Deset let o sobě nevěděli, ale Pán Bůh o nich věděl

Před časem vyšel v časopisu Pěkná vyhlídka rozhovor s Michaelou Krokovou ze sokolovského sboru adventistů s názvem „Mým jediným přáním je pocit Boží přítomnosti“. Vyprávěla v něm mimo jiné také o svém dětství v dětském domově. Jednoho dne si pro ni a její sourozence přijeli policisté na pískoviště, protože tam byli v zimě a v noci. Od svých tří let až do plnoletosti pak vyrůstala v dětském domově společně se svým o rok starším bratrem Edou a o tři roky starší sestrou Růženou. Letos je to deset let, kdy Míša žije vlastním životem dospělého člověka. Po tolika letech se rozhodla, že zkusí najít svého bratra Edu. Chtěla se dozvědět, jak se má, kde žije, měli se s Míšou rádi. Sehnala si kontakt na svoji sestru a přes ni pak i na mámu. „Bylo zvláštní slyšet v telefonu hlas vlastní matky,“ říká Míša, která jí volala, aby se něco dozvěděla o Edovi. Moc informací neměli. Sestra Růžena říkala, že je „divnej“, máma, že se odstěhoval do Anglie a že měl těžkou autonehodu. „Chodí snad do nějaké církve,“ říkala její sestra a dodala, že ta církev se jmenuje podobně jako předvánoční období. Přes Facebook nakonec Míša Edu přeci jenom našla. Napsala mu a čekala, až se ozve. Netrvalo dlouho a přišla jí od něj zpráva. Před několika lety uvěřil v Boha a chodí do církve adventistů v Anglii. Těžko uvěřitelný příběh… Pán Bůh vedl Edu i Míšu podobnou cestou. Míša by si moc přála s bratrem mluvit, tak věří, že se jí to někdy podaří. Spoléhat na Pána Boha se opravdu vyplatí.