál pilně pracuješ pro Boha, jsi vytrvalý, nepodléháš únavě, je málo. Musíš mít u toho srdce, zapálení, nadšení, lásku. S výzvou k návratu ale upozorňuje, že pokud tak neučiníme, pohne svícnem z jeho místa. Pohne svícnem, nebo-li světlo svěří někomu jinému. Co nám tím chce říct?

Znamená to, že poznání Boha, zahoření k němu láskou není definitivní. To, že dneska miluješ svého partnera či partnerku neznamená, že to tak bude zítra, za rok, za deset let, přestože se nerozejdete a budete stále spolu, může vyprchat první láska. Ta láska, která dokáže s člověkem doopravdy cloumat. Nestačí být manželem, manželkou, mít na to papír, aby nám manželství fungovalo. Nestačí být členem církve, abych měl jistotu spasení. My musíme totiž milovat. Starat se o ten náš oheň lásky. Dělat něco ze zvyku, ze slušnosti, z naší vytrvalosti, dokonce i nenávidět zlo, ale to vše bez lásky, je k ničemu. A to nám tady říká Bůh. Vyzývá nás k návratu k té „fanatické“ lásce k němu. Víte, už tolikrát jsem slyšela vyprávět zkušenost věřících lidí, kteří říkali: „Když jsem uvěřil, tak jsem byl úplně slepý, jak jsem všude všechny otravoval svoji vírou. Myslím, že jsem napáchal mnoho škody, byl jsem strašně šťastný, zamilovaný a myslel jsem, že prasknu, když si to nechám jen pro sebe. Dnes je to jiné. Jsem už zase úplně normální. Chodím do sboru, zúčastňuji se křesťanských akcí, ale všechno s rozumem…… Nevykládám o svém Bohu na potkání…..“

Přátelé, skutečnost je jiná. Právě v té zapálené době mu lidé naslouchali, přemýšleli o jeho slovech, hledali pravdu a brali ho vážně. Dnes je ten člověk ničím neoslovuje, vždyť žije úplně stejně jako oni. Nemá jim co dát. Ztratil první lásku. Připomínejme si proto navzájem, co všechno pro nás Bůh dobrého udělal, za co ho můžeme milovat, z jaké bryndy nás vytáhl, vyprávějme si, co jsme společně s Ním prožili, udržujme ne plamínek ale plamen lásky. Na ten Boží plamen lásky se můžeme maximálně spolehnout:

„Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivosti lásky. Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův.“ Píseň písní 8,6

Ten, kdo to dokáže, tomu, kdo zvítězí, dá Bůh jíst ze stromu života v Božím ráji. Tak končí dopis do Efezu, dopis do Sokolova, dopis na naše sbory, dopis do našich životů. Nenechme se připravit o světlo, které nám bylo svěřeno! Ať právě vy budete patřit mezi vítěze!

AMEN