Sokolovský sbor se představuje…

Kazatelé se mění, vedoucí sboru Alena Nováková zůstává

Rodina Novákova

Letos v lednu uplynulo dvacet let od chvíle, kdy současná vedoucí sokolovského sboru adventistů a vývojová inženýrka chemické firmy JSP International Cheb Alena Nováková učinila společně se svým manželem Jiřím smlouvu s Pánem Bohem veřejným křtem. Zatímco kazatelů se ve sboru od chvíle jejího zvolení do služebnosti vedoucí vystřídalo několik, Alenka zůstává. Jako prorok Daniel, který zůstával, když králové babylonští přicházeli a odcházeli. Alenka pochází z nevěřící rodiny a její cesta k Bohu tak nebyla úplně jednoduchá. Snad proto si pamatuje přesně den, kdy v Pána Boha uvěřila. Bylo to 21.1.1991. Alenka bydlí v rodinném domě v Těšovicích, ve kterém prožila i své dětství. S manželem mají tři děti, dcery Hanu a Miroslavu a syna Ondřeje. Mirka se loni vdala a odstěhovala se svým manželem Petrem Schovánkem do Prahy, kde letos zakončuje bakalářské studium českého jazyka v komunikaci s neslyšícími. I Hanku letos čekají bakalářské zkoušky. Končí studia na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a dál chce pokračovat na České zemědělské univerzitě rovněž v Praze. Ondřej se učí ve druhém ročníku na Střední průmyslové škole v Ostrově nad Ohří obor Elektrotechnika. Alenka je kromě vedoucí sboru také členkou výboru Českého sdružení církve adventistů.

Alenko, jak dlouho jsi vedoucí sboru?

Popravdě musím říct, že už si to úplně nepamatuju. Když byl před více jak deseti lety v Sokolově kazatelem Enoch Martínek, tak jsem byla poprvé členkou výboru sboru jako tajemnice. Nejspíš od příchodu kazatele Petra Staše jsem již byla vedoucí. Ten byl v našem sboru osm nebo devět let, pak rok Luboš Čapek, další rok Bohuslav Zámečník a nyní od loňska Martin Lindtner.

Myslíš, že se sbor za tuto dobu změnil? 

Ze sboru mám velkou radost. Udělal velký krok dopředu a věřím, že další velký ho čeká. Mnoho oblastí mi v současné době v životě nefunguje podle mých představ, ale sbor ano. Myslím si, že naplňuje svoje poslání. Je oázou pro ztrápené a unavené duše. Každou chvíli se setkávám s tím, že mi někdo říká, že právě takové místo hledal. Náš sbor se stal místem, kam si lidé chodí odpočinout od duševních trápení, osvěžit se, najít Boha i přátele. Přestože cítím za sbor obrovskou zodpovědnost, jsem si vědoma, že ten, kdo ho drží pohromadě, nejsem já, ale Bůh. Kdyby Bůh netmelil tak různorodé společenství, nebylo by možné, abychom společně fungovali a poskytovali příchozím útočiště.

Jací jsou v něm lidé?

Naprosto různorodí ve všech oblastech života – hodně chudí i hodně bohatí, vysoce vzdělaní i úplně nevzdělaní, mladí i staří, s výborným rodinným zázemím, ale i lidé z ulice bez funkční rodiny, bílí i „černí“ atd. Téměř všichni mají ale jedno společné. Chtějí sloužit druhým a Bohu. Každý něčím přispívá pro společné obohacení bohoslužby, ale i každodenního života. V modlitebně je živo i přes týden, a to se mi moc líbí. Lidé cítí, že je to jejich sbor. Záleží jim na jeho chodu. Vždycky jsem si přála, aby náš sbor fungoval podobně jako v Kežmarku, kde jsme jednou byli na dovolené. Celý týden tam prostory modlitebny sloužily pro děti, mládež i dospělé. V našem sboru je v týdnu nácvik zpěvu, schůzky dětí v Pathfinderu i sdružení Pohlazení, doučování, biblické kurzy, setkávání mládeže u pořadu Za obzorem. V současné době dokonce plánujeme založit společně s Romy komunitní centrum, které by sloužilo dětem i mladým lidem celý týden.

 Necítíš se po těch letech již unavená, vyhořelá?

Jiří s Alexandrem

Poslední dobou si připadám opravdu hodně přetížená. Můj manžel Jiří pracuje jako pečovatel nemocných lidí v Německu, nyní u Frankfurtu, a domů jezdí jen jednou za měsíc. Má velký dar doprovázet lidi ke smrti. Hodně se skamarádil s panem Alexandrem, který byl stejně starý jako Jiří. Zpestřil mu poslední chvíle jeho života. Teď se stará o muže, který má Parkinsonovu nemoc. Ale chybí mi. Holky jsou v Praze a já jsem doma na všechno sama s Ondrou. Ondra je moc hodný a opravdu mi hodně pomáhá. Stejně přemýšlím, v jaké oblasti si ulevím, ale sbor to rozhodně není. Chci ho upřednostňovat, protože si myslím, že je hodně důležitý. Budu tak muset najít jiný prostor. Věřím, že si sám Pán Bůh najde místo, kde mě není třeba.

Jak se Ti spolupracuje s novým kazatelem Martinem Lindtnerem?

Martin je velkým požehnáním pro náš sbor. Vzpomínám, jak jsem si přála kazatele staršího a zkušeného a dnes jsem ráda za mladého zapáleného a na svůj věk velmi moudrého. Jen mě mrzí, že mu byl i přes protesty členů sokolovského i karlovarského sboru přidělen i sbor v Chebu. Myslím, že je to škoda. Je to na jednoho člověka moc, asi ho už moc neuvidíme.

Alenko, jak jsi vlastně uvěřila?

Když jsem se vdala, tak jsem se odstěhovala k Jiřímu do Lokte, kde měl malý byt. Asi po půl roce jsme dostali ve stejném městě byt 3+1, to už jsme měli dceru Hanku. A do toho bytu za námi začali docházet manželé, kteří byli u svědků Jehovových. Byli to naši přátelé. Chtěli, abychom společně studovali knihu „Můžeš žít navždy v pozemském ráji“. Za celé dva roky, co k nám chodili, jsme došli akorát do 2. kapitoly. My jsme se totiž pořád na něco ptali. Mě nezajímal Bůh, ale říkala jsem si, že bych si měla doplnit vzdělání tím, že se dozvím, co se píše v Bibli. I když mi na jejich učení mnoho věcí nesedělo, viděla jsem na nich, že s Bohem ve svém životě počítají, že má v jejich životě místo, a to mi velmi imponovalo. Říkali, že mám zkusit se za svoje věci modlit. A já to tedy zkoušela a Bůh mi moje přání plnil. Vždycky jsem si říkala, že to byla jen náhoda.

A kdy se tvůj pohled změnil?

Já to vím úplně přesně. Bylo to 21.1.1991. Tehdy jsem jela s dcerou Hankou na pooperační vyšetření do pražské Fakultní nemocnice v Motole. Věděla jsem, že cesta bude náročná. Oběma nám bývalo v autě špatně a Hanka se nechtěla nechat lékaři vyšetřit. Navíc jsem objednala na špatnou hodinu sanitku a zapomněla na Jirkovy narozeniny. Neměla jsem pro něj žádný dárek. Když přijela sanitka s řidičem, který nám již dříve nadával za to, že jsme cestou zvracely, tušila jsem, že ten den bude stát opravdu za to. A také stál. Hanka se pozvracela krátce po tom, co jsme vyjeli. Převlékla jsem jí do čistých věcí a za chvíli vše znovu. Neměla jsem už nic čistého, nechtěně jsem navíc pošlapala bundu, která mi spadla na zem, a tak jsme do Prahy přijely pořádně špinavé a unavené. Poprvé jsem ve svých modlitbách Pánu Bohu nepředložila, co má udělat. Neměla jsem žádný plán. Ale pak vše bylo jiné než obvykle. Hanka vůbec neplakala a vyšetření bylo rychle skončeno. Podle výsledků byla v pořádku. V knihkupectví v nemocnici jsem Haničce koupila medvídka Tao Tao a Jirkovi knihu „Co je v Bibli“. Saniťák se na nás nezlobil, a i když měl pro nás přijet kvůli mému špatnému objednání až za mnoho hodin, za hodinu a půl jsme jeli zase nazpět. Umyl sanitku a byl na nás příjemný. A jako bonus jsme dostali domů telefon. Do té doby jsem musela chodit telefonovat do nemocnice, která byla od nás jeden kilometr. Všechny moje problémy a starosti se cestou vyřešily. Tolik věcí v jednom dni musel Pán Bůh pro mě udělat, abych uvěřila, že existuje.

A jak ses setkala s adventisty?

Než šla Hanka na operaci, věděla jsem, že bude potřebovat krevní transfuzi. Svědkové Jehovovi mi přinesli spoustu článků o tom, jak je krevní transfuze špatná. Říkala jsem si, že takového Boha, který by riskoval život mého dítěte, bych nechtěla znát. V té době potkal Jiří tehdy již adventistu Tomáše Kábrta, říkali mu Hroch. Pozval ho k nám na návštěvu. Tomáš přijel a studovali jsme společně už skutečně Bibli, ne žádnou knihu. Také jsme se společně modlili a ti naši přátelé pochopili, že se jim začínáme vzdalovat. Řekli nám, že jsme odpadlíci a přestali k nám jezdit.

Kdy jste se rozhodli přijít podívat poprvé do sboru?

Kdy to bylo, nevím. Ale pamatuji si, že jsme se s Jiřím ten den pohádali a přijeli do sboru až odpoledne těsně před koncem. Slyšeli jsme jen pár vět, ale zaujalo mě, že nám někdo podal zpěvník, abychom mohli zpívat. Bylo to milé. Později na mě hodně zapůsobilo setkávání mladých křesťanských rodin v Lokti u Jiřiny Laubendorfové a později pak u nás.

Kdy ses rozhodla pro křest?

Myslím, že jsem v době křtu nebyla úplně pro něj zralá. Ale tehdejší kazatel Miroslav Starý nám navrhl, abychom se s Jiřím nechali společně pokřtít. Tak jsme se nechali. Bylo to 14.1.1994. Kdybych se rozhodovala já úplně svobodně, určitě bych se také nechala pokřtít, ale asi až někdy později. Byli jsme pokřtění ještě s Broňou Knapovou a Věrou Toupalovou v modlitebně sokolovského sboru. Moc ráda na začátky ve sboru, ale také zdejšího občanského sdružení Pohlazení vzpomínám. A také na dovolenou s Kábrtovými. Jeli jsme do Okluk u Prostějova na týdenní pobyt křesťanského domova jedním autem – oni byli čtyři a my čtyři. A že to byl kus cesty!

Jak ses s Jiřím seznámila?

Úplnou „náhodou“. Šla jsem jednou místo sestry, která onemocněla, se svým švagrem na koncert skupiny Zelenáči. Cestou jsme potkali Jiřího, který v té době byl švagrův kolega. To jsme se viděli poprvé. Pak znovu na koncertu skupiny Marsyas a jednou v autobusu, když jsem jela z jablečné brigády. To jsem Jirkovi dala jablko. Chodit jsme spolu začali ale až po mém maturitním plese. Jiří tam přišel s kamarádem a byl jako vždycky zábavný. Ráno mě doprovodil domů a říkal, že zase za mnou přijde. Já mu nevěřila, ale on skutečně přišel. Po třech letech, třech měsících a třech dnech jsme se vzali. Čekali jsme Haničku. Ale svatbu jsme plánovali stejně, jen jsme ji udělali o dva měsíce dříve, 3.6.1989 na sokolovském zámku. Hanka se narodila jako dárek k mým narozeninám 23.11. Chtěli jsme, aby Jiří byl u porodu, tak jsme jeli do nemocnice až do Ostrova, kde to bylo povoleno. Tehdy to nebylo běžné jako dnes. V té době jsem studovala vysokou školu. Druhá dcera Mirka se nám narodila v roce 1992 v Plzni a syn Ondra v roce 1997 v Sokolově.

Jakou školu jsi studovala?

Na Univerzitě v Pardubicích Chemicko-technologickou fakultu. Můj výběr ovlivnil můj třídní učitel na gymnáziu v Sokolově Jiří Mňuk, který nás učil chemii. Ale nebyla jsem nijak vyhraněná, stejně mě bavila třeba i biologie nebo čeština. Velkým vzorem byl pro mě také učitel Mádr. Dodnes si pamatuju jeho povzbuzující příběhy ze života. I on shodou okolností učil chemii.

Vzpomínáš ráda na školní léta?

Alenka (dole) s Miluškou

Vzpomínám ráda na dvě kamarádky ze základky, Evu Kudrfalcovou a Lenku Doršnerovou. Společně jsme po škole chodily například do cukrárny na větrník. Měly jsme mezi sebou hezké přátelství. Na gymnáziu nás ale rozdělili, každá jsme chodily do jiné třídy. Ale jinak jsem si mateřskou i základní školu spíše protrpěla. Vždycky mě provázeli nějací trapiči a trapičky. Ale taky jsem měla všude nějakou tu spřízněnou duši. Ve školce to byla kuchařka Růženka, která na mě byla moc hodná. A také mamky kolegyně v práci v porcelánce, kam mě občas s sebou brala. Vozily mě v klecích na porcelán a já si ty chvíle užívala.

Máš nějaké sourozence?

Mám o 2 a půl roku starší sestru Milušku. Naši rodiče jsou již v důchodu. Maminka Růžena byla prodavačkou a také dělala bezpečnostní techničku na dráze a táta Jiří byl elektrikářem. I když jsou rodiče i sestra s rodinou nevěřící, myslím, že máme hezké vztahy. Dlouho jim trvalo, než se smířili s tím, že je naše rodina křesťanská.

Jaké máš pracovní zkušenosti?

Po vysoké škole jsem byla na mateřské a do práce jsem nastoupila až v roce 1995. Pracovala jsem v sokolovské chemičce v oddělení výzkumu polymerů. Pracovala jsem tam až do roku 2007 s přestávkou, kdy jsem byla na mateřské s Ondřejem. Pak jsem se přihlásila na místo vedoucí vývojové laboratoře firmy MKS Technical Textiles v Hazlově a přijali mě. Práce se mi tam líbila, ale prostředí bylo strašné. Šéf pořád jen řval. Chtěla jsem velmi brzy odejít, ale nedařilo se mi najít jiné místo, a tak jsem zde pracovala nakonec pět a půl roku. Celou tu dobu jsem se přihlašovala do výběrových řízení, a tak jsem se soustředila na hledání jiného místa, že jsem jednou zjistila, že vlastně vůbec nedůvěřuju Bohu. Tehdy jsem pocítila úlevu a svěřila vše do Božích rukou. Od této chvíle jsem byla mnohem klidnější. Dnes si myslím, že jsem potřebovala v této práci nabrat zkušenosti na pozici, kterou jsem nakonec získala a zastávám ji dnes. Také jsem se stala odolnější vůči stresu.

Co tvoje práce obnáší?

Pracuji v chebské dobře prosperující firmě JSP, která vyrábí expandovaný polypropylen převážně pro automobilový průmysl. Nejdříve jsem se stala projektovou inženýrkou a po absolvování dalšího výběrového řízení tentokrát v rámci firmy jsem vývojovou inženýrkou. Toto místo otvírali až téměř po roce mého působení v této firmě. Zařizovala jsem novou laboratoř a učila se lisovat polypropylenové kuličky do bloků a následně je testovat. Mým úkolem je zjišťovat, jak je co nejlépe lisovat v co nejkratším čase, hodně se testují nové materiály, obsluhuji při experimentech lis, trhačku a pilu. Nejradši pak třídím a vyhodnocuji data a hledám závislosti. Zákazník musí mít zboží v takové kvalitě, kterou potřebuje. Zjišťuji, jak materiál využívat, jak ho aplikovat. Výzkumná práce mě vždycky bavila.  Také hodně cestuji na výměnu zkušeností na podobná pracoviště do Francie a Německa.

V sobotu 10.5. budeš mít ve sboru kázání. Prozradíš o čem?

Ráda bych připomněla některé zázraky, které Pán Bůh v našem sboru udělal. Přála bych si, abychom jimi nepohrdali, abychom si je pamatovali. Myslím si, že lidé, kteří přicházejí do našeho sboru, by se měli nejdřív ze všeho dozvědět o Ježíšově oběti za nás, o jeho spáse a pomoci. Nemám ráda, když se lidem říká, že když mají problém, tak se mají pomodlit a Bůh jim všechno splní. To není pravda, takhle to nefunguje. Bůh není automat na plnění lidských přání. Přesto mnohé divy a zázraky Pán Bůh s námi dělá. Za ty roky, co chodím do společenství křesťanů, jsem jich zažila hodně.

Děkuji za čas, který jsi věnovala čtenářům Pěkné vyhlídky, a také za milé zavzpomínání na naše vzájemné poznávání se. Hana Kábrtová

Další související články a fotky jsou zde: Hanka Nováková a Ondra Novák