Zimní dobrodružství v létě

Začátek příběhu je celkem fádní. Byl asi únor, hledal jsem si brigádu na léto. Našel jsem na internetu několik inzerovaných pozic, přihlásil se, a práci získal. No a pak zbývalo jen čekat na léto, a nastoupit. Na celé záležitosti je pozoruhodná vlastně jen jedna okolnost – jednalo se o zaměstnání v Jihoafrické republice. Takže tak se to celé nějak semlelo. A já najednou stál na letišti v Durbanu. Byl začátek července, začátek jihoafrické zimy. Jediný člověk v okruhu pěti tisíc kilometrů, kterého jsem znal, byl jakýsi Douglas, můj jednorázový přítel z letadla, britský dobrodruh. Pět minut po příletu se mi vytratil v davu. A můj svět se zmenšil do dvou malých kufrů.

Můj nový kamarád z JAR pták hadeda se jménem Goofy

V příletové hale už jsem ale byl vyčkáván mohutným rozesmátým černochem s cedulí Maptin Kablt, který mě odvezl „domů“. Jeli jsme po dálnici, městem plným supermarketů a bank, podél silnice byly billbordy, vše jako v Evropě. A nakonec dorazili do cíle, do centra CROW, které rehabilituje osiřelá a zraněná zvířata, aby je pak navrátilo zpět do divočiny. Tam jsem následující měsíc pracoval jako marketingový stážista. A teprve tam jsem postupně začal vnímat všechny ty propastné rozdíly mezi Afrikou a Českou republikou. Nejdřív samozřejmé odlišnosti, jiné klima, jiná příroda, roztodivná zvířata, všude černoši. Nejvíc ale člověka vždy zaujmou drobnosti. Jihoafrické děti se nebojí nejvíc pavouků, ale paviánů. Opice běžně vybírají odpadkové koše ve městech a často se perou s kočkami. Jižní Afrika je země extrémů. Plná kriminality, ale i optimismu. Lidé jsou veselí, i když nic nemají. Je tam i mnoho křesťanů, nejčastěji právě mezi černochy. A tak když jsem na konci července odjížděl do Kapského města na svou druhou stáž, řidič dálkového autobusu se před cestou do mikrofonu pomodlil, autobusem zadunělo šedesátihlasé ‚amen‘ a jeli jsme.
I druhý měsíc mi pak utekl rychle, Kapské Město bylo nádherné. Legrace nastala teprve, když jsem vyrazil směrem domů, nejdříve třicetihodinovým vlakem do Johannesburgu. To byla chyba. Vlak zůstal stát šest hodin v tunelu, zdálo se, že nestihnu letadlo a zůstanu sám kdesi uprostřed Afriky. Vzpomněl jsem si na africké přísloví “Chceš-li jít rychle, jdi sám. Chceš-li jít daleko, jděte společně“ a litoval, že tam jsem sám. Ale nebyl jsem. Byl se mnou Bůh a modlitby mnohých z vás, takže to přece muselo dobře dopadnout. A taky dopadlo.   Martin Kábrt

Martin Kábrt je studentem druhého ročníku bakalářského studia oboru Philosophy, Politics and Economics (PPE), s užším zaměřením na ekonomii a ekonometrii na britské The University of York. Má dvě maturity, českou a mezinárodní (IB). Obě získal na Kellnerově gymnáziu Open Gate u Prahy. V letech 2010-2012 jako dobrovolník formou prezentací šířil na českých středních školách povědomí o neziskové organizaci Dream Catcher, působil také ve studentské radě Open Gate a založil zde dodnes fungující systém akademické výpomoci mezi studenty formou pomoci starších mladším. V létě 2011 absolvoval měsíční kurz na Johns Hopkins University v USA, zaměřený na Civic Leadership. Bydlí s rodiči a bratrem Danielem v Libavském Údolí a navštěvuje sokolovský sbor adventistů.