Přání (nejen) do nového roku 2014

Džípíeska

„Zahněte doleva,“ říkám řidiči, který mě veze náklaďákem domů. „Zahněte doleva,“ opakuje po mně tichý hlas z rádia. „Za chvilku budeme sjíždět z dálnice,“ radím dál řidiči, když mě veze z Chebu domů. A opět ten tichý hlas z rádia opakuje: „Po dvou stech metrech sjeďte z dálnice.“ Usmívám se na šoféra a s upřímností a naivitou sobě vlastní mu říkám: „To je zajímavé, že v tom rádiu jedou stejným směrem jako my.“ Vidím, že jsem řidiče dostala do rozpaků a ještě stále nevím proč. Když se divím podruhé, nenechává mě již na pochybách. „To je přeci moje GPS, družicová elektronická navigace,“ milosrdně a s citlivostí v hlase mi vysvětluje pro mě nepochopitelnou záhadu. Kupodivu se mi nesměje, alespoň přede mnou ne. Potkal snad mimozemšťana, který dosud neví o tak zázračném vynálezu? Už je to tak. Takhle jsem se před lety poprvé setkala s pomocníkem na cestách, kterému se říká džípíeska.

Loni jsem ji dostala od synů k Vánocům. Tak jako mnozí další jsem tedy odložila mapu a spoléhám se při cestování na její rady. Zatím ještě neselhala, vždycky mě vede bezpečně a nejkratší cestou k cíli. Ví předem o všech dopravních nebezpečích, které mě mohou na cestě potkat. Upozorňuje mě na radary, kontroluje moji rychlost a dodržování předpisů. Někdy ji neposlechnu, třeba jen proto, že si chci jet koupit zmrzlinu. Chvíli se zlobí a říká: „Na nejbližším vhodném místě se otočte!“ Když nereaguji, přestane mě nutit k návratu a najde novou cestu k původnímu cíli.

Před dávnými časy dal Bůh člověku do života také takovou navigaci. Je mnohem vybavenější než dnešní GPSky, dozvídáme se v ní nejen trasu, kudy můžeme chodit bezpečně, s kým se máme bavit, čeho vyvarovat, ale také že nás má někdo rád. Je na rozdíl od dnešních džípíesek živá a skutečná. Bůh dal člověku navigaci – Bibli. Nejjednodušší a nejlepší trasu vedoucí k cíli našeho života. Když případně přesto zabloudíme jinam, poradí, jak přesto k cíli bezpečně dospět. Uvědomuji si, jak jsem mnohokrát ve svém životě slyšela jemný Boží hlas: „Při první příležitosti se otoč, jdeš opačným směrem!“ Pustila jsem nahlas radši hudbu, abych neslyšela. Bůh si utřel slzu z očí, když viděl, do jakého nebezpečí se řítím, a rychle přeprogramoval moji cestu, aby zachránil, co se ještě dá. A já tak stále jedu životem. Nevím, jaký měl se mnou Pán Bůh původní plán a kolik těch plánů už musel změnit, nevím, co se mnou na začátku zamýšlel a co se mnou zamýšlí dnes, ale jsem vděčná, že svou cestu se mnou nikdy nevzdává, že je stále nade mnou a připraven mě vést správně. A to navzdory tomu, že je mou vinou cesta zbytečně komplikovaná, dlouhá a nebezpečná.

Záleží Bohu opravdu na nás? Odpovědí na tuto otázku je Ježíš Kristus. Bůh navštívil tuto zemi. Nepřišel v zuřivém vichru ani ve stravujícím ohni, ale v té nejméně hrozivé podobě, jakou si lze představit. Jako vajíčko a potom zárodek, rostoucí buňka v těle venkovské panny.   Bůh vyšel z Mariina lůna jako děťátko a stal se jednou z nepatrných lidských bytostí na naší nepatrné planetě. Bůh tady na zemi zažíval v těle po 33 let, jaké to je být jedním z nás. Svými příběhy i tím, jak se dotýkal lidských životů, Ježíš tuto palčivou otázku, zda Bohu na nás záleží, jednou provždy zodpověděl. V Ježíši nám Bůh ukazuje svoji tvář.

Přeji nám všem nejen do nového roku, ale stále, abychom vždy, když začneme pochybovat o Boží lásce a Božím vedení, pohlédli znovu na Ježíšovu laskavou tvář. Uvidíme soucitnou lásku Boha, který nás nade všechno miluje, kterému na nás nesmírně záleží a který se k nám sklání s trpělivostí, kterou má jen On, Navigátor našich srdcí. Za sokolovský sbor Hana Kábrtová