Sokolovský sbor se představuje…

V duši stále mladý Radim Hettner:

Naslouchám srdcem

Nespoutaného, živelného dobrodruha s širokým úsměvem a velkým srdcem, Radima Hettnera z Kozolup, znají ve sborech adventistů nejen Karlovarského kraje snad všechny děti i dospělí. Je totiž věrným přítelem každému, koho na svých cestách potkává a nezáleží na tom, zda-li je velký či malý. Rozdává smích a radost, přestože ani jemu se nevyhnuly těžké rány v podobě zklamání v lásce, bolest z vážné a dlouhodobé nemoci milované manželky Květy a také nedávná, nečekaná smrt maminky přímo před zraky celé rodiny. Navzdory trápení však neztrácí naději a útočiště nalézá ve spasiteli Ježíši Kristu. 

Radime, kdy ses narodil a odkud pocházíš?

Narodil jsem se v Klatovech v květnu roku 1970. Jsem o pár dní starší než můj kamarád Petr Pitoňák z Chebu.

Kdo byli tvoji rodiče?

Moje mamka Hana byla vychovávána v tradičním maloměšťáckém duchu, kdy její táta, můj děda, byl takovou typickou hlavou rodiny. Aby ne, byl doma sám na pět ženských. Mamka totiž měla ještě tři sestry. Jelikož moje mamka byla nejstarší, děda se v ní viděl a měl jasně nalinkovanou představu o jejím životě. Bude pokračovat v duchu rodinné tradice ve stavitelství, ale ta o tom nechtěla ani slyšet, bavilo ji módní návrhářství. Možná odtud mám sklony ke kreslení. Tlak a rozpory mezi tím, co se od ní očekávalo a co skutečně v životě chtěla, vedl k tomu, že v necelých svých osmnácti utekla z domova a na několik let tak přerušila styk se svou rodinou. I můj táta byl podobný looser, v šestnácti utekl z domova, neboť jeho máma se podruhé vdala a on si moc nepadl do oka se svým otčímem. V Klatovské hippies komunitě poznal někde na zábavě mou mámu a ve filosofii bigbeatu a volné lásky jsem se jim narodil. Často jsem spokojeně v kočárku usínal za mixážním pultem kolem reje “běsnících mániček.“

Tvá výchova tedy musela být netradiční…

Byl jsem (později i můj mladší bratr Milan) vychováván v silně nezávislém duchu, kde jedinou autoritou jsem byl já sám sobě. Velmi brzy jsem si našel vztah k alkoholu, tvrdé hudbě a kamarádil se s lidmi na periferii. Na plzeňsku jsme založili partu a říkali jsme si Tarantuláci. Nejdřív dlouhé vlasy, pak blonďaté číro, kterému jsme říkali brusle. Ve škole jsem patřil k těm chytrým grázlům a učitelé mi dávali často najevo, že nesdílí mou životní filosofii. Když jsem si pak nechal propíchnout ucho, kdosi z kantorů mi slíbil, že vysokou školu nedodělám a díky mému flegmatismu měl pravdu.

Kde se tedy v tvém životě vzal Pán Bůh?

Bavilo mě provokovat lidi, bydlet v kanalizaci, rourách nebo na fotbalovém hřišti, zkrátka být nezávislý. Ale zároveň jsem přemýšlel o životě, o jeho smyslu, zajímal se o mimozemské civilizace, hltal Danikena. A ve státní knihovně na Kladně prvně ve svých sedmnácti četl bibli, trochu netradičně jsem začal starozákonním prorokem Ezechielem. Doba to byla zvláštní, bible se mohla číst jen v knihovně proti podpisu, v žádném případě se nemohla půjčovat domů. Když jsem předčasně ukončil svá studia na Vysoké škole báňské v Ostravě a nastoupil na šachtu, zastihla mě Sametová revoluce. Zde na šachtě pracovalo mnoho Svědků Jehovových, aby se vyhnulo vojně a skrze ně na mě opět působil Bůh tak, že jsem to poznal i já, služebník hluchý a slepý.

Jak na tebe působil?

V hospodě U nudle pod litvínovským zimním stadionem jsem si díky Boží milosti zapálil poslední cigaretu. S touto zkušenosti jsem se pak podělil i v našem starém sboru na Doudlevecké, kam jsem ještě s několika kamarády prvně zašel poté, co jsem si přečetl prohlášení mladých křesťanů k tomu, co se v naší vlasti zrovna děje. Zde jsem se také setkal s tandemem kazatelů Jožkou Bajuszem a Bohoušem Zámečníkem. Má zkušenost se jim líbila, ale já odešel tak rychle pryč, že ani nevěděli, jak se jmenuji. Příští týden jsem měl odpolední, Bohouš s Jožkou mě marně vyhlíželi. Další středu odpoledne jsem měl jasno, kam půjdu a konečně jsme se setkali, přišel jsem totiž asi o hodinu dřív. S Bohoušem jsme si hned padli do oka a ještě v prosinci roku 1989 se spolu s plzeňskou mládeží zapojil do evangelizace v Domažlicích.

Oslovovali jste lidi?

Byla to nádherná doba, lidé vyhladovělí komunismem byli vděční za každý drobeček spadlý z Božího stolu. Na přednášky do kina chodily stovky lidí. Pak následovaly evangelizace v Příbrami, Písku a Klatovech.

Jak vzpomínáš na svůj křest?

26. května roku 1990, na Den žně, jsem učinil smlouvu s naším Pánem ve křtu v řece Úslavě za Koterovem. Na protějším břehu bučely krávy a na tuto událost přijelo i několik mých dřívějších kamarádů. Pro ně bylo velice těžké pochopit to, co jsem právě prožíval. Ježíš naplnil mé srdce tak, že všechno ostatní jsem měl za nic. Křtil mě Jožka Bajusz.

Vydrželo vaše přátelství, když ses stal křesťanem?

Postupně se naše cesty rozešly, ale každý z nich ode mne slyšel evangelium Ježíše Krista. Poznal jsem ale další nadšené lidi. Naplněni Boží láskou jsme se začali scházet jako mladí křesťané v různých skupinkách na vysokoškolských kolejích na Borech i různě po domácnostech a do dnešních dnů tak mám přátele po mnoha městech naší země.

Navštěvujete se?

Zrovna nedávno jsem se po delší době setkal s rodinou Pacovských, Tomášem a Natálkou z Kraslic. Do této skupiny patřil i Láďa Landsfeld a Pavel Hranička z Karlových Varů, později také Kamila Součková, která tehdy bydlela v Chebu.  Snažíme se udržovat kontakty, jak jen to jde. Po svém příchodu do Plzně jsem se také opětovně setkal skoro se všemi Tarantuláky a v mnoha případech zůstalo jenom u setkání, u jiných jsme oživili dávné přátelství, které částečně přeskočilo i na naše děti.  Snažím se s těmito mladými lidmi podnikat i něco smysluplnějšího, například prolézat stará důlní díla a přitom poukazovat na našeho Stvořitele.

Také si na mě vzpomněli vojáci, nebyl jsem odveden díky špatnému čtyřčíslí v rodném čísle.

Jak je to možné? 

Matriční úřad v Klatovech mi vydal rodný list se špatným čtyřčíslím na konci, díky čemuž jsem v podstatě neexistoval. Zajímavé je, že s takto špatným čtyřčíslím mi byla vydána i první občanka.  Na vše se přišlo při vydání druhé občanky, kdy jsem musel dokladovat vojenskou knížku, nebo alespoň průkaz brance. Ničeho takového jsem neměl a na Okresním vojenském úřadě v Plzni mě vojáci objevili až jako ženu. 🙂

To je zajímavé, vojenskou službu jsi tedy neabsolvoval?

Soudruzi se změnili na pány a já z důvodu svého svědomí nastoupil aspoň civilní službu v LDN Plzeň. Zde se koncentrovalo lidské utrpení na několika metrech. Lidé čekající na smrt. Zamiloval jsem si tuto práci, službu umírajícím a i těmto lidem na periferii lidského zájmu kázal čas Boží milosti. Pro mnohé z nich to byla poslední šance slyšet evangelium.

Má otevřená zkušenost z LDN Plzeň, kde jsem sloužil místo vojny: Pán Bůh se mě na etapy dával poznávat od roku 1986 (tehdy jsem o něm začal reálně uvažovat). Pokřtěn jsem byl v květnu na Den žně roku 1990. Bylo nás tehdy sedm statečných.Jedním z nich i věkem starší bratr František Klozar (tehdy měl hodně přes sedmdesát let), se kterým jsem byl předtím rovněž vyučovaný přítomné pravdě. Do sboru pravidelně chodil asi tak rok a pak ho už nebylo vidět. Těžce onemocněl, jeho dcera byla zkušená zdravotnice, tak se o tatínka starala, jak jen to šlo… Jednoho dne mi hlásí příjem. Radime, vem si dole pána. Sešel jsem si pro příjem a k mému překvapení, oním příjmem a pacientem byl můj duchovní bratr v Kristu, František Klozar. Vypadal velmi bídně, proleženiny, píštěly a dekubity po celém těle a ani nevím, jestli mě vnímal. Četl jsem bratrovi z bible, modlil se s ním, povídal, vzpomínal, zpíval, nutil ho jíst, pít, jak jen to šlo dlel jsem u jeho lůžka… Sestry z oddělení se divily mému enormnímu zájmu o tohoto člověka. Je to můj bratr, řekl jsem jim. Bratr? Divili se, vždyť by ti věkem mohl dělat leda tak dědu. Je to můj bratr v Kristu, společně jsme v jeden den byli pokřtěni ve jméno Ježíše Krista a druhý den ukázal fotky ze křtu. Asi dvě sestřičky chtěly slyšet další slova o Ježíši a přečetly si i nějakou naší literaturu. A bratr Klozar? Druhý den umřel, Pán si ho povolal na věčnost.

Jak ses z Plzně dostal do našeho kraje?

V roce 1991 jsem se oženil se svou první manželkou Miluškou. Do roku 1993 jsme prošli několika podnájmy, než jsme se rozhodli pro radikální změnu, a to přestěhovat se sem, do pohraničí. První cestu do Lubů jsme jeli na kolech a já si zamiloval zdejší lidi i krajinu. Pokračoval jsem ve vykonávání civilní služby jako zaměstnanec technických služeb a učitel na základní škole v jedné osobě. Má první žena byla totiž učitelkou.

Proč jste se rozešli?

Život šel dále a naše manželství se ocitlo na scestí, zdali podlehnout lákavé vidině snadno vydělaných peněz v divokém podnikání. Rozhodoval jsem se mezi věčností anebo krátkodobým blahobytem. Má první žena v tom měla jasno a nakonec jsem měl jasno i já, a tak začalo naše vzájemné odcizování se, které vyvrcholilo Miluščiným nechtěným těhotenstvím se svým ředitelem. Vše jsem tehdy viděl černě, nic nemělo smysl. V roce 1995 následoval rychlý rozvod.

Co jsi potom dělal, byl jsi dlouho sám?

V této době jsem začal hrát ping pong, hlavně kvůli dobrému kolektivu a alespoň na chvíli jsem tak zapomněl na prázdný byt. Následující rok mě přemluvil Pitoš, jestli bych nejel na kongres mládeže do Okluk, který byl zaměřen na starozákonní Izrael. Já si tam připadal naprosto dokonale, protože jsem sdílel stan s Chajdou (Chajda byl a je osobnost vymykající se tomu, co lze označit jako konvenční a to se mi na lidech líbí, ti jsou kořením našeho lidství). Když jsme se všichni loučili, vzal jsem svůj bágl a najednou vidím dvě stejné holky, jak se dřou se svými zavazadly. Byl jsem trochu galantní a pomohl jim. Jedna z těch dvojčat se jmenovala Květuška. Kvůli ní jsem si nechal z Prahy do Chebu odjet i poslední vlak, dokonce jsem přespal v nějakém parku.

Intenzivně jsme si dopisovali a vzájemně se sdíleli z toho, co právě prožíváme. Když se přibližoval náš den svatby, tím více jsme si psali, až deset čtyřstránkových dopisů denně s biblickými verši na zadní straně. Má milá je nestačila ani číst :-).

Kdy a kde jste se vzali?

Svatbu jsme měli symbolicky v úterý dne 24.6.1997 v modlitebně na Vinohradech a zúčastnilo se jí 153 hostů. Oddával nás bratr Jaroslav Doubravský a později jsem se dozvěděl, že jsme byli jeho poslední svatba, než ho Pán povolal k sobě na věčnost.

Narodily se vám děti?

Za rok se nám narodila Gábinka (15) a za necelé tři roky Ondrášek (12). Byl jsem naplněn optimismem při pohledu vpřed. Naplánovali jsme si koupi domku. A v Lubech jsme vytvořili ještě širší rodinu s Karlem a Zdenou Vasilkovými. Jak už to v životě chodí, člověk míní, Pán Bůh mění.

Vím, že do vašeho života zasáhla vážná nemoc…

Květušce se v nové práci začala poznenáhlu měnit povaha, kterou zřejmě nastartovala laktační psychóza. Z té veselé a upřímné holky se stával někdo jiný. Nemoc se zákeřně připlížila a já na to nebyl připraven. Signály manželčiných kolegyň jsem nebral vážně. Až jednoho dne se cosi zlomilo a Květuška byla agresivní na své okolí. Dnes až komicky působí, jak starým chlapům v hospodě rozkazovala, kolik mají vypít piv, a pak jít domů, nebo syčela na syna majitele firmy jak had. Musela být hospitalizována v léčebně v Ostrově na několik týdnů.

Jak na situaci reagovaly děti?

Děti byly hodně malé, neměly z toho pořádně rozum a vyčítaly mámě její nelogické chování. Domů se po těch několika týdnech vrátil někdo jiný. Někdo, kdo se neumí smát, sdílet emoce, kdo je silně pod vlivem silných prášků. Gábinka byla nucena předčasně zestárnout. Plno zejména nevěřících lidi mi radilo, abych se rozvedl. Přiznám se, že když ta nemoc nebyla podchycena, tak jsem občas s touto myšlenkou koketoval. Tak zoufalá to byla situace.

Neutrpěla tím tvá víra v Boha?

Má víra byla těžce zkoušena, tak jsme utíkali velmi často do lesa. Potulovali jsme se po nádherných zákoutích Kraslicka a Lubska. Hodně nám také pomáhali bratři a sestry ze sboru Markneukirchen, často nás nesli na modlitbách. A když to trochu šlo, začali jsme jezdit zejména s dcerkou na kole.

Jaký je tvůj vztah s Květuškou dnes?

Přes Květušky nemoc, věřím, že naše životy v dobrém i zlém spojil Bůh a Květušku nyní o to víc miluji.

Vaše rodina je navzdory nynějšímu bydlišti v Kozolupech poměrně častým návštěvníkem našeho sokolovského sboru. Čím si vaši přízeň získal?

Ještě když jsme bydleli v Lubech, Sokolov nám byl blízký nejen kilometrově.  S některými lidmi ze sboru se znám 20 a více let. Do Sokolova jsem také rád jezdil na pověstné turnaje ve stolním tenisu. Nedávno jsme se ale přestěhovali do Kozolup, kde žijeme společně s mým bratrem Milanem, a proto už tu nejsou naše návštěvy tak hojné. Bůh musel mít se mnou hodně práce mě přesvědčit, protože se mi z Lubů vůbec nechtělo jít. Tři týdny po našem přestěhování do Kozolup náhle zemřela moje mamka, která tu měla žít s námi.

Sokolovský sbor vnímám jako veliké požehnání pro tento kraj. Sešla se zde skvělá parta lidí, která má vizi a pro naplnění této vize přiloží ruku k dílu. Jenom svaté řeči ještě nikoho nespasily ani nezachránily, jak to často vidím jinde. Líbí se mi, jak i ti novější ve víře si zde našli místo.

Navštěvujete také jiné sbory?

Nejbližší sbory máme v Plzni, ale tam sedíme na dvou židlích. Chodíme střídavě do Klíče a do Kulturního volnočasového křesťanského centra (KVK). Rádi bychom to vyřešili členstvím právě v sokolovském sboru, za mou osobu jsem o tom mluvil s vedoucí sboru Alenou Novákovou asi před půl rokem. Určité výhrady má však Květuška, ale ty jsou spíše technického rázu jako je například vzdálenost. Zatím jsme ale formálně členy chebského sboru, ale vnímám, že Bůh má pro nás nové úkoly i zde. V milosti Boží tu mohu dokončovat misijní úsilí na mých přátelích a i jejich dětech.

Se svou rodinou jste také členy místního křesťanského sdružení Pohlazení. Co vás k tomu vede?

To je jednoduchá odpověď. Protože milujeme práci s dětmi. A navíc ty “naše“ děti jsou vřelé a vděčné za každé slovo, za naslouchání, za cokoliv. A nic se nevyrovná pohledu do rozzářených dětských očí. Dále bych nechtěl opomenout teenagery, ti také potřebují naši pomoc, možná i sem tam nějakou zkušenost a hlavně naslouchat jim srdcem. Věřím, že Bůh mi v tom dal obdarování.

Prožil jsi nějaký Boží zázrak?

Prožil, a to s Karlem Vasilkem v Lubech. Často jsme se modlili i v noci. Tu noc zrovna otravně drobně pršelo několik dní. My jsme toho ale nedbali a vyšli promočeni na kopec Golfák, kde jsme měli Luby jako na dlani. Modlili jsme se, aby nám Bůh ukázal svou slávu. Najednou kolem nás přestalo pršet, nebe se roztáhlo a nahoře svítily miliardy hvězd. Děkovali jsme za toto přiznání se k nám, a když jsme přestali Boha chválit, nebe se opět zatáhlo do šeda a padal zase ten drobný vytrvalý deštík. Pro nás to tehdy byl zázrak a velmi silný zážitek.

Kteří kazatelé tě v životě nejvíce oslovili?

Pro mne byl takovým bratrem i přítelem Michal Čančík a jeho žena Mili. Často mě navštěvovali v nemocnici, když jsem utrpěl trojnásobnou zlomeninu kotníku. Škoda, že se odstěhovali až do Frýdku Místku. Potom v závěsu Pepa Cepl s manželkou Květou. Na nich jsem obdivoval harmonii manželství, Pepovu moudrost a Květino otevřené srdce. Naposledy jsem je potkal na mládežnické akci Anděl. A těsně za nimi Péťa Staš s Ivkou. Zmiňovat se o jeho kvalitách zde v Sokolově je nošení dříví do lesa. Vážím si také Pavla Hološe, Bohouše Zámečníka, bratra Bauera staršího a mnoha dalších kazatelů.

Máš nějaký oblíbený citát, biblický příběh, který tě inspiruje?

Od Tomáše Garika Masaryka jsem se naučil používat toto: Sub specie aeterni, to jest „pod zorným úhlem věčnosti“. Z bible jsou to prorocké pasáže z Izaiáše na novou zem.

Chceš něco říct na závěr?

Ježíši, můj Pane, děkuji ti, že tě mohu poznávat díky tvé milosti a lásce už od svého mládí. Nevím, kde bych jinak asi skončil. Děkuji ti za tvou církev a zvláště za milé společenství v Sokolově, za každého bratra, za každou sestru, za každého přítele, za ty, kdo přišli nedávno, i za ty, kteří ti léta věrně slouží. Ty, Pane svůj lid znáš, prosím žehnej mu, ať je světlem a útěchou pro ty nemocné ve světě. Amen

Radime, děkuji Ti za milý a upřímný rozhovor. Ivana Chalupová

Z rodinného alba: