Příběhy

Druhého května roku 1990 zrušilo Federální shromáždění tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky trest smrti. Toto rozhodnutí zachránilo život dnes dvaašedesátiletému Zdeňku Navrátilovi, který byl v roce 1988 odsouzen za brutální dvojnásobnou vraždu a pokus vraždy k trestu smrti. Trest mu byl podle nové legislativy změněn na doživotí a ve vězení je už 36 let.

Někteří právníci se ale domnívají, že mu měl být trest smrti změněn na 25 let vězení. To byl totiž druhý nejpřísnější trest v době vykonání zločinu a rozhodování soudu, k čemuž se mělo podle nich při změně jeho trestu přihlédnout. Bylo tomu tak v dalším podobném případu. V době zrušení trestu smrti čekali na popravu tři muži, a zatímco Zdeňku Navrátilovi byl trest změněn na doživotí a druhý spáchal ve vězení sebevraždu, třetímu byl trest smrti změněn na 25 let vězení a je již řadu let na svobodě.

Zdeňku, víte, čemu vděčíte za svoji druhou šanci?
Ano, vím. Vděčím za ni Bohu, který za mnou do vězení poslal jednoho mladého muže.
Bylo to již v roce 1989, když byl ke mně do eskortní cely přivezen. Vyprávěl mi o Bohu a učil mě křesťanské písně. Nebyl se mnou dlouho, později jsem se dozvěděl, že ho propustili, protože byl nevinný. Dnes jsem přesvědčen, že to byl Boží posel, kterého za mnou Bůh poslal, aby mi dal šanci k životu věčnému. Hned poté jsem byl přeřazen do cely smrti, kde jsem čekal na vykonání rozsudku.

Celý rozhovor se Zdeňkem Navrátilem je zde: 36 let ve vězení

Vážená zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté,

s Helenkou jsem se viděla naposledy v sobotu 23. prosince, den před Štědrým dnem. Ten den byl ponurý, smutný, byl to den státního smutku. Uplynuly dva dny od vraždění šílence v Praze, venku foukal silný vítr, a přestože bylo poledne, doma byla tma. Helence nebylo moc dobře, ale přesto připravila vánoční pohoštění a těšila se na čtení z Bible a společné zpívání a modlitby. Než jsme si přečetli vánoční příběh z Lukášova evangelia, recitovala jsem jí báseň, kterou jsem napsala, když mi bylo 13, 14 let. Stojím na vrcholu, dívám se na svět dolů, hvězdy září nade mnou, jejich stíny pode mnou. Ten stín život znamená, srdce blízká, vzdálená. Kolik stínů, kolik světel, tolik rozsvícených oken. Smutek, pláč, smích hraje všemi tóny, pocit osamění vyzvánějí zvony. Do tmy se odráží na srdci těžké závaží, hádky, chlubení, nenávist, přetváření, faleš, závist. Skrz to světlo prosvítá nemoc nebo láska veliká…. atd…. V básni nebylo příliš naděje, jako není ve světě, kde se nepočítá s Bohem. Náladu nám zlepšilo až vánoční poselství: Bůh se v Ježíši Kristu narodil a žil jako člověk, abychom se ho mohli dotknout, abychom ho mohli poznat, abychom mu mohli důvěřovat. Povídali jsme si o tom, že vánoční příběh je Boží odpovědí na dávnou otázku lidskou – záleží Bohu na člověku? Helenka s radostí přijala velmi osobní výklad poselství z Bible: „Bůh si vyryl Tvé jméno do dlaní. Má tam napsáno Helenka Bartošová.“ Bohu na člověku záleží, ne na lidstvu, národu či nějaké rase, ale osobně na každém jednotlivci, na každém jeho jedinečném dítěti. Jsem ráda, že právě tahle slova mohla slyšet krátce předtím, než zemřela. Věřím, že tak jako většinu svého života žila v naději Boží milosti, tak také zemřela. A Bůh si i pro ni přijde v den vzkříšení.