Zamyšlení faráře Církve československé husitské v Sokolově, Lukáše Bujny

Mystický_polibekV týdnu, do něhož spadá svátek svatého Valentýna, den zamilovaných, se v České republice již poněkolikáté uskutečňuje Národní týden manželství. Neboť manželství není jen „vzpomínkou na lásku“. Smyslem křesťanského manželství je žít ve společenství pravé a obětavé lásky na celý život. Inspiraci k takové lásce můžeme hledat v Bibli, například v knize Píseň písní. Proto jsme v rámci Národního týdne manželství v Sokolově připravili poetický večer, při němž budeme recitovat z této biblické ódy na lásku.

Starozákonní Píseň písní, hebrejsky Šír ha-šírím, zvaná též Velepíseň či Píseň Šalamounova, má podle předního českého biblisty Milana Balabána své kořeny již v době před-izraelské, v mýtických – či přímo mystických – představách o „svaté svatbě“, řecky hieros gamos, neboli o posvátného sňatku nebe se zemí, jak se o něm vyprávělo v bájesloví starověké Mezopotámiea Blízkého Východu vůbec.

V izraelském duchovním prostředí to byli zejména proroci, kdo se stavěli radikálně kriticky k pohanským kultům, vycházejícím z orientálních mytologií. Proto izraelští kněží a později židovští rabíni vykládali Píseň písní takovým způsobem, který by vylučoval nejen interpretaci mytologicko-kultickou, ale též interpretaci čistě erotickou. Vždyť mezi rabínskými moralisty zaznívalo, že právě kvůli svým erotickým motivům nemá Píseň písní v kánonu svatých Písem co dělat. Rabbi Akiva, jedna z největších židovských náboženských autorit, naopak tvrdil, že ze všech biblických knih je Píseň písní nejposvátnější, neboť nepojednává o citové a tělesné lásce mezi mužem a ženou, nýbrž o láskyplném vztahu Hospodina a jeho lidu.

Toto obrazné, čili alegorické pojetí dost možná zaručilo Písni písní místo v biblické literatuře, čímž zároveň byla zachráněna před zapomenutím. Vždyť ze starožidovské kultury slova se do dnešních časů dochovala jedině díla zahrnutá do Bible. V celku starozákonních Písem náleží Píseň písní do tzv. Pěti svátečních svitků (hebrejsky Megillot). Bývá datována 5. – 4. stoletím př. Kr., o čemž svědčí výskyt aramejských slov v textu, ba dokonce i jednoho slova perského a řeckého. Až na jediný náznak není nikde v Písni písní zmíněno Boží jméno, podobně jako v knize Ester.

Křesťané, kteří od starších židovských bratří převzali Starý zákon, vykládali Píseň písní opět v alegorickém duchu. V zamilovaném páru z Velepísně spatřovali Krista jako ženicha a církev jako nevěstu. Antický teolog Origenes dovozoval, že z literárního hlediska se jedná o svatební píseň, řecky epithalamion, co do obsahu a poselství zde však nejde o obyčejnou svatbu, nýbrž o mystický sňatek, o drama Boží lásky zachraňující člověka i lidské lásky hledající Boha. Tak k výkladové linii Kristus coby Miláček a církev coby jeho Milá přibyla díky Origenovi i další linie – v oné Milované se může vidět i jedna každá křesťanská duše zasnubující se s Kristem, nebeským Milým.

Origenův výklad Písně písní, o němž zasvěceně píše literární historik Martin C. Putna, je zdrojem tzv. svatební mystiky, jejímž středověkým představitelem je sv. Bernard z Clairvaux. V jeho kázáních na Píseň písní navíc v roli Milé nevystupuje jedna každá duše, nýbrž jeho vlastní duše. Přístupy k Písni písní tak obohacuje Bernard o osobní mystický prožitek, v čemž ho v baroku následují sv. Terezie z Ávily a sv. Jan od Kříže, vrcholní představitelé španělské mystické školy.

Od dob osvícenských převážil mezi vzdělanci názor, že alegorické výklady zastírají milostný, erotický charakter Písně písní, jejíž ústřední dvojicí jsou prostě milenci z masa a kostí. Toto doslovné pojetí však může být stejně jednostranné jako pojetí jinotajné. Podle již zmíněného Balabána i Putny je totiž opravdová láska jen jedna – v celé škále svých projevů, od tělesných přes citové až k duchovním. V Písni písní vdechuje čtenář ovzduší lásky, čisté, svaté lásky nepoznamenané lidským pádem do hříchu. V tomto smyslu Velepíseň ukazuje jak nazpět ke ztracenému ráji, tak i dopředu k blížícímu se nebeskému království, v němž láska dojde svého naplnění a spočinutí.

Otázka tedy nestojí tak, zda v Písni písní upřednostnit mystiku či naopak erotiku. Neplatí tu sic et non, buď – anebo. V textu Velepísně se mystika spojuje s erótem. Anselm Grün k tomu poznamenal: „Nejde o to, nejprve zvládnout sexualitu a pak se otevřít mystické zkušenosti. Sexuální i duchovní energie proudí zřejmě v člověku současně. Úkolem je brát probuzenou sexualitu jako pobídku, abychom se pozdvihli nad sebe samotné a vzepjali se k Bohu, který jediný je schopen touhu, kterou vyjadřuje sexualita, naplnit v celé její hloubce.“

Zmiňme historii převodů Písně písní do češtiny. Nejsnazší je sáhnout k překladům biblickým: ať už v Bibli kralické, ekumenické či jeruzalémské. Písmo svaté překládají odborníci, nikoli básníci. Píseň písní patří k pokladům světové poezie a její překlad si žádá nejen jazykovědnou odbornost, ale též básnický um. Z poetického hlediska asi nejlépe obstojí překlad kralických, jemuž se časově blíží veršovaná parafráze z pera Jana Amose Komenského a předchází mu převod Jana Husa, poplatný latinské předloze. Z dostupných moderních básnických překladů uveďme ty od Jaroslava Seiferta, Viktora Fischla či Milana Balabána.

Zajímavě přistupují k Písni písní překladatelé Jeruzalémské Bible. Kloní se k doslovnému výkladu, ale zároveň dodávají, že přirozená láska muže a ženy směřující ke sňatku je přece prvním a nejstarším z Božích požehnání daným již Adamovi a Evě. Takže i zde je přítomen přesah směrem vzhůru k Hospodinu.

Pro poetický večer na sokolovském zámečku jsme se rozhodli, že budeme recitovat z Písně písní v překladu nedávno zesnulého Viktora Fischla, českého spisovatele židovského původu, který po druhé světové válce odešel do Izraele, ale i nadále se cítil doma stejně v češtině jako v hebrejštině.                                             Lukáš Bujna