William Paul Young, slavný bestsellerový romanopisec, autor knihy Chatrč, představuje ve své další knize Lži o Bohu, kterým věříme dvacet osm běžně užívaných společenský názorů na Boha, které považuje za nesprávné a které nás podle něj od jeho podstaty oddalují.

Zde je ukázka z kapitoly „Bůh je spíš on než ona“: …..V roce 1946 patřili do panteonu západních bohů Otec, Syn, Duch svatý… a lékaři. Lékaři, téměř výlučně muži, náležitě odění do posvátného bílého roucha, budící dojem odměřené nadřazenosti a moci. Lékař vkročil na chodník, všichni odstoupili stranou a nechali ho projít. Když vešel do haly, všichni vstali a stáli, dokud nevyřídili, co potřeboval, a neodešel. Doktorům nikdo neoponoval, zvláště pokud pracoval jako sestra na praxi.

Moje matka zahájila tříletou praxi zdravotní sestry v Royal Jubilee Hospital ve Victorii (v kanadské Britské Kolumbii) roku 1946. Bylo jí osmnáct let, byla svobodná a chtěla se stát zdravotnicí na misii. Tři měsíce po začátku praxe, krátce poté, co dostala čepec (říkala, že v něm vypadala velmi působivě, i když ještě nic neuměla), přišla do nemocnice žena s krvácením. Byla to paní Munnová, manželka reverenda Munna, hlavního pastora anglikánské církve ve Virginii. Ze zdravotní dokumentace vyplývalo, že už přišla o pět dětí na konci druhého a třetího trimestru a teď bylo ohroženo šesté těhotenství.

Je těžké přijít o dítě v kterémkoli stadiu těhotenství, ale ženy, které dítě nosily a pak o ně přišly, a přitom už dlouho cítily kopání a pohyby, vědí, že je to opravdu zničující. Naděje a sny se této ženě a jejímu manželovi nerozpadly jednou, ale pětkrát. Teď stáli na prahu šesté bolesti.

Lékař přispěchal paní Munnovou vyšetřit a rozhodl: „Dítě musí ven.“ Rychlé přípravy k provedení císařského řezu v naléhavé situaci. Lékař přivolal vrchní sestru a jednu studentku. Tou studentkou byla moje matka. Osmnáctiletá dívka, za sebou tři měsíce praxe, se najednou ocitla u rizikového císařského řezu, jímž porodník přivedl na svět chlapce, který vážil necelého půl kilogramu. Předčasně narozené děti tehdy málokdy přežily, zejména chlapci. Neexistovalo žádné neonatologické oddělení, ani jednotka intenzivní a resuscitační péče pro novorozence. Nejmodernější technologií tehdejší doby představovaly v podstatě inkubátory pro kuřata, boxy s vyhřívacími lampami. A tohle děťátko nevážilo ani půl kila.

Pro zajímavost – naše třetí vnouče se narodilo předčasně a vážilo 1,8 kg. Mám fotografii celé jeho pěstičky, na kterou má nasazený snubní prsten mého syna, a ještě je mu velký. Doktor odložil nepatrného novorozence, necelý půl kilogram živé váhy, na emitní misku „ledvinku“, podal ji mé matce a řekl: „Není životaschopný. Zlikvidujte to.“ Pak se otočil a pokračoval v operaci.

Moje matka hleděla na nepatrného tvora, který ještě dýchal. Likvidace znamenala přístroj, v němž se spaloval veškerý zdravotní odpad. Stála před obrovským dilematem. Na služebním oddělení mimo operační sál našla žínku. Děťátko do ní zabalila, položila ho na ledvinku, vrátila se zpátky na operační sál a umístila tácek nahoru na sterilizátor, nejteplejší místo v celé místnosti.

Lékař dokončil operaci, a domnívaje se, že je všechno v pořádku, odešel. Vrchní sestra převezla paní Munnovou do pooperační místnosti, aby se po operaci zotavila, a matku nechala uklidit sál. Chlapeček se narodil 30. května 1946 v půl deváté večer. V půl desáté matka skončila s úklidem. Posadila se na židli, držela chlapečka v rukou a čekala, až zemře. Říkala si, že pak poslechne doktora a nikdo se nic nedozví. V půl desáté večer se lékař setkal s rodiči a sdělil jim strašnou zprávu. Jejich syn, který nebyl schopen života, nepřežil. Nechal je napospas zármutku ze ztráty šestého dítěte.

V půl druhé ráno se matka rozhodla, že bude lepší věc někomu říci, a tak zavolala vrchní sestru, která lékaři asistovala. „Tak to máme velký problém,“ reagovala vrchní sestra. Zavolala lékaři, který se přiřítil z domova. Byl vzteky bez sebe. Pustil se do mladé dívky, která tím, že jako podřízená nedodržela jeho nařízení, uvrhla jeho a celou nemocnici do „situace“.

„Vy jste ten problém způsobila“ – šermoval jí prstem před nosem – “ a teď za to ponesete odpovědnost. Neodvažujte se ale říci něco rodičům.“ Rozrušenou sestřičku na praxi nenapadlo nic jiného než vzít chlapečka na sesternu, kde si ho s ostatními sestrami postupně braly na ruku a krmily očním kapátkem. Během dalších dvou dnů ztratil přes sto gramů váhy.

Dva dny. Co lékař čekal? Samozřejmě si myslel, že novorozenec zemře, a pak celou „situaci“ pod pohrůžkou zamete pod koberec.

Jenže pak začalo odhodlané miminko přibírat na váze. Lékař si uvědomil, že musí informovat rodiče. „Nechtěli jsme vám dávat falešnou naději. Když se váš syn narodil, byli jsme si jisti, že nepřežije, ale… díky zázrakům moderní medicíny se nám ho podařilo udržet naživu, ačkoli šance na to, že přežije, je mizivá. I v takovém případě však jistě nastanou komplikace, poškození mozku…“

V tu chvíli jim to bylo jedno. Měli syna, kterému brzy vybrali jméno Harold (což znamená dobrá zpráva). Reverend Munn ještě ten den držel svého maličkého syna v jedné ruce a očním kapátkem ho pokřtil. Nikdo neočekával, že malý Harold přežije. O dva týdny později však paní Munnovou propustili, za další dva měsíce šel malý Harold domů k rodičům a za dva roky dostaly zdravotní sestry včetně mé matky pozvánku na oslavu Haroldových druhých narozenin. Matka tam jela, zvědavá na Harolda… A ten běhal a hrál si s ostatními dětmi a vypadal úplně normálně. „Trochu hubený,“ konstatuje teď matka, když si ten den vybaví.¨

O tom, jak malý Harold přežil, rodičům nic neřekla..  Absolvovala, přestěhovala se do centrální kanady a začala studovat na biblické škole, kde se seznámila s otcem. Vzali se. Za devět měsíců jsem se narodil v severní Albertě a deset měsíců nato jsme se všichni tři přestěhovali na druhou stranu zeměkoule, do divočiny Nové Guineje, kde jsem vyrůstal.

Za řadu let jsme se vrátili do Kanady. Maturoval jsem na střední škole v severní Britské Kolumbii ve městě Terrace. Matka pracovala v nemocnici a náhodou se jí dostal do ruky anglikánský zpravodaj s úmrtním oznámením biskupa Munna. Ze zvědavosti se zeptala jedné anglikánské ošetřovatelky, s kterou pracovala, jestli biskupa znala. Ukázalo se, že žena s ním pracovala, především mezi původními obyvateli Kanady, a dobře ho znala.

„Měl nějaké děti?“ Matka stále neměla jistotu.

„Ano, jednoho syna, Harolda. Ten se mi ale ztratil z očí. Pozoruhodný kluk. Naposledy, kdy jsem o něm slyšela, učil jako misionář v západní Africe.“

Moje matka neřekla dalších deset let nic. Teprve pak náhodou narazila na další parte – tentokrát lékaře, který ji kdysi způsobil takový zármutek. A teprve tehdy nám, své rodině, vyprávěla o Haroldu Munnovi. Všechna ta léta si ho nechávala pro sebe, ale teď, po smrti lékaře, pominula i nutnost mlčení. Rozhodla se Harolda vyhledat a říci mu pravdu o jeho narození. A také ho našla; sloužil nyní jako hlavní pastor anglikánské církve na druhém konci ulice, v níž jeho vlastní otec v roce 1946 sloužil jako pastor.

Půl roku se nemohla odhodlat a snažila se vyřešit, jak to Haroldovi sdělit, „aby si nemyslel, že si chci připsat nějaké zásluhy“. Nakonec mu o Vánocích napsala dopis a propojila jeho příběh s jiným příběhem „o narození Syna“, Ježíše. Harold jí brzy odepsal a krátce nato se setkali. Matka mu řekla pravdu o jeho zázračném narození…..