Sokolovský sbor se představuje…

Běžec Jára Nový:  „S Bohem se nikdy nevzdám“

Zahradník, dělník v továrně, hlídač, truhlář, prodavač, pečovatel, také vášnivý cyklista, maratónský závodník, sběratel modelů aut, cestovatel a adventista, to je Jára Nový z Kynšperku nad Ohří. Jako jediný ze tří sourozenců vyrůstal z neobjasněných důvodů mimo svou rodinu v dětském domově v Plesné. Vystřídal několik zaměstnání, než zjistil, že je nejvíce prospěšný starým a potřebným lidem, o které už třináctým rokem pečuje. Nyní pracuje v domově pro seniory AMICA v Chebu. Zároveň si přivydělává již deset let jako zahradník u soukromého podnikatele. Má za sebou 17 maratónů, jeho nejlepší maratónský čas je 3:02 hodin.

Tento měsíc už to bude 5 let od tvého křtu. Jaké byly ty roky?

Dobré i špatné, myslím si, že jsem se moc nezměnil. Pořád závodím a pracuju. Když mě ale před dvěma lety vyhodili z domova důchodců v Pochlovicích, kde jsem poctivě deset let pracoval, byl jsem na dně. Tehdy mě křivě obvinili, mrzí mě to dodnes, ale beru to tak, že měl Pán Bůh se mnou už jiné plány, a proto to dopustil. Z této práce jsem ale neodešel s prázdnou, objevil jsem tam svoji věrnou kamarádku, téměř osmdesátiletou Otylku Slabihoudovou (na fotce). I když tam už nepracuji, přátelíme se stále.

Vyrůstal jsi v dětském domově. Víš něco o své rodině?

V dětském domově jsem byl od mého narození. Se svou rodinou jsem se poprvé setkal v  třinácti letech, kdy jsme s jednou tetou rodičům poslali dopis a oni si pro mě přijeli na prázdniny. Bydleli v krásné vesnici s názvem Žihobce nedaleko města Sušice.

Jak tě přijali po takové době?

Cítil jsem se mezi nimi nesvůj, cizí. Nechovali se ke mně zle, až na mámu, ta byla vůči mně odměřená a protivná. Nechápal jsem to. V té době byl nedaleko Žihobcí v Hrádku u Sušice na letním táboru náš domov, tak jsem šel za předsedou obce, že s rodinou být nechci a chci jet za „svými“ na ten tábor. Vyhověl mi. Později mě za to ředitel dětského domova moc obdivoval, že jsem si to takhle zařídil.

Máš sourozence?

Zjistil jsem, že mám kromě mámy a otčíma ještě mladší sestru Alenu a bráchu Pepu. Oba měli za vlastního tátu pana Nového, já mám pouze jeho příjmení. To byl asi také důvod, proč mě dali do dětského domova a je ne. O vlastním tátovi nevím nic. Zkoušel jsem ho hledat přes Poštu pro tebe, ale nereagovali na můj příběh. Máma a brácha už dnes ale nežijí, máma zemřela na rakovinu a bratr se zabil na čtyřkolce.

Viděl ses s nimi ještě někdy?

S Alenou

Navštívil jsem je potom ještě dvakrát. Když mi bylo 24 let, tak jsem za nimi jel. S mámou už jsem si rozuměl víc, popovídali jsme si spolu. Podruhé jsem tam jel s tebou, Haničkou, Danem a Martinem Kábrtovými na kole v roce 2007. Máma už ale nežila, dva měsíce před naší návštěvou zemřela na rakovinu plic. Setkal jsem se pouze se setrou Alenou. Vyměnili jsme si dokonce telefonní čísla, ale nikdy jsme si od té doby stejně nezavolali.

Jak ses měl v dětském domově?

Musel jsem poslouchat tety a starší kluky. Byli jsme celkem ve čtyřech skupinách. Já byl ve třetí. Měla mě na starost teta Saudnerová. Byla na mě moc hodná, měl jsem ji rád. Navštívil jsem ji po dvaceti letech, překvapil jsem ji a bylo to zajímavé setkání. Vzpomínali jsme na společná léta v dětském domově. V děcáku jsem našel mé dva současné nejlepší kamarády, Járu Křiváka (na fotce vlevo) a Pavla Mika.

Čím ses vyučil?

Vyučil jsem se v Křimicích u Plzně zahradníkem. Ze studijních let rád vzpomínám na učitelku ze základní školy v Plesné, Ivu Bíbovou. Hned jsme si padli do oka. Občas mě nechala masírovat jí záda, byla na mě moc hodná. Měli jsme se rádi. Rád vzpomínám i na pana učitele Flaksu. Byl přísný, ale mně se to líbilo, vedl nás správným směrem.

Co se s tebou dál dělo po vyučení?

Když jsem byl plnoletý a získal výuční list, tak jsem se musel z dětského domova odstěhovat. Byl jsem dospělý. Odstěhoval jsem se k přítelkyni Andree do Březnice a odtud jsem šel na vojnu.

Poznala jsem tě v Domě na půli cesty v Kynšperku. Kde ses tam vzal?

Jednou jsem jel navštívit své dva již zmiňované kamarády Jardu a Pavla. Oba bydleli v Kynšperku nad Ohří v Domě na půli cesty. Zajímalo mě, kam se odstěhovali z Plesné oni. Na místě jsem zjistil, že bych rád bydlel v tomto zařízení s nimi, a tak jsem si tam rovnou podal žádost. S Andreou nám to moc neklapalo, její táta mě neměl rád a pořád proti mně něco měl. Andrea se mě ale zastávala, dokonce jsme se spolu chtěli odstěhovat do Lubů u Chebu, které jsem si zamiloval už v dětství. Když se nám v Plesné opravoval domov, bydleli jsme pět let v náhradní budově právě v Lubech. Měl jsem tam dokonce zažádáno o byt, ale nedostal jsem ho. Odešel jsem tedy od Andrey a šel za kamarády do Kynšperka.

Jak se ti líbilo v dalším sociálním zařízení?

S Haničkou Kábrtovou

S maminkou

S kluky jsme si sami vařili. Bylo to zvláštní, že jsme zase byli spolu. Vrátil jsem se tím zase do dětství. Důvěřovali jsme si. Pobyt v domě na půli cesty mi ale zcela změnil můj život. Poznal jsem Haničku Kábrtovou, která tam byla vedoucí. S její pomocí jsem si našel práci pečovatele v domově důchodců, kterou dělám na různých místech už 13 let. Díky Haničce a Božímu zázraku jsem si také velmi levně koupil byt v Kynšperku, kde bydlím dosud. Nikdy se mi ani nesnilo, že bych měl vlastní bydlení. Někdy, když přijdu domů, cítím velkou radost, že mám svůj domov, kam se můžu vracet. Někomu tohle přijde normální, ale pro mě mít vlastní byt znamená opravdu hodně. Jsem za to moc vděčný, nemusím se stěhovat, nemusím nikam odcházet. Našel jsem také svoji novou rodinu. Haničky a tvoje rodiče, Jana a Ivan Kudrfalcovi ze Šabiny, se stali i mými rodiči. Cítím, že mě mají rádi a můžu za nimi kdykoliv přijít. Jsou upřímní a dávají mi lásku ze srdce. I když mi někdy Hanička říká nepříjemné věci, přemýšlím nad nimi. Vím, že má pravdu, dělám spoustu hloupostí. Vážím si toho, protože z toho poznávám, že jí nejsem lhostejný, že jí na mě záleží. Přestože mi v životě hodně lidí nabízelo pomoc, opravdovou lásku a pomoc jsem našel až jako dospělý ve vaší rodině. Mám vás všechny moc rád.

Vím, že rád cestuješ. Kde jsi byl?

Právě se svou novou rodinou jsem zažil úžasná dobrodružství, o kterých se mi dřív ani nesnilo. Lyžování ve Švýcarsku a Rakousku, výlety na kole po Evropě, koupání ve studeném moři v Holandsku – můj vůbec první zážitek u moře. Nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Ruska. Za prvé jsem poprvé letěl letadlem, za druhé to byla nejzajímavější země, jakou jsem kdy poznal. Silně jsem tam cítil Boží přítomnost, některé situace byly dost napínavé, třeba spaní pod širákem v divoké tajze, nebo když nám cestou na nádraží nejelo auto. Vlak transsibiřskou magistrálou se musel dlouho dopředu objednávat, a kdybychom ho nestihli, tak jsme v Rusku snad ještě teď. Vzpomínám, jak jsme se s našimi ruskými přáteli na sídlišti v Jekatěrinburgu modlili, aby auto nastartovalo. Do vlaku jsme nastupovali čtyři minuty před odjezdem.

Kdy jsi uvěřil v Pána Boha?

S Ivankou Látalovou

Pamatuji si, že když mi bylo asi třináct let, našel jsem někde brožurku o víře. Schoval jsem si ji a vlastně ani nevím proč. Věřil jsem, že je v ní něco, co je pro mě důležité. Tehdy jsem začal sbírat modely aut, našel jsem koníček, který mě naplňoval. Šetřil jsem si peníze, chodil jsem na borůvky, na železo, abych na ně měl. V domově jsme skoro nic nedostávali. Později začala do děcáku pravidelně jezdit skupinka baptistů. Zúčastňoval jsem se těchto setkání, která byla dobrovolná. Bylo nás jen pár, kteří chtěli slyšet něco o Bohu. Zpívali jsme, modlili se a vyprávěli si příběhy. V Kynšperku se můj vztah k Bohu jenom prohloubil. Nepamatuju si přesně, jak to bylo, že jsem se rozhodl jít do sboru. Nejspíš to bylo tak, že mě Hanička pozvala. Byla věřící a netajila se tím. Já jsem pozvání přijal. Dodnes si pamatuju, že kazatel Petr Staš tehdy něco kázal a přirovnal lidský život k maratónu, k běhu na dlouhou trať. Já jsem už dříve běhal, ale běžet maratón mě nikdy nenapadlo. Petr stál tedy i na počátku mé běžecké kariéry, ale především je tím, kdo mě křtil, kdo mě nasměroval k Bohu, ke zdolávání životních překážek, na které nemusím být sám. Dodnes ale běhám i skutečné maratony, celý rok trénuju, v zimě, v létě chodím denně běhat 10 kilometrů a také jezdím pořád na kole.

Jak vzpomínáš na den svého křtu?

Pro mě toto rozhodnutí přineslo velkou zodpovědnost. Předtím jsem si žil, jak jsem chtěl, teď jsem najednou cítil, že musím něco změnit. Učinil jsem s Bohem smlouvu, která je napořád. Nedaří se mi dělat Bohu radost tak, jak bych chtěl, ale věřím, že Bůh má se mnou trpělivost, že mě má i tak rád. Teď v červnu uplyne 5 let od mého křtu, který se konal v Šabině u řeky. Byli jsme tři, já, ty a Dan Kábrt. Ačkoli všude pršelo, tak v Šabině ne, dokonce se mezi mraky ukázalo modré nebe a sluneční paprsky, které na nás svítily. Prožili jsme u řeky krásný večer s hostinou, slavili jsme totiž zároveň Danovy osmnáctiny. Když jsme pozdě večer všechno sklidili a vrátili se domů, začalo pořádně pršet.

Co pro tebe víra a sbor znamenají?

Víc zodpovědnosti. A taky si daleko víc uvědomuju, co není správné. Velmi si cením toho, že nás Bůh přijímá všechny bez rozdílů, v tom je výjimečný. Díky tomu před lidmi nemám strach. Taky jsem rád, že máme společenství. Ve sboru mám několik přátel, se kterými si rozumím. Jsou to hlavně manželé Pánkovi a Hanka Krausová.

Máš přítelkyni?

V práci se mi líbí jedna slečna, tak se s ní zatím jen seznamuju. Ale je to se mnou v tomhle směru těžké. A dál bych to už radši ani nekomentoval. Nejsem ve vztazích moc vytrvalý. Ale vlastní rodinu bych si moc přál.

Chceš něco vzkázat na závěr?

Já hodně jezdím na kole a běhám maratóny. Dává mi to moc, vyčistím si přitom hlavu a hned se cítím líp. Rád bych to všem doporučil, jsem totiž přesvědčený, že kdyby lidi víc sportovali, přestali by na sebe být tak zlí. Přijde mi, že víra a běhání spolu úzce souvisí. V běhu se učím vytrvat, nevzdávat se, a to stejné potřebuji i v životě s Bohem.

Děkuji za rozhovor. Ivana Látalová