Sokolovský sbor se představuje… « Sbor Církve adventistů 7. dne Sokolov

Věra Grygarová: Všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha

Na sobotní bohoslužbu církve adventistů v Sokolově přišla Věra Grygarová poprvé 23. listopadu 2013. Den předtím postihla jejího dlouholetého přítele Františka Strouska mrtvice a jeho zdravotní stav byl velmi vážný. František po pár dnech v nemocnici zemřel a Věra našla ve sboru velkou oporu. Objevila zde Bibli, kterou považuje za klenot. Od první návštěvy bohoslužby nevynechá žádnou příležitost ke společnému setkávání při sobotních bohoslužbách či modlitebních chvílích. Věra pochází z malé vesnice Paršovice u Hranic na Moravě (rodný dům na fotce), kde prožila většinu svého života. Do Sokolova se přistěhovala v roce 2000. Na Moravě má dvě dcery, Soňu a Renatu, a čtyři vnoučata, z toho tři již dospělá – Terezku, Lenku a Jirku, a malého sedmiletého Matyáška. Návrat „domů“ zatím neplánuje, ale v budoucnu se chce vrátit ke své rodině. Nyní ji našla v sokolovském sboru, kde se jí moc líbí. Její nejčastější věta je: to mě moc bavilo. Věra má ráda život a všechno, co dělá a prožívá, ji baví.

Věrko, jak ses dostala do sboru adventistů v Sokolově?

V pátek večer jsem telefonovala Marušce Jindrové, abych jí řekla, že její bratr a můj přítel František měl mrtvici a že je ve špatném stavu v nemocnici. Pozvala mě hned na druhý den na bohoslužbu k adventistům. Pozvání jsem přijala a lidé v tomto společenství mě úžasně přijali mezi sebe. Nikdo nezjišťoval, kdo jsem, odkud přicházím, prostě jsem tam byla a všichni byli moc příjemní. Když mě v poledne pozvali na polévku, dojalo mě to. Cítila jsem se opravdu moc hezky.

Předtím jsi o adventistech nikdy neslyšela?

Jen opravdu matně si vzpomínám, že se u nás na Moravě mluvilo o sobotářích, ale spíš v takovém posměšném duchu. Kolem sboru jsem ale chodila na zahradu, kterou máme ve Svatavě na Podlesí. Ráda jsem si četla nástěnku před sborem a někdy si z ní i některé věci opisovala. Měla jsem touhu se jít podívat dovnitř, ale neměla jsem odvahu.

Jsi věřící?

Vlevo

Ano. Odmalička jsem chodila s babičkou do kostela a také ve škole na náboženství. Měli jsme ho dobrovolné a já jsem se ho zúčastňovala celých devět let povinné školní docházky. Babička Otýlie pro mě byla velkým vzorem. Milovala Boha a bylo to na ní vidět. Byla velmi moudrá a mnoho z toho, co mě učila, si pamatuji dodnes. Farář míval krásná kázání, která byla srozumitelná všem generacím.

Chodíš v Sokolově do kostela?

Chodila jsem do kostela a také pan farář jezdil do charity na bohoslužby. Uvědomila jsem si však, že o Pánu Bohu toho moc nevím. Chtěla jsem vědět víc a Pán Bůh mi poslal vás, pana Bauera. To je to nejlepší, co mi mohl dát. Mám ve vás velkou rodinu, jsem opravdu šťastná. Neumím ani slovy vyjádřit milost, kterou dostáváme od Pána Boha, kterou dennodenně prožívám.

Jak ses dostala do Sokolova?

Přihlásila jsem se na školu ve Vizovicích, která se specializovala na esoteriku. Vydržela jsem tam chodit jen jeden rok, nenaplňovala mě. V té době jsem se seznámila s Františkem, který se o esoteriku také zajímal a byl ze Sokolova. Volali jsme si, psali si a já se za ním 22.12. roku 2000 přistěhovala. Pamatuji si, že jsem se modlila, aby byl Pán Bůh se mnou. Šla jsem úplně do neznáma. Hned po vánočních svátcích jsem si našla práci v katolické charitě v Karlových Varech, kde mě moc bavila práce s lidmi. Myslím, že tuto cestu pro mě připravil Pán Ježíš. Díky práci s potřebnými jsem se cítila naplněná a dokázala jsem lépe snášet život bez rodiny v cizím prostředí. Teď, když mi zemřel František, tak jsem zase našla vás, novou rodinu, kde je mi moc dobře. Těším se na středeční návštěvy pana Bauera, se kterým čteme Bibli a rozebíráme různé texty. Než jsem vás poznala, tak jsem nikdy nestudovala Bibli. Kdysi dávno jsem si ji přečetla jako obyčejnou knihu. Zase jsem ji pak odložila. Teď si neumím představit den, kdy bych si z ní nečetla. V prvních dnech poznávání Bible jsem měla chuť ji samou láskou sníst. Chtěla jsem co nejrychleji vědět všechno o Ježíši. Dnes jsem trpělivější, vím, že je potřeba o věcech přemýšlet, povídat si. Pan Bauer je pro mě opravdový poklad. Je rád, když se ptám, když chci spoustu věcí vědět. Ráda čtu žalmy, když je mi smutno. Brečím u nich a cítím Boží lásku, pohlazení.

Proč jste se s Františkem nevzali?

František mě čtyřikrát žádal o ruku, ale já jsem nechtěla o svatbě slyšet. Mám velmi špatnou zkušenost. Když jsem se vdávala podruhé s Karlem Grygarem, po kterém mám dosud příjmení, tak jsem zažila šok. Karel byl krásný chlap, kterého jsem poznala v době, kdy jsem pracovala na telefonní a dálnopisné ústředně u ředitelství Cihelen. Rok jsme spolu chodili a já jsem s ním byla jako v nebi. Byl velmi laskavý, pozorný, něžný. V den, kdy jsem se vdávala, už při svatebním obědě, jsem viděla, jak se jeho chování vůči mně změnilo. Čtyři roky mě pak fyzicky i psychicky velmi těžce týral. Byla jsem samá modřina. Dnes už nežije, byl alkoholik a již zemřel. Já jsem ale šťastná, že jsem mu dokázala odpustit.

Karel Grygar ale není otcem tvých dcer?

Dcery, jejich manželé a děti (již starší fotka)

Ne, není. Já jsem se vdávala poprvé hned v osmnácti letech. Vzala jsem si Františka Machance ze sousední vesnice. Jezdil s traktorem, měl motorku, a to mi imponovalo. Sama totiž dokážu například spravit televizi, pračku, mám ráda takové typicky mužské práce. Žili jsme spolu 14 let a narodily se nám dcery Soňa a Renata. Myslím, že naše manželství nevydrželo mojí vinou. Hodně jsem se věnovala různým aktivitám a měla málo času na rodinu. Udělala jsem si cvičitelský kurz a v naší vesnici cvičila v Sokolu děti, ženy i muže. Velkým vzorem mi byla Věra Čáslavská. Pracovala jsem v Českém červeném kříži a jezdila do Prahy i na několik dnů na různá jednání. O holky se hodně starala babička. Také jsem v té době zapomněla na Pána Boha. Když mi došlo, že moje aktivity způsobily rozpad mého manželství, ukončila jsem veškerou činnost ve všech spolcích. Děti z vesnice brečely, chtěly, abych pokračovala, ale já už nechtěla. Rodinu jsem ale už stejně nezachránila. Byla jsem pak dlouho sama, určitě víc jak deset let. S bývalým manželem jsme přátelé.

Jaké je tvoje povolání?

Po pravé straně od pana učitele

Dělala jsem v životě různorodé profese, byla jsem dělnicí, masérkou, pečovatelkou, účetní či řidičkou z povolání, ale školu jsem si neudělala žádnou. Mám různé kurzy, kromě cvičitelského také masérský, účetnický, pečovatelský, kurz dobrovolné sestry. Vyrůstala jsem se dvěma bratry, starším Vlastimilem a mladším Jaroslavem, a rodiče Vlasta a Josef měli ty názory, že holka nemá chodit do školy, že se má vdát a mít děti. Po základní škole mě tedy hned poslali pracovat. Vlastimil vystudoval lesnickou školu a Jaroslav se vyučil instalatérem. Dodnes mi je trochu líto, že já jsem do školy nesměla. Moc mě bavily jazyky. Ve škole jsme se učili německy a rusky. Chtěla jsem je jít studovat. Místo toho jsem šla do firmy Elektropraga Milotice nad Bečvou pomáhat při vyrábění vařičů. Po mateřské dovolené jsem pět let jezdila s malou avií, svážela jsem lidi do práce, jezdila jim pro výplatu. Moc mě to bavilo.

Do tvého života významně zasáhla nemoc. Co se stalo?

Onemocněla jsem a nesměla jsem dělat těžkou práci. Nastoupila jsem tedy do již zmiňovaných Cihelen, kde jsem na ředitelství využila znalosti němčiny. Udělala jsem si v té době kurz účetnictví a pracovala potom pro zednickou firmu Blesk a později jako masérka v lázních Teplice nad Bečvou. Když už jsem bydlela v Sokolově a pracovala v katolické charitě ve Staré Roli, musela jsem po čtyřech letech odejít do invalidního důchodu. Mrzelo mě to, protože práce mě tam opravdu bavila. Zavedla jsem tam také začínání dne modlitbou. Co se týká nemoci, tak jsem v té době prožila klinickou smrt, kdy se mi úplně změnily hodnoty. Uvědomila jsem si, že není nejdůležitější to, co mám, nějaký majetek, ale že to jsou vztahy. Poznala jsem, že důležité je přemýšlet, jak druhým dělat život radostnějším, co mohu pro ně udělat, co naopak není dobré dělat, co ubližuje. Měla jsem rakovinu a strašné bolesti. Nikomu na světě bych nepřála, aby musel něco takového prožít. Léčila jsem se velmi nepříjemnou cestou 14 měsíců. Nejhorší byla poslední dávka. Vzala jsem si modlitební knížky od babičky a ty jsem četla a modlila se třeba i tři hodiny vkuse. Díky Pánu Bohu jsem se uzdravila. Dnes jsem již ve starobním důchodu.

Máš v Sokolově nějaké kamarádky?

Mám. Přátelím se například s jednou starší paní Růženkou, které pomáhám s domácností. Poznaly jsme se v kostele. Chodím s ní k doktorovi, navštěvuju ji.

Co dělají tvoje dcery?

Starší Soňa je zdravotní sestra a mladší Renata se vyučila prodavačkou, ale pracuje v restauraci. Obě mají moc hodné manžele.

Jaká je tvoje oblíbená kniha?

Dnes je to jednoznačně Bible. Je v ní tolik moudra. Někdy nemůžu dospat, jak se těším na ráno, až si zase budu číst. Modlím se, aby mě Pán Bůh při čtení vedl. Bible mi nahradila všechny knihy, které jsem dosud četla. Asi rok jsem se věnovala knize Duchovní poznání od Eillen Caddy. Hodně se mi kniha líbila. Dnes ji překonala Bible a žádná jiná kniha mě nebaví.

Uvažuješ o křtu?

Já jako katolička samozřejmě křtěná jsem, ale pochopila jsem, že je rozdíl mezi křtem dítěte a dospělým. Určitě chci být pokřtěná znovu, věřím, že Pán mi ukáže tu nejvhodnější dobu.

Máš nějaké nesplněné přání?

Vždycky se mi líbilo krasobruslení a balet. Moc bych si přála vidět baletní představení Petra Iljiče Čajkovského Labutí jezero.

Děkuji ti za tvůj čas a především odvahu podívat se zpátky.

Hana Kábrtová