Hospodin dá vyrůst spravedlnosti

Kázání Hany Kábrtové 4.1. 2015 k zahájení aliančního týdne modliteb v Husově sboru

Milé sestry, milí bratři, vážení přátelé,

             přemýšleli jste někdy o tom, na čem vám nejvíce záleží? Co byste si přáli, kdyby se vás Pán Bůh zeptal stejně jako kdysi krále Šalomouna: „Žádej, co ti mám dát.“

To není řečnická otázka, zkuste si poctivě říct, co byste si přáli. Myslím, že v posledních dnech vám tuto otázku určitě někdo položil. Byly totiž Vánoce a lidé si dávají dárky, a tak chtějí vědět, po čem jeho milovaná osoba touží. Asi něco jiného byste si přáli od svojí kamarádky, svého kamaráda, něco jiného od Pána Boha. Možná se ale i tato přání překrývají. Nerozmýšlejte dlouho, řekněte to první, co vás napadlo, to je totiž pro vás nejspíš to nejdůležitější.

Já když jsem byla malá, tak jsem se pod vlivem mnoha pohádek často připravovala na setkání s kouzelným dědečkem. Pořád jsem doufala, že mě jednou potká to štěstí, že narazím na kouzelného dědečka, který mi bude chtít splnit moje přání. Měla jsem dopředu promyšlené, co budu chtít. Bylo mi jasné, že mám tolik přání, že jedno mě nevytrhne, tak jsem si vypočítavě přála, že to moje jedno přání bude, aby mě naučil čarovat. Já už si pak vyčaruju všechno, po čem toužím, splním si všechna ostatní přání. A těšila jsem se, že budu čarovat nejen pro sebe, ale i pro druhé. Budu plnit každému jeho přání stejně jako kouzelné sluchátko Macha a Šebestové či kouzelný prsten Arabely. Asi je štěstí, že jsem nikdy žádnou takovou příležitost nedostala, to by dopadlo.

Král Šalomoun tuto příležitost dostal. Nepotkal sice kouzelného dědečka, ale sám Stvořitel Země, náš všemocný Bůh, mu nabídl splnit jakékoli přání. A Šalomoun se zachoval jako opravdový panovník, muž Boží. Nemyslel na sebe, ale přál si vnímavé srdce, aby mohl spravedlivě soudit lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem. Chtěl být spravedlivým králem. A Pán Bůh mu jeho přání splnil. Šalomounově moudrosti přicházeli naslouchat ze všech národů.

Tématem aliančního týdne modliteb, které dnes zahajujeme, je Hospodin dá vyrůst spravedlnosti. Cílem mého kázání je vysvětlit si s vámi, co to znamená a jakou máme v tomto procesu roli my. Přála bych si, aby naše srdce hořela touhou po Boží spravedlnosti, abychom byli odvážní a nebáli se nabídnout Pánu Bohu sebe, abychom dovolili Pánu Bohu, aby skrze nás zjednával právo a spravedlnost, i když to vůbec nebude tak, jak si přejeme my sami, a možná nám to přinese mnoho problémů.

Otevřeme si společně Bibli a čtěme text z 1. Královské 10, 1 až 9:

I královna ze Sáby uslyšela zprávu o tom, co Šalomoun vykonal pro Hospodinovo jméno, a přijela ho vyzkoušet hádankami. Přijela do Jeruzaléma s velmi okázalým doprovodem, s velbloudy nesoucími balzámy, velké množství zlata a drahokamy. Přišla k Šalomounovi a mluvila s ním o všem, co měla na srdci. Šalomoun jí zodpověděl všechny její otázky; ani jedna otázka nebyla pro krále tak tajemná, že by ji nezodpověděl. Když královna ze Sáby viděla všechnu Šalomounovu moudrost a dům, který vybudoval, i jídlo na jeho stole, zasedání jeho hodnostářů, pohotovost jeho služebnictva a jejich oděvy, jeho číšníky i jeho zápalnou oběť, kterou přinášel v Hospodinově domě, zůstala bez dechu. Řekla králi: „Co jsem slyšela ve své zemi o tvém podnikání i o tvé moudrosti, je pravda. Nevěřila jsem těm slovům, dokud jsem nepřišla a nespatřila to na vlastní oči. A to mi nebyla sdělena ani polovina. Překonal jsi moudrostí a blahobytem pověst, kterou jsem slyšela. Blaze tvým mužům, blaze těmto tvým služebníkům, kteří jsou ustavičně v tvých službách a naslouchají tvé moudrosti. Požehnán buď Hospodin, tvůj Bůh, který si tě oblíbil a dosadil tě na izraelský trůn. Protože si Hospodin zamiloval Izraele navěky, ustanovil tě králem, abys zjednával právo a spravedlnost.

Šalomoune, tohle všechno, co jsi dostal, tento blahobyt, pohodlí jsi dostal proto, abys zjednával právo a spravedlnost. To nemáš pro to, aby sis zlepšoval svoji životní úroveň, aby sis žil lépe než druzí, aby ses mohl vytahovat tím, co jsi dokázal, jak jsi dobrý, to všechno máš proto, abys zjednal spravedlnost, abys dohlížel na dodržování lidských práv.

Přátelé, to, že bydlíme v části světa, kde většina lidí netrpí hlady, kde se máme tak dobře, že už ani nevíme, čím bychom se navzájem obdarovávali, to, že žijeme v blahobytu, že například hladoví sirotci neběhají po ulici, že umíme mnoho nemocí vyléčit špičkovými lékařskými přístroji, to není proto, že jsme lepší než lidé v jiných částech země. To, co máme, máme proto, abychom svým bohatstvím, inteligencí, zdravím, schopnostmi pomáhali druhým, abychom zjednávali utiskovaným spravedlnost, abychom jim pomáhali se domoci jejich práv.

Pohanská královna tohle všechno dobře pochopila. Pochopila, že Bůh dal Šalomounovi bohatství, moc a vliv proto, aby je použil ve prospěch chudých, slabých a utiskovaných nespravedlností.

„Hospodin Tě ustanovil králem, abys zjednával právo a spravedlnost.“

Na královnu udělalo dojem, že Bůh Šalomouna je Bohem utlačovaných. Řekla mu: „Ty sedíš na trůnu proto, abys osvobozoval před násilím a zajišťoval ochranu před vším, co ponižuje člověka. Ty se musíš postarat o to, aby se uskutečňovalo právo a spravedlnost.“

Šalomoun byl králem izraelského národa, který si Bůh vyvolil pro to, aby na něm celému okolnímu světu ukázal, že je Bohem milosrdným a spravedlivým. A to se také stalo. Lidé, kteří nepatřili ke společenství Izraele, byli ohromeni. Královna sotva popadala dech, jak byla unesena tím, co viděla. Zatímco „bohové“ jiných národů stáli vždy jen při mocných a vlivných, Bůh, kterého měli Izraelci představovat světu byl úplně jiný. Víc než na straně vlivných a mocných totiž vždy stojí na straně utiskovaných, utlačovaných, chudých a bezmocných. Takový je náš Bůh.

Celý Starý zákon nám popisuje dějiny vyvoleného izraelského národa, jehož úkolem bylo představit lidem právě takového Pána Boha. Tento národ, jak z historie víme, se však zpronevěřil Bohu, už i zmiňovaný král Šalomoun se nakonec nezasazoval o právo a způsobil, že nespravedlnost pokračovala. Používal dokonce otrockou práci, aby vybudoval Boží chrám, neslyšel volání trpících.

Proto v Novém zákoně už je to s tím vyvolením trochu jinak. Čteme zde:

Římanům 2,28-29: Pravý žid není ten, kdo je jím navenek, a pravá obřízka není ta, která je zjevná na těle. Pravý žid je ten, kdo je jím uvnitř, s obřízkou srdce, která je působena Duchem, nikoli literou zákona.

„Židem nebo-li Izraelitou“, příslušníkem lidu Božího, je nyní každý, kdo stojí na Boží straně svým srdcem. Jsme to my, křesťané, lidé ze všech národů, které Pán Bůh pověřil zodpovědností. Skrze nás má přijít mezi lidi Boží právo a spravedlnost. Bůh si nás stejně jako tehdy izraelský národ vyvolil, ne proto, že jsme lepší než ostatní, ale proto, aby na nás zjevil svoji lásku, svoje milosrdenství, svoji povahu jiným. Bůh se v nás křesťanech dává poznat druhým lidem, my jsme nositelé Jeho dobré zprávy o záchraně, o věčném životě a především jeho obrovské lásce k nám. Taková je naše role v procesu růstu Boží spravedlnosti. Nejsme pasivními přihlížeči, ale jsme aktivními vykonavateli Boží spravedlnosti. Bůh skrze nás koná.

list Petrův 2,9: Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.

Zdá se vám tento úkol jako velká zodpovědnost? Nemusíte mít strach. Významný český teolog Jan Heller říká: „Pán Bůh užívá i všelijakých neřádů a lidí popletených a bezmocných a já se jen raduji, že mezi nimi mohu být i já.“ A já se raduji spolu s ním, že mezi nimi mohu být i já a také vy.

Loni na podzim jsem byla zvolena do zastupitelstva obce Libavské Údolí. O obec jsem se dosud téměř nezajímala. Bydliště jsem brala jako místo, kde mohu přespat, načerpat nové síly a odtud vyrážet do světa. Svoji kandidaturu jsem nebrala příliš vážně. Jednou k nám přišli lidé, kteří byli nespokojení s vedením obce a potřebovali moje jméno, můj titul, moji profesi učitelky, aby získali při volbách více hlasů. Chtěli změnit styl politiky, kdy vedení obce rozdělilo lidi na dvě kategorie – první a druhé třídy. Ti první si rozdělovali moc a vliv, ti druzí byli šikanováni, odmítáni a nikomu nestáli ani za půl slova. Byla jsem na konci kandidátky spíše do počtu a modlila jsem se – Bože, máš-li pro mne úkol v této obci, jsou-li někomu odpírána lidská práva, pošli mne prosazovat právo a spravedlnost. Zde jsem. A Bůh to udělal. Z naší kandidátky jsme se ve volbách do zastupitelstva dostaly jen dvě. Všechny jsem přeskočila a Bůh mě postavil do velmi složité role. Modlím se, aby Bůh sám skrze mě jednal. Není to jednoduché, mnoho lidí zuří, křičí na mě a ptají se – proč se zastáváte takových podřadných lidí. A já jim trpělivě odpovídám – protože se na ně obec dopouští křivdy. Začali vylézat podivní lidé ze svých nor a ulit, takoví, kteří neumí pořádně ani mluvit, přichází za mnou a prosí o pomoc. A já se bojím, abych neselhala. Modlím se o sílu, vytrvalost, statečnost, není jednoduché stát na straně práva a spravedlnosti u těch nejubožejších lidí.

Bůh nám však radí, jak se máme tohoto úkolu zhostit tak, abychom Jeho dokázali správně představovat, aby si lidé kolem nás řekli stejně jako královna ze Sáby – těm moudrost, inteligenci, peníze, rozumnost Bůh dal proto, aby zjednávali právo a spravedlnost.

Jak tedy na to? Již jsem způsob několikrát naznačila. Přečtěme si jej v Bibli:

Jan 3:30: On musí růst, já však se menšit.

V našem lidském pohledu člověk roste od kolébky fyzicky do krásy a síly, a pak také tím, co v životě dokáže. Celý život se snažíme něco druhým i sobě dokázat. Růst člověka měříme podle našich schopností. „Velcí“ lidé jsou pro nás ti bohatí, vzdělaní, úspěšní a inteligentní, jsou pro nás vzorem. Růst v Kristu, nechat růst Boží spravedlnost v nás ale znamená přesný opak. Čím méně si připadáme sami před sebou a druhými důležitější, čím větší prostor necháváme v nás a našem působení pro Pána Boha, tím jsme méně vidět a Pán Bůh pak může skrze nás činit velké věci. Smyslem našeho života není dosáhnout ve společnosti vysokého postavení, mít samé jedničky na vysvědčení, vydělávat hodně peněz, být slavní, úspěšní, velcí, mocní, o tom nikde Bible nehovoří. Smyslem našeho života je nechat skrze nás jednat živého Pána Boha, k tomu jsme byli stvořeni. To znamená nechat ho v sobě působit a žít tak, aby jej ostatní lidé měli šanci přese mne zahlédnout, díky mně poznat. Nechat růst Boží spravedlnost v nás znamená pro člověka jediné – zmenšovat se. Čím skromněji totiž člověk smýšlí o sobě, tím většího Boha může uvidět, tím vzácnější lidi kolem sebe poznat. A naopak – čím si člověk připadá větší, tím je mu Pán Bůh menší. A druzí lidé teprve!

Švýcarský protestantský teolog Karl Barth napsal: „Jsou velcí vynálezci, velcí stavitelé, velcí skladatelé, velcí malíři, ale jen malí skuteční teologové.“

U teologa a každého věřícího člověka, křesťana, jde právě o to, aby co nejméně překážel Božímu slovu a spravedlnosti, které má nést do světa. Nelpět na sobě samém, ale zastat se vyloučených, opovrhovaných. Nelpět dokonce ani na svých představách a na svých nárocích, ani na svém životě. V podstatě jde o to, aby v nás umřely naše představy, naše přání a naše nároky. Zdá se vám, že je to moc silné? Že vám pak nezbude již nic? Zbude nám mnohem víc –  Bůh sám. Ten Bůh, který zaslibuje, že s ním nikdo nepřijde zkrátka.

Barthův žák, již zmiňovaný teolog Jan Heller, napsal: „Co nám zbývá? Spoléhat na to, že patříme Bohu a Kristu a že nás nic z Boží ruky nevytrhne, ať se cítíme dobře nebo špatně.“

Nemáme si dělat starosti z toho, co bude se mnou, s našimi dětmi a vnuky, prostě to přenechat Bohu a sloužit kolem sebe jeho milosrdenstvím a spravedlností. Samozřejmě to neznamená složit ruce do klína. Znamená to naslouchat a rozpoznat, co je naším úkolem dnes a nyní. Nevytvářet vlastní plány, ale být k dispozici Bohu, aby skrze nás dohlížel na právo a spravedlnost kolem sebe. Pokud se nám toto podaří, je to ta chvíle, kdy opravdu končí ten „starý člověk“ v nás a začíná Kristus, ten nový člověk.

Apoštol Pavel píše v listu Galatským 2,19-20: Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.

Milí přátelé, přála bych si, abychom nechali skrze nás zazářit Pána Boha a jeho spravedlnost. Je úplně jiná než ta naše lidská. Je milosrdná. My když řekneme soud, tak myslíme na to, kolik má kdo dostat let atd. Hebrejština, když řekne soud, „mišpát“, tak myslí na ten kořen „špt“, který znamená znovu uspořádat, uklidit nebo vyjednat věci, aby běžely, dát je do pořádku. Takže soud znamená pozvat do svého života Pána Boha, aby dal do pořádku to, co my jsme tu pokazili. To nechť je také smyslem našich společných modliteb dnes a v nastávajícím týdnu. Amen.