Sokolovský sbor se představuje…

Julie Tůmová: Bůh mi dává klid do srdce

Nejdříve přicházela na bohoslužby jen výjimečně. Sem tam. Objevila se, poslouchala a zase tiše odcházela. „Já v Boha nevěřím,“ říkala. Přesto každý, kdo ji třeba jen zpovzdálí sledoval, musel vidět, jak se mění. Začala přicházet častěji a častěji. Ve sboru proslula po několikaletém navštěvování bohoslužeb větou při studiu Bible v ranní sobotní škole: „Nevíte, kde se dá sehnat Bible, o které tady tak často mluvíte?“ Věděli jsme. Julka Tůmová dostala svoji první vlastní Bibli a všude ji nosila a stále nosí s sebou a každému ji radostně ukazuje. Dnes je pro ni Pán Bůh nejlepším přítelem. Julie bydlí s třináctiletým synem Míšou ve Svatavě, kterého ale měla osm let v dětském domově. Má pět sourozenců. O jejím usilovném boji o návrat syna do její péče natočila Česká televize jeden díl cyklu dokumentárních pořadů s názvem „Restart“. Díl se jmenoval „Jde o toho kluka, aneb cesta z ulice k domovu“. Nyní se rozhodla křtem uzavřít smlouvu s Pánem Bohem a zároveň vstoupit do církve adventistů.

Julko, proč ses rozhodla ke křtu?

Pán Bůh člověka mění k lepšímu. Nemyslím si, že se člověk mění sám od sebe. Tak to nefunguje. Pána Boha považuju za svého přítele, kterému se mohu svěřovat úplně se vším. Nemám mezi lidmi nikoho takového. Pomáhá mi, zbavuje mě strachu. Často jsem prožívala takové noční chmury, měla jsem pocit, že jsem připoutaná k posteli, pořád mi někdo něco našeptával do uší, to všechno s Pánem Bohem zmizelo. Někdy, když usínám, tisknu k sobě Bibli. S Pánem Bohem žiju takový klidný život, nestresuju se a netrápím jako dřív. Jsem vděčná, že mám doma mého syna Míšu. Osm let byl Míša v děcáku a já byla sama bez něj, to už bych nikdy nechtěla zažít.

Jak se to stalo?

To je takový dlouhý příběh. Když mi bylo osmnáct let, zemřeli mi rodiče. Zůstali jsme s mými pěti sourozenci sami. Já byla nejstarší. Sourozence si adoptoval náš strýc Karel, tátův bratr. Šla jsem také k „dědkovi“, jak jsme Karlovi říkali, ale nemohla jsem tam vydržet. Křivě mě obvinil, že jsem ukradla tátovi na smrtelné posteli peníze. Zbil mě pendrekem a zavřel ve vybydleném pokoji. Byla tam jen stará železná rozbitá postel. Sourozenci mi nosili potají jídlo. Byla mi zima, okna byla také rozbitá, a tak jsem utekla z domova. Pak mě čekalo několik hodně těžkých roků, na které nerada vzpomínám. Chvilku jsem bydlela se svým přítelem v Pískovém Vrchu u Nového Sedla, ale odešla jsem od něj, protože fetoval toluen. Nechala jsem se zlákat nabídkou jednoho Roma na diskotéce, že mi pomůže vydělávat slušné peníze. Zneužívali mě a já jsem se bála utéct. Měla jsem strach z pomsty. Seznámila jsem se ale s hodnou paní Gitou, která pro mě přijela na silnici a poručila mi, abych nastoupila k ní do auta. Strach jsem měla veliký, ale nabízenou pomoc jsem neodmítla. Díky Pánu Bohu mi dali pokoj, a až na jeden pozdější incident jsem z problémů vyvázla dobře. To už jsem čekala Michala, když mě chytili a chtěli mě nacpat do auta. Já se ale ubránila, jen jsem si dávala pozor, aby mě nenakopli do bříška. S Míšou jsem se protloukala čtyři roky, kde se dalo. Pak jsem musela uznat, že takhle to dál nejde, Míša potřeboval normální domov. Šla jsem na sociálku za paní Ptáčkovou, kterou jsem znala z dětství, a poprosila ji o pomoc. Míšu jsem s velkou bolestí dala do Dětského domova v Horním Slavkově a sama jsem šla bydlet do Domu na půli cesty v Kynšperku nad Ohří.

Tam jsi ale nepřišla poprvé….

O zařízení jsem věděla už z dřívějška. Během mého těhotenství jsem v domě na půli cesty již bydlela, tam jsme se přeci my dvě tehdy v roce 2002 seznámily. Po narození Míši ve stejném roce jsem se tam ale už vrátit nemohla. Nebylo to zařízení pro děti. Chvíli jsme s Míšou bydleli v kojeneckém ústavu a později azylovém domě pro matky a děti v Aši, pak asi rok v podobném zařízení v Jiřetíně pod Jedlovou a pak jsem se obrátila o pomoc na obec Svatavu, kde jsem vyrostla a kde bydleli moji sourozenci u Karla. Ve Svatavě mi našli soukromý azylový dům v Hrzíně, kam jsem se odstěhovala, ale zase jenom na chvíli. Přechodně jsem se vracela ke strejdovi, a zase odcházela. Nějaký čas jsem žila s přítelem Péťou v Chebu, kde dokonce Míša chodil do školky. Když jsem Míšu v roce 2006 dala do děcáku, vrátila jsem se do kynšperského domu na půli cesty. Byla jsem ráda, když jsi mi nabídla možnost se vyučit. Nabídku jsem přijala a vyučila se na učilišti v oboru provoz společného stravování. Za Míšou jsem se snažila pravidelně jezdit. Později jsem si díky zpětně vyplacenému invalidnímu důchodu pořídila v Bukovanech družstevní byt 2+1 a mohla jsem si brát Míšu domů na prázdniny, víkendy. Pak už jsem si jen přála, aby bydlel Míša co nejdřív se mnou. V prázdném bytě mi často bylo moc smutno. Tak lehce to ale nešlo. Trvalo osm let, než mi soud dovolil si syna vzít k sobě domů. To se stalo loni. Míša přijel na prázdniny a už se z nich nevrátil do dětského domova, ale začal chodit do školy ve Svatavě, kam jsme se mezitím přestěhovali do obecního bytu a kde teď bydlím. Jsem moc šťastná, že jsme zase spolu. A jsem také ráda, že máme i společné veselé vzpomínky. Myslím, že Míša vždycky věděl, že není sám, že má mámu, která ho má ráda.

Pamatuješ si na chvíli, když ses poprvé obrátila na Pána Boha?

Když jsme žádali soud o vrácení Míši do mé péče, bála jsem se, že neuspěju jako již jednou předtím. Tys mi řekla, že se mám modlit, a já jsem se začala opravdu modlit. A taky jsem jako ty začala chodit do křesťanského sboru v Sokolově. A díky Pánu Bohu vše dobře dopadlo. Modlím se pořád dál, abych Michálka zvládala, aby se mu nic nestalo na cestě do školy, modlím se za své sourozence, aby se nám všem dobře vedlo. Mám svoji rodinu ráda a přála bych si, aby také poznali ve svých životech Pána Boha. Zatím jsem věřící jediná z naší rodiny. Bydlíme ale všichni od sebe nedaleko. Když slavíme třeba narozeniny, je nás spoustu. Sestra Maruška, brácha Jirka, sestra Lenka a já máme každý jedno dítě, brácha Michal má dvě, nejmladší Alenka dítě nemá. Moji sourozenci mají stejné rodiče, mámu Alenu Tůmovou a tátu Aloise Tůmu. Já jediná mám jinou mámu, jmenuje se Vladislava Soukupová. Ta mě ale dala hned po narození do kojeneckého ústavu, tak ji za mámu ani nepovažuju. Táta si mě v 10 měsících vzal domů a vychovávala mě máma mých sourozenců. Moje vlastní matka ještě žije někde v Německu. Setkala jsem se s ní asi před pěti lety u strejdy Karla. Objala mě, dala mi na tvář pusu a chtěla, abych jí říkala mami. To mi ale nešlo. Vím, že má také ještě jiné děti než mě, takže mám další sourozence, které neznám a které bych ráda poznala. Já vím jen o sestře Aničce, která žije v Sokolově se svým přítelem a synem a která by mámu také chtěla někdy vidět, a možná o bráchovi v Květné. Poprvé jsem ji ale viděla asi v 11 letech, když za mnou přijela a přivezla mi bonbóny. Táta se na mě tehdy moc zlobil, že jsem si je od ní vzala, nesměla se ke mně přiblížit. Tenkrát jsem se od táty dozvěděla, že mám jinou mámu. Ptala jsem se ho, co má znamenat, že ta cizí kudrnatá blonďatá ženská říká, že je moje máma. Tak mi vše vysvětlil.

Jaké jsi měla dětství?

Rodiče nás hodně vedli k práci. Dodnes nejsem nic líná. Odmalička jsem musela chodit na dřevo, kterým jsme si doma topili. Také jsem sbírala staré železo, které jsem vozila do sběrny na Podlesí, kde pracovala moje teta. Měli jsme psa, slepice. Museli jsme se pořádně ohánět. Rodiče mě ani nepustili do učení, nevěřili, že bych se mohla něčím vyučit. Byli na mě hodně přísní. Do čtvrté třídy jsem chodila na základku ve Svatavě a od 5. do 9. třídy na Šenvertu do zvláštní školy. Ve škole mě nejvíc bavilo pracovní vyučování, práce na zahradě. To mi zůstalo dodnes. Klidně bych se šla ještě učit na nějakou lesnickou školu. Před domem, kde bydlím, se uvolnila zahrádka, tak jsem o ni požádala obec a pěstuji tam jahody, brambory, je tam i takový přístřešek, kde si Míša rád hraje. Vzpomínám si, jak jsem jednou chtěla tátovi pomoc, když se  rozhodl, že si natře svoje starý auto. Vzala jsem štětku a dala se do práce :-). Táta byl vzteky bez sebe a honil mě kolem auta. Také se mě ale uměl zastat. Když mě jednou zbil „dědek“ za to, že jsem si půjčila bez dovolení kolo, šel si to s ním vyřídit. Rodiče umřeli na rakovinu. Nejdřív máma Alena a táta se hodně trápil a po osmi měsících umřel taky. Byla to pro nás velká ztráta. Já jsem kvůli tomu zanevřela i na Pána Boha. Chodila jsem totiž jako dítě občas do kostela ve Svatavě, kreslili jsme si, vyráběli různé věci. Vedli to tam Dorschnerovi. Po smrti rodičů jsem se o Pána Boha přestala zajímat.

Chodíš do práce?

Mám invalidní důchod, takže na práci závislá nejsem. Ale čas od času někde pracuju. Docela dlouho jsem pracovala v sokolovském klášteře na Starém náměstí. Hlídala jsem výstavy a dodnes obsluhuju hosty na vernisážích, které jsou každý měsíc. Pracovala jsem jako lesní dělnice, šička, uklízečka, pradlena…

Máš nějaké přání?

Ráda bych už měla klid od všech úřadů, to se mi zatím nedaří. Nechci už chodit na sociálku, na soudy, toužím mít klid. Přála bych si, aby se Míša vyučil a byl šťastný. Když přemýšlím, jestli bych chtěla žít s nějakým mužem, tak mám popravdě trochu strach. Bojím se, že by třeba ten chlap neměl rád Míšu, a to bych nesnesla. Tak nějak jsem si už zvykla na samotu, vlastní království, kde mi nikdo neporoučí, ale kdybych našla někoho, s kým bych si rozuměla a kdo by Míšu měl rád, kdo ví…

Děkuji za tvůj čas a upřímné odpovědi.

Hana Kábrtová