Kázání Bohuslava Zámečníka na virtuální dopolední bohoslužbě v sobotu 26. prosince 2020

Efezským 2, 8-10: Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Před pár dny byly Vánoce. Lidé se na Štědrý den obdarovávají. Jsou lidé, kteří se umí z dárků radovat a neptají se, kolik dluží. A tak to má být. Ale ne všichni toto dokážou. Někteří čekají na dárek, protože dotyčného třeba také obdarovali, jiní žádný dárek nečekají, protože si ho nezaslouží. S darem od Pána Boha to máme stejné. Bůh nás obdaroval nejcennějším darem, dal nám spasení. Neumíme ho všichni stejným způsobem přijmout. Jedni si myslí, že si ho nezaslouží, druzí, že je pro ně, že na něj mají právo. Neumíme pochopit, že Božími dětmi se nestáváme na základě našich vlastních zásluh, snah, schopností, moudrosti, nebo dokonce služby ostatním, ale jen a jen díky Boží milosti.  Je asi jen hrstka těch, kteří ho přijmou a radují se z tak úžasné nabídky.

Matouš 20, 1-16: „Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: ‚Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.‘ Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: ‚Co tu stojíte celý den nečinně?‘ Odpovědí mu: ‚Nikdo nás nenajal.‘ On jim řekne: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘ Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!‘ Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: ‚Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!‘ On však odpověděl jednomu z nich: ‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?‘ Tak budou poslední první a první poslední.“

Když jsem před lety vyprávěl svému kolegovi v práci toto podobenství o dělnících na vinici, reagoval lidsky. „To je nespravedlivé,“ řekl. Ježíš Kristus v něm uvádí, že cesta do nebeského království je otevřená pro každého, ať přijde kdykoli, ať je jakýkoli. Jen na základě Boží milosti. Bůh je zde ten statkář a rozhoduje o odměně sám. V každé době žijí za 1) lidé, kteří si myslí, že si svým chováním, zbožností a okázalou vírou tento dar zaslouží. Zřejmě zároveň titíž lidé si myslí, že si nezaslouží, aby se jim stávaly v životě zlé věci (třeba v současné době onemocnět covidem). A za 2) lidé, kteří si naopak myslí, že jsou příliš špatní, že nemají šanci. Jako lidé bychom uměli dobře rozdělit společnost na ty dobré a špatné, na ty, co si zaslouží odměnu, a na ty, co si zaslouží trest, nějakou nemoc či smrt. Jak skvělou zprávou je, že nic takového není na lidech, na naší spravedlnosti! Bůh je totiž úplně jiný. Nabízí své království úplně všem. Jediným kritériem pro vstup do nebeského království je, zda pozvání přijmeme, či nikoli,. A je jedno, jestli budeme mladí, nebo na konci svého života, jestli budeme zdraví, či nemocní. Dar je stále stejný, nezmenšuje se.

Přesto, že je zmiňované podobenství pro člověka nesrozumitelné a nepochopitelné, můžeme z něj poznat Boží dobrotu, štědrost a především Jeho milost.

Matouš 25, 14 – 30: Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘ Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘ Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘

Zaměstnavatel rozdělil peníze zaměstnancům podle jejich schopností – nikdo nedostal větší nebo menší částku, než s jakou byl schopen si poradit. Nikdo by se v případě selhání nemohl vymlouvat, že jeho úkol byl příliš náročný.

1. list Korintským 10, 13: Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.

Neúspěch v případě zaměstnanců mohl mít příčinu buďto v lenosti, nebo v neúctě k zaměstnavateli. Peníze v tomto podobenství představují veškeré možnosti a schopnosti, které jsme dostali. Bůh nám dává podle našich schopností čas, nadání, obdarování a další prostředky. Od nás očekává, že s nimi budeme do jeho návratu moudře hospodařit. Jsme povinni dobře využívat vše, co nám Bůh svěřil. Nejde o to, kolik máme, ale jak s tím naložíme.

Jak tomu bylo v uplynulém roce? Využili jsme plně čas, obdarování a majetek, který nám byl svěřen? Zkomplikovala situace s pandemií natolik naše životy, že jsme nemohli být druhým užiteční? Obě podobenství propojuje jedna společná myšlenka. Dění a běh života jsou v rukou hospodáře. On nás zná a ví, s čím kdo může pracovat k pomoci druhým, k radosti, a tím k oslavě Božího jména.