Lenochod Ai visel zavěšený všemi svými dlouhými prsty na větvi vysoké jarumy, žvýkal její sladké listy a mračil se na celý svět. Díval se dolů na veliké barevné motýly martináče, jak si v pralese poletují z květiny na květinu a z keře na keř. „Proč já nemám tak krásné barvy a jsem jen šedý jako ta větev, na které visím? Proč já nemám křídla a nemůžu si létat po pralese? Proč je ke mně život tak zlý a nespravedlivý?“ bědoval Ai. Až samým mračením a bědováním usnul. Spal rád a dlouho, jako všichni lenochodi, kteří spí celou noc a skoro celý den. A v tom dlouhém spánku měl dlouhý sen. Zdálo se mu, že je velký nápadně barevný  motýl martináč a musí se pořád třást a dávat pozor, protože velké nápadně barevné motýly chytají k snídani, k obědu i k večeři draví ptáci. Zatímco nenápadní lenochodi si klidně spí, protože na listím zarostlých šedých větvích jarum nejsou vůbec vidět. A jak se žádný z motýlů martináčů nedožije ani jednoho měsíce, zatímco lenochodovi Aiovi už je osm let a jeho maminka nedávno oslavila třicáté narozeniny. Když se Ai konečně vzbudil, už se nemračil. Byl šťastný a vděčný za ten sen a za to, jaký je hezky šedý a jaký má v koruně jarumy krásný, klidný a dlouhý život plný podivuhodných snů. A všem kamarádům lenochodům, když zrovna nespali, o tom dlouho vyprávěl. Od té doby se všichni lenochodi pořád jenom usmívají a všichni je proto mají rádi. Tomáš Kábrt