Kázání Martina Lindtnera v sobotu 18. dubna

Hledáme-li téma naděje v knize Job, je dobré si nejdříve krátce představit, jak je kniha napsána. Velkou část tvoří rozhovory mezi Jobem a třemi „přáteli“. Přátele dávám do uvozovek, protože z jejich slov se záhy ukáže, že toto označení jim příliš nepřísluší. Možná bychom je mohli nazývat spíše Jobovi známí. Ti se ve svých řečech střídají. Jako první vždy mluví Elífaz, po něm následuje Bildad a nakonec se ke slovu hlásí Sófar. Cyklus promluv známých k Jobovi se odehraje v knize celkem třikrát. Na každou jejich jednotlivou řeč Job nějakým způsobem reaguje.

Téma naděje se objevuje v knize výhradně v těchto dialozích (až na jednu výjimku: Job 41,1). Nejlepší proto bude, když srovnáme řeči o naději, zaznívající z úst přátel, s tím, co o naději říká samotný Job.

Každý z Jobových známých téma naděje zmiňuje výhradně ve své první řeči. Ve druhé a třetí už o naději z jejich úst nepadne ani zmínka. Téma je vyčerpáno hned v počátku. Jakoby se Job, čím déle s ním mluví, tím více stával beznadějným případem. Jobe, promiň, ale pochopili jsme, že mluvit s Tebou o naději už nemá smysl. Zkusili jsme to napoprvé. Ale zmiňovat tohle téma v tvém případě nemá smysl. Sorry.

Podívejme se alespoň na ty první řeči. Co říkají známí o naději, když mají možnost trpícího Joba poprvé oslovit na smetišti (4,6; 5,16; 8,13; 11,18.20). Když to shrneme: Jobe, s tvou bezúhonností to asi nebude tak slavné, co říkáš? Jobe, cos to před námi skrýval? Jako se vytratila tvá bohabojnost tak se vytratila i tvá naděje. Jobe, jdi do sebe a radši už nic neříkej. Raději se pouč z moudrosti předchozích generací. Jobe, přiznej svou bezbožnost. Přiznej, že jsi na Boha zapomněl. Pokud to neuděláš, zbude ti jen jedna jediná naděje: že brzy vychladneš. Jobe, dej si říct a jdi do sebe. Jinak pro Tebe žádné naděje není. Tolik ve zkratce styl, kterým mluví známí s Jobem o naději.

Co na to Job?

Job v podstatě o naději vůbec nemluví. Jeho téma je beznaděje. S tím se vypořádává postupně. Nejdříve (6,8; 7,6) říká známým, že jedinou jeho nadějí je okamžik, kdy ho Bůh konečně nadobro zničí. Kdy už ho nebude dál trápit. Prožívá bezesné noci. Jeho dny zejí prázdnotou beznaděje.

Řeči přátel začínají lézt Jobovi záhy krkem. Nazývá je ukrutnými utěšiteli (16,2). A proto postupem času, jak rozhovor plyne, se Job několikrát od přátel odvrátí a začne mluvit s Bohem. Téma zůstává – beznaděje. Ale tentokrát je adresováno Bohu. Job vnímá Boha jako toho, kdo jej o naději nenávratně připravil. V modlitbě si nebere servítky, když říká (14,7.19): Tys mě zbavil veškeré naděje. I ten strom je na tom líp než já. Má více naděje než člověk. Bože, zničils mou naději, jako když příval půdu odvalí.

Přesto, že mu Bůh připadá jako jeho nepřítel, obrací se k němu paradoxně jako ke svému jedinému přímluvci. Bůh je protivník, ale zároveň jediná instance, ke které má smysl ještě volat. Job říká (16,19.20): Mám svědka v nebi právě teď, tam nahoře mám svého přímluvce. Když se mi vysmívají přátelé, k Bohu přes slzy dívám se.

Do Jobovy beznaděje začíná pomalu svítat. Můžeme sledovat jeho postupnou vnitřní proměnu. V závěru jedné z jeho modliteb se mu stává naděje blízkou společnicí. Job naději personifikuje – zosobňuje. Mluví o ní jako o blízké bytosti, která s ním sestoupí do hrobu (17,16). Je to naděje umírající společně s ním, ale blízká.

Je to zápas. Zápas o naději v beznaději. Záblesk světla opět přehluší temnota. Za pár okamžiků už zase říká Job o Bohu: Ze všech stran mě boří, abych zašel, vyvrátil mou naději jako strom. (19,10). Aby v téže kapitole vyslovil své slavné vyznání víry: Můj Vykupitel žije, to jedno vím, a že nakonec se nad prachem postaví. (19,25) Přes všechnu beznaději Job věří, že Vykupitel se postaví nad prachem jeho těla i nad prachem jeho spálených nadějí.

Poslední Jobova zmínka (27,8) o naději je opět adresována jeho známým. Těch se ptá: Jakou naději na zisk má rouhač, vezme-li mu Bůh život? V těsném kontextu tohoto výroku Job zásadně trvá na své bezúhonnosti. Obhajuje své čisté svědomí. Trvá na své nevině. Naopak prohlašuje přátele za zlosyny, bídáky a svévolníky. To pro Vás není žádná naděje! Ale pro Joba ano – i kdyby zemřel a jeho naděje s ním… nad jeho životem a nad jeho nadějí se Bůh jednou postaví. Vzkřísí z prachu jej i jeho naději.

Když dočteme knihu Job až do konce, dozvíme se rozuzlení. Zde se rozhodne po dlouhém mlčení promluvit Bůh. Jobovu řeč – Jobův zápas o naději v beznaději pochválí. Takto se vede zápas o naději. Přátelé se svými řečmi mohou ve světle Božího rozsudku blednout závistí.

Kniha Job nás zve k tomu, abychom svůj zápas o naději v beznaději žili v Boží přítomnosti. Abychom jej žili v přítomnosti toho, kdo nás někdy o naději připravuje. Příběh Jobův nás vyzývá, abychom zpřístupnili Bohu tento svůj zápas modlitbou. To má hodnotu. Pro toho, kdo tak činí, zaznívá Jobovo vyznání víry: Můj Vykupitel žije, to jedno vím, a že nakonec se nad prachem mých nadějí postaví.