Sokolovský sbor se představuje…

Hana Kábrtová

Ivan Kudrfalec: Bůh dává vše v hojnosti

Svobodný, ničím nespoutaný, divoký, živelný, veselý a nepřehlédnutelný muž s modrýma očima, který upoutává desítky let posluchače ve svém okolí svými nevšedními příhodami ze života, je dlouholetý člen církve adventistů a milovník přírody, osmašedesátiletý Ivan Kudrfalec. Jeho strhující příběh o Božím dotyku uzdravení ze závislosti na alkoholu je na veřejnosti známý. Přesto málokdo ví, že doba, kdy Ivan pil, trvala jen necelou čtvrtinu jeho života, pouhých 15 let. Za čtyři roky oslaví s manželkou Janou zlatou svatbu. Spolu mají tři dcery, Janu, Hanu a Ivanu, deset vnoučat a již také jedno pravnouče. Ivan je zemědělec. Bydlí v Šabině, kde chová stádo ovcí a koz, mnoho drůbeže, pěstuje brambory, zeleninu. Společně s manželkou vytváří klidnou oázu pro každého, kdo si chce odpočinout, popovídat. Jeho radost ze života je nakažlivá. Nemá rád konflikty a domov a jeho rodina je mu nade všechno.

Ivane, kde se v tobě vzala taková láska k domovu?

Když jsem byl malý kluk, tak jsme se pořád stěhovali a já si moc přál mít pevný domov, kam se můžu vracet a kam se jednou budou vracet moje děti. Tento sen jsem si vyplnil a jsem za to moc vděčný.

Jak ses dostal do Šabiny?

Moji rodiče mi zde koupili od Obecního úřadu v Libavském Údolí dům, když jsem byl na vojně. Odjížděl jsem na vojnu ze Sokolova a vracel se už do Šabiny. Natrvalo jsem se tam nastěhoval ale mnohem později. Po návratu z vojny jsem totiž potkal svoji osudovou ženu, po půl roce známosti jsme měli svatbu a dostali jsme z mé práce byt na Březové u Sokolova. Zpět do Šabiny jsme se společně nastěhovali až po dvaceti letech.

Bydlíte tam sami?

V jednom domě dnes bydlím s manželkou, v druhém dcera Ivanka s rodinou.

Odkud pocházíš?

Narodil jsem se na Moravě v Dolním Smrčném u Jihlavy. Z nedaleké vesnice pocházel můj otec Rudolf a matka Viktorie byla z Lásenice u Jindřichova Hradce. Bydleli jsme v pastoušce pro nejchudší, v jedné místnosti bydlely 3 rodiny. Táta pracoval v lese, pletl košíky, košťata, maloval pohledy. Maminka se starala o nás děti. Od mých tří let jsme ale byli už v západních Čechách. Táta se rozhodl, že se odstěhujeme za prací do pohraničí a že se stane horníkem.

Kolik jsi měl sourozenců?

Byli jsme velká rodina. Měl jsem o pět let mladšího bratra Honzu a šest starších sourozenců – pět bratrů a sestru. Nejstarší byl Karel, který byl starší o 13 let, pak byli za sebou Rudolf, Viktorie, Pavel, Ota a Petr. První čtyři se narodili v Jindřichově Hradci, Ota, Petr a já v Dolním Smrčném a Honza v Sokolově. Když jsme se stěhovali z Moravy, tak si pamatuju, že táta pro nás a naše příbuzné z jeho strany objednal celý nákladní vagón. Měli jsme tam i kamna a já si pamatuju, jak nad dveřmi svítila lampička. Pak jsme se zase pořád stěhovali, bydleli jsme nejdřív v Sokolově, pak v Pechbachu, dnešní Smolné, v Lomnici a nakonec jsme dostali od výboru (*pozn. dnes městského úřadu) domek v Sokolově v Husitské ulici, kde jsme se usadili na 17 let.

Stal se táta horníkem?

Stal, i když byl vyučený brusič skla. Celý život pracoval na šachtě, dokonce i hromadu let v Jáchymově na uranu. Byl střelmistrem. V Jáchymově poznal mnoho lidí – sedláků, farářů, které sem komunisti poslali pracovat. Vyprávěl, jak byli hodní, jak mysleli jeden na druhého. Táta byl poctivý a pracovitý člověk. Lidé si ho vážili a měli ho rádi. Na šachtě si našla práci i maminka.

Do školy jsi tedy chodil v Sokolově?

Chodil jsem osm let na sokolovskou „centrálku“. Byl jsem se spolužačkou Kouteckou nejhodnější z celé školy a dostával jsem za odměnu lístky do kina. Já se ve škole nepral, ale když někdo ubližoval druhým, počkal jsem si na něj někde venku a tam jsem mu pohrozil. Byl jsem silný, nepotřeboval jsem se prát. Ve škole jsem propadl z ruštiny, protože mi táta řekl, že se rusky učit nemusím.

Čím ses vyučil?

Všichni moji pradědové i dědové až na jednoho – truhláře – byli zedníci. I já jsem se stal zedníkem. Učil jsem se tři roky v Královském Poříčí. Jezdil jsem tam na kole. Zedníky se stali i Ruda a Karel. V loňském roce jsem měl zajímavou návštěvu. Přijela k nám dcera mého mistra z učení, Josefa Černého. Měli jsme se s mistrem rádi, a když jsem odcházel z učení, dal mi na památku 3 obrazy, které pro mě namaloval – řeku Vydru, Hradčany a cestu s kapličkou. A dcera loni přijela proto, že chtěla poznat učně, o kterém její táta celý život mluvil. Je to už starší paní. Já ho navštívil jen jednou, hned po vojně, jinak jsme se neviděli. Druhý den po návštěvě dcery přijel i jeho syn, Josef Černý. Je malíř, bydlí v Plzni. Také se chtěl se mnou seznámit, oba říkali, že mě jejich táta měl moc rád. I já jsem měl rád jeho.

Co tě čekalo po vyučení?

S kamarádem z vojny Pepíkem Bauerem

Nastoupil jsem do práce na Pozemní stavby Sokolov, ale jen na čas. Brzy jsem rukoval na vojnu. Byl jsem odvelen do Kašperských Hor na Šumavě a prožil zde jedno z nejkrásnějších a nejšťastnějších období svého života. Zamiloval jsem si celým srdcem šumavský kraj a lid. Dodnes miluju Šumavu a knihy Karla Klostermanna o ní. Pořád jsem utíkal do lesů, toulal se a brzy jsem znal každé místo. Líbily se mi brigády, kdy jsem třeba v kopcích dělal sena. Když jsem dostal hlad, něco jsem si chytil, upekl. Měl jsem školu života, vojna pro mě byla maličkost.

Po vojně ses vrátil do Šabiny a poznal svoji ženu. Kde?

První den jsem jel autobusem do práce a Jana byla v autobusu. Bydlela na stejné trase, v Libavském Údolí. Přisedl jsem si k ní a začali jsme spolu chodit. Dnes vím, že mi ji poslal Bůh. Jsem mu za ni moc vděčný. Je úplně jiná než já, a to je moje záchrana. Celý život mě usměrňuje, jen díky ní nemám stádo krav, sto ovcí, louky až do Černého Mlýna. Manželka vůbec není do zemědělství, a přesto všechno snáší, nic mi nevyčítá a já se zase snažím ji v této práci co nejméně potřebovat. Je na ni maximální spolehnutí. Slíbili jsme si, že budeme spolu v dobrém i zlém, a vydrželi jsme to. A že toho zlého z mé strany nebylo málo. Nejednou jsme se málem rozvedli.

A jak to, že nerozvedli?

Já nevím. V době, kdy jsem byl závislý na alkoholu, podala Jana žádost o rozvod. Soudce ji tehdy ukecal, aby mi dala ještě šanci. Ona se rozhodla, že mi dá ještě jeden rok. Ten rok jsem ale pil pořád stejně, nebo dokonce víc. Po roce si ji zavolal soudce a chtěl vědět, jaké je její rozhodnutí. No a ona tu žádost naprosto nepochopitelně stáhla. Jsem opravdu šťastný, že se mnou vydržela. Moc si ji vážím a mám ji rád. Za žádnou ženskou bych ji nevyměnil.

Kde jste měli svatbu?

Brali jsme se 20.4.1968 v Kynšperku nad Ohří, a to jak na úřadu, tak v kostele.

Jaká byla další tvoje pracovní a rodinná cesta?

Dál jsem pracoval u Pozemních staveb, zateplovali jsme paneláky. Dali mi na Březové v Elektrárenské ulici byt, tam se nám narodily první dvě dcery. Byt byl bez ústředního topení, tak jsme ho po čase vyměnili za lepší v tehdejší Leninově ulici. Ten jsem dostal od šachty, kam jsem přešel pracovat. V Leninovce se narodila dcera třetí. Dělal jsem dva roky na bagru. Vzpomínám na legrační zážitek první zimu s manželkou. Tehdy si lidé objednávali na celý rok brambory a skladovali je ve sklepě. Já si nevěděl rady, kolik těch brambor budeme potřebovat, a tak jsem se jel zeptat svého táty. Ten se zamyslel a řekl: „Aspoň šest pytlů.“ Byl zvyklý objednávat pro naši velkou rodinu, ale my byli jen dva s narozenou Janičkou. Dal jsem na něho a objednal je. Jednou jdu z práce a u každého domu leží jeden, maximálně výjimečně dva pytle brambor. Jen před naším domem jich bylo naskládáno pro nás šest. Dodnes se tomu smějeme.

Stavěl jsi i na Březové?

Na šachtě mi nevyhovovala práce na šichty, tak jsem šel ke stavebnímu podniku HDB a tam jsme postavili celou březovskou čtvrť rodinných domů Drahotín. Když jsme to dodělali, tak jsme opravovali rekreační střediska. Tady vlastně začalo mých nešťastných patnáct let života. Já jsem nenáviděl hospody, kouření, když jsem někdy musel dovnitř, tak jsem se nadechl a utíkal tam a ven. Já byl přírodní člověk, miloval jsem lesy, louky, stráně, ale nechal jsem se partou úplně pohltit. Kluci mě uznávali, chtěli, abych chodil s nimi do hospody a mně byl ten jejich zájem o mě příjemný. Když jsem si dal pivo, tak mi v tu chvíli v hlavě všechno vypnulo a bylo mi úplně jedno, že na mě někdo doma čeká. Dodnes se za tohle období svého života stydím. Lidi mě nepoznávali, divili se tomu, jak se chovám. Nebyl jsem to vůbec já. Přesto jsem rád, že jsem s dětmi čas od času také něco podnikal, chodil jsem s nimi sáňkovat, jezdil jsem s nimi stanovat. Bylo toho ale strašně málo.

Také jsi, pokud vím, podnikal?

Dokonce dvakrát. Poprvé jsem to zkusil krátce po svatbě, když bylo podnikání povoleno. Jmenovalo se to přidružená výroba. Režim ho ale zakrátko zakázal a já šel zase normálně do práce. Podruhé jsem se pustil do podnikání hned po revoluci v roce 1989, provozoval jsem jako soukromník zednické práce. Přestal jsem s tím asi po pěti letech, když se k nám přistěhovala maminka mojí manželky Bedřiška Prokopcová. Staral jsem se o ni až do její smrti v roce 2000. Bylo jí 96 let, když zemřela. Měl jsem jenom nějaký pečovatelský příspěvek a částečný invalidní důchod na následky zlomeniny páteře. Zavedl jsem si ale doma hospodářství a snažil se co nejvíce vypěstovat na zahradě, na poli, koupil jsem si ovce, kozy a splnil si dávné přání být rolníkem. Jsem šťastný, že mám konečně svůj domov. Jsem ve skutečnosti usedlý a trápí mě, že nemám žádné pořádné kořeny. Vím jen, že nějací moji prapředci přišli v 17. století sem se stádem ovcí z jihu. Všechny svoje vlohy můžu v Šabině provozovat, miluju vůni půdy, země, jsem šťastný při práci. Nenávidím lenivost a celý život navzdory svým zdravotním problémům se pohybuji, pracuji. Rád vzpomínám, jak jsem jako malý kluk jezdil s rodinou na dovolenou a užívali jsme si všechny Boží dary v přírodě.

Kam jste jezdili?

Do Dasnic. Celé léto jsme žili u řeky, odtud rodiče a starší kluci chodili i do práce. Vždycky jsme dali věci do lodí a táhli je proti proudu řeky ze Sokolova do Dasnic. Já spal celé léto na vrbě, udělal jsem si tam postel. Chytali jsme ryby, opékali na ohni a žili v souladu s přírodou. Vyráběli jsme si také pramice, lepili je asfaltem a chodili s nimi pak do řeky nebo na rybník. Trénoval nás na nich Karel. Dát loď tehdy do vlaku nebyl žádný problém, každé nádraží ji vzalo. Naše první pramice byla pro 12 lidí. Jeli jsme do Klášterce a pak si ji nechali poslat zpátky domů. Všichni jsme měli rádi trampování, přírodu, rybaření, s tátou a s Rudou jsme byli také myslivci. Založili jsme dodnes fungující osadu Modrá kotva. Táta nás hodně vedl k přírodě. Vůbec jsme se v rodině nehádali, ale problém byl v tom, že jsme i jako dospělí chtěli jezdit spolu a být spolu. Zapomínali jsme na naše rodiny a utíkali za sebou. My byli na sebe hrozně poutaní, a to nebylo správné, měli jsme rodiny přeci už jinde. Vztahy nám později navíc narušil alkohol, nepil jsem jenom já, ale i ostatní sourozenci. Ota se navíc i pral, tak jsme získali pověst rváčů. Ve skutečnosti rváč byl jen jeden.

Říkal jsi, žes měl zlomenou páteř. Jak se to stalo?

Jednou jsme již jako dospělí sjížděli řeku Otavu a já šel večer na dřevo. Vylezl jsem na olši, ale zlomila se pode mnou větev, já spadl a zlomil si páteř. Vstal jsem a došel do stanu, kde jsem celou noc trpěl bolestmi. Ráno jsme jeli k doktorovi do Horažďovic, kde nechtěli věřit, když přišli s nosítky dolů, že ten s tou zlomenou páteří jsem já. Stál jsem před domem. Udělali mi rentgen a zjistili, že mám rozdrcené dva obratle a ulámané všechny výčnělky na páteři. Já ale podepsal revers a sanitka mě odvezla zpátky na tábořiště. Uvědomil jsem si, že jsem se stal pro ostatní přítěží, nemohl jsem pádlovat a bolelo mě to. Chtěl jsem se nechat odvézt autem do nemocnice v Jindřichově Hradci, ale cestou jsem to vzdal a zajeli jsme do první nemocnice, v Písku. Tři měsíce jsem nosil sádrový krunýř do poloviny těla a nesměl jsem se moc hýbat. Když mi ho po třech měsících sundávali, vysypaly se hromady jehličí a listí a bylo jasné, že jsem klidový režim nedržel. Dělal jsem v něm úplně všechno a jen díky tomu to prý všechno dobře srostlo. Začal jsem po tomto úrazu více než pěšky jezdit na kole. Předtím jsem chodil i dvacet kilometrů denně, tak teď jsem jezdil na kole. Za čtyři dny jsem najel třeba 600 kilometrů. Poslední takovou výpravu jsem podnikl, když mi bylo 60 let. Jel jsem naposledy na kole na Moravu. Teď jezdím jen do křesťanského sboru v Sokolově nebo po okolí Šabiny. Jako mladý jsem i lyžoval. Nikdy jsem nenosil svetr, čepici a na lyžích jsem jezdil v polobotkách, tesilkách, saku a košili.

Žijí dnes všichni tvoji sourozenci?

O dušičkách s bratrem Petrem

Doma s bratrem Pavlem

Jednou jsme byli v lese a řekli jsme si, že si každý vytáhneme suchý smrček i s kořeny ze země, a kdo bude mít kořeny nejdelší, tak bude žít nejdéle. Nejdelší jsem je měl já, dodnes mám hůlku s kořeny schovanou. Karel zemřel tragicky v 36 letech, Ruda umřel, když mu bylo 60, Ota v 51 letech a Honza ve 49 letech. Žili jsme divoký život, za jejich předčasnou smrt může alkohol i kouření. Bratru Petrovi je 69, bydlí v Sokolově, bratru Pavlovi je 75 a bydlí v Karlových Varech a sestře Viktorii je 77 let a bydlí jako já v Šabině. Má tady obecní byt.

Jak na ně zapůsobilo, když jsi na základě Boží pomoci přestal pít?

Nejvíc se moje proměna dotýkala Oty, posmíval se mi, nadával, ale nakonec mi prozradil, že několikrát hledal odvahu jít se podívat do církve, hledat toho, který na mě uskutečnil takový zázrak, ale nedokázal to.

A jak se tvoje proměna vlastně odehrála?

Táta nás od malička učil, že Boha vidíme v přírodě, takže Bůh pro mě nebyl úplně neznámý. Od 18 let jsem měl dokonce svoji Bibli, našel jsem ji v našem domě, nevím, kde se tam vzala. Hodně jsem ji četl, ale v dobách, kdy jsem pil, mě strašně obviňovala. Nenáviděl jsem ji a schovával za ostatní knihy, abych na ni neviděl. Ale znovu a znovu jsem ji hledal. Bojoval jsem s ní. Někdy jsem křičel, že mě stále jenom viní a zase ji uklízel a vytahoval. Znal jsem nazpaměť celé statě z Bible a v hospodě jsem je pak citoval. Dělal jsem samé hlouposti, skákal jsem do tmy na místa, kam jsem neviděl, vyskočil jsem z jedoucího vlaku, auta, myslím, že mě chtěl satan, který mě ovládal, úplně zničit, zabít. Ale Bůh mu to nedovolil. Byl jsem jako šílený. Jednou jsem ležel v posteli a napadlo mě se pomodlit. Nikdy předtím jsem to nedělal. Klekl jsem si a modlil se tak opravdově modlitbu Páně Otče náš. Pak jsem šel spát. Po pár dnech jsem jel na kole a najednou jsem cítil touhu po Bohu. Slezl jsem z kola, klekl si na kolena v takovém křoví a tam jsem strašně brečel. Řekl jsem Bohu, že nedokážu sebe změnit, že se sebou nedokážu vůbec nic. Řekl jsem: „Udělej to ty, jestli chceš. Pomoz mi!“ Od té chvíle bylo všechno jinak. Vstal jsem a alkohol mi už neříkal vůbec nic. Byl jsem uzdraven. Jako bych se znovu narodil. Neměl jsem žádné abstinenční příznaky, prostě nic. Bylo to všechno úplně pryč. Po půl roce mě pak pozval Bohouš Zámečník, tehdy kolega v práci, do modlitebny církve adventistů. Poprvé jsem přišel do společnosti křesťanů. Předtím jsem nikdy do žádné církve nechodil, i když jako malého mě rodiče nechali pokřtít v katolickém kostele. Neznal jsem do té doby blíže žádné křesťany a téměř s nikým nemluvil o Bibli. Asi proto si tak svoji víru chráním, mám ji prožitou a snažím se dělat vše, čemu věřím. Držím se biblického – co není z víry, je hřích. Spasení máme od Boha skrze Krista zcela zadarmo a nezávisle na jakékoli církvi.

Kdy jsi měl křest?

Dcera Jana s dětmi a vnučkou

S manželkou a dcerou Ivanou s dětmi

Nechal jsem se brzy někdy v roce 1985 nebo 1986 pokřtít v Rychnováku. Křtil mě Pavel Hološ a se mnou byli pokřtění ještě Stanislav Brajer, Juraj Harandza a Libor Zámečník. Když jsme vystupovali z vody, rozevřelo se v zamračeném dni nebe a sluneční paprsky na nás zasvítily. Jsem šťastný, že mám Boha, nikdy bych už bez něj nechtěl být. To už ani nejde. Je pro mě důležitá víra skrze Bibli, svoji víru dennodenně prožívám. Jsem rád, že i moji nejbližší, dcery i vnoučata, jsou také ve víře. Ale i naše rodina zažívá spoustu trápení ve vzájemných vztazích. To mě hodně trápí.

Jak se cítíš po zdravotní stránce?

Dcera Hana s dětmi a manželem

S do rodiny přijatým Járou Novým a Hanou

Mám hodně zdravotních problémů, a kdybych nebyl takový odolný a poddával se jim, tak se možná dnes už ani nehýbu. Já se ale snažím být stále v pohybu, nepodléhat bolestem, a tak se držím a zvládnu ještě hodně věcí, i když každý rok s větší a větší námahou. Hodně mě bolí kolena a také špatně slyším. Nejhorší nemoc, kterou jsem prodělal, byla sarkoidóza. Je to onemocnění plic a já se léčil v Chebu na plicním. Byly to hrozné stavy, které mi tato nemoc přinášela. Také jsem měl těžkou otravu krve, když jsem si vrazil rezavý hřebík do nohy. Málem jsem tehdy přišel o nohu. Bůh ale nade mnou stále bděl i v mém riskantním nerozvážném způsobu života. Jsem mu za to moc vděčný.

Chtěl bys něco vzkázat čtenářům Pěkné vyhlídky?

Přál bych si, aby si přečetli v Bibli v knize Přísloví 27. kapitole, 23. až 27. verš a také 1. Knihu Timoteovu 6. kapitolu, 17. verš, je zde recept na spokojený život. Já se ho držím a nebojím se, že bych někdy strádal. „Doufám v živého Boha, kterýž dává nám hojnost všeho ku požívání.“