Pavel ZvolánekKázání Pavla Zvolánka 3. srpna 2013 v Karlových Varech při příležitosti přivítání nového kazatele Martina Lindtnera s rodinou

Milé sestry, milí bratři, vážení přátelé,

máte rádi písně? Kdo by neměl, každý si rád poslechne nebo zazpívá pěknou písničku. Zvláště při takové slavnostní příležitosti, jako je tato. Každý si rád poslechne i krásnou hudbu beze slov. Váš nový kazatel Martin, koncertní hráč na klasickou kytaru, o tom něco ví. Ale čtete si texty písní? Bez melodie a bez hudby? To dělá skutečně málokdo. Podobné je to i s Biblí. Známe příběhy o Adamovi a Evě, o potopě světa, o statečném Davidovi, možná i příběhy o Josefovi, Abrahamovi, ale málokteří vlastně víme, o co jde v biblické knize písní – v Žalmech. Většina nevěřících lidí nikdy žádný žalm nečetla a možná o jejich existenci ani nevědí. Žalmy nemají nic společného se žalem, české slovo žalm je odvozen z řeckého „psalmos“ což znamená chvalozpěv. Jsou to osobní modlitby ve formě písní zapsané rozličnými lidmi – zemědělci, králi, profesionálními hudebníky, řadovými „amatéry“ ve velice proměnlivých náladách. Myslím, že ani věřící lidé nejsou příliš odlišní od nevěřících a že není moc těch, kteří nějak souvisle a pravidelně čtou žalmy, tedy texty písní. Možná sem tam citujeme nějaký verš a vytrháváme ho ze souvislostí, ale sednout si k Bibli a číst si žalmy tak, jak jdou za sebou, moc neumíme. Ale abych byl spravedlivý, setkal jsem se ve svém životě také s celou řadou věřících, kteří nejen že žalmy četli, ale učili se je také nazpaměť. Vašek Ložek se dokonce naučil celý 119. žalm. Většinou se k nim uchylujeme, když je nám těžko. Cílem mého dnešního kázání je udělat knize Žalmů větší reklamu, je totiž překrásná a obsahuje osobní vyznání Bohu.

Při čtení žalmů je třeba si uvědomit, že jejich četbou nepřicházíme v první řadě k novým znalostem, ale ocitáme se v nich ve vztahu. Písně nezpíváme proto, abychom se něco dozvěděli, ale protože básníkova práce se slovy a s obrazy nám přináší potěšení a působí na naše city. První a největší přikázání v Bibli je milovat Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Žalmy, více než kterákoli jiná kniha v Bibli, ukazují, jak takový srdečný vztah hladovějící duše a nerozdělené mysli s Bohem vypadá. Křesťanský spisovatel Philip Yancey ve své knize „Bible, kterou četl Ježíš“, upozorňuje, že žalmy jsou něčí osobní vyznání Bohu. Musíme je proto číst, jako bychom někomu četli přes rameno, protože jejich adresátem nejsou lidé, ale Bůh.

V Bibli máme 150 žalmů zdánlivě chaotických a neurovnaných jako sám život. Nacházíme zde zlořečící žalmy, žalmy nářku, pokání, vzestupu, královské žalmy, poutní písně, žalmy díkůvzdání. Poskytují příklady „obyčejných“ lidí, kteří těžce zápasí, aby dokázali spojit svoji víru v Boha s tím, co skutečně zažívají. Jejich autoři jsou někdy mstiví, někdy samospravedliví, jindy zas paranoidní a malicherní.

Ani tak nepředstavují Boha lidem, spíše v nich lidé představují sami sebe Bohu. Překladatel Žalmů do angličtiny Eugene Peterson spočítal, že 70 % všech žalmů má podobu nářků. Jen jejich malá část se soustředí na chválu a díkůvzdání. Zdánlivě nahodilé uspořádání 150 žalmů vyjadřuje střídavý koloběh blízkosti a opuštěnosti, tedy to, co většina lidí ve svém vztahu k Bohu ve skutečnosti zažívá. Rád bych právě tuto střídavost nálad či pocitů ilustroval na dvou párech protikladných žalmů, které jsou hned za sebou. Otevřeme si Bibli a společně si přečteme první pár protikladných žalmů, stačí první tři verše žalmů 22 a 23:

Žalm 22, 1-3: Pro předního zpěváka. Podle „Laně za ranních červánků“. Žalm Davidův. Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám. Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci.

Žalm 23, 1-3: Žalm Davidův. Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno.

Cítíte to napětí? Ten kontrast? Věřili byste, že oba žalmy mají stejného autora? Jednomu z nejkrásnějších žalmů – dvacátému třetímu předchází žalm, který začíná temnými slovy, které volal Ježíš z kříže: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

A srovnejme další pár protikladných žalmů – 102. a 103.

Žalm 102. vyjadřuje zoufalství stárnoucího, slábnoucího muže, jenž se cítí opuštěn všemi přáteli i Bohem. Připomíná to seznam bolestí naškrábaných v horečkách nemocničním pacientem.

Žalm 102, 4-12:

V hned následujícím žalmu 103. čteme něco úplně jiného.

Žalm 103, 1- 5:

I tentokrát psal zřejmě oba žalmy stejný autor, David. Líbí se mi, že žalmy obsahují oba úhly pohledu, často bez propojení nějakým uklidňujícím přechodem. Čteme Bože můj, proč jsi mě opustil a hned v dalším žalmu Bůh je můj pastýř, nebudu mít nedostatek :-).

V životě člověka, ale i církve, sboru přichází doba, kdy se cítíme jako autor žalmů 22 nebo 102, tedy mizerně, opuštění, prázdní, zoufalí.

Můžeme zažívat temná období, kdy Bůh zůstává mlčenlivý, kdy nic nefunguje podle formulek a všechna biblická zaslíbení se zdají být zjevně klamná.

I když v takové chvíli budeme naříkat, úpět a vzdorovat zkoušce, která nás potkala, můžeme zároveň myslet na nádherné uklidňující poselství žalmů 23 a 103. A můžeme s nimi vzápětí zažívat období neobvyklé blízkosti, kdy Bůh na modlitby zřetelně odpovídá, zdá se, že je blízko a pečuje o nás. Věrnost znamená také učit se důvěřovat, že za naším obzorem temnoty Bůh stále vládne a neopustil nás, i když to tak třeba vypadá.

V žalmech můžeme najít pochyby, podezřívavost, podlost, potěšení, nenávist, radost, chválu, zradu, pomstychtivost a spoustu dalších emocí. Pochopil jsem při čtení žalmů, že mohu přijít k Bohu s čímkoli, co cítím. Nemusím své chyby a pochybnosti tajit a snažit se očistit od vlastní prohnilosti. Mnohem lepší je přinést tyto slabosti Bohu. On jediný má moc uzdravit.

Je úžasné, jak žalmisté zvali Boha do všech oblastí života tím, že Bohu přinášeli všechny pocity, které denně zažívali. Naučil jsem se při čtení žalmů, že pro setkání s Bohem se není třeba „svátečně obléknout“ anebo se „nějak tvářit“. Neexistují oblasti oddělené zdí, Bohu je možné svěřit realitu.

V zaneprázdněném, průmyslovém moderním světě máme sklon dělit život do přihrádek. Plníme své dny činnostmi – chodíme do práce, jedeme na dovolenou, dáváme auto do opravny, chodíme nakupovat – a potom se snažíme oddělit nějaký čas na „duchovní“ činnosti, jako je sbor, osobní ztišení nebo něco dalšího. V žalmech žádné takové rozdělení není. David a ostatní žalmisté mají Boha těžištěm veškerého svého života. Uctívání pro ně bylo hlavní činností života, ne něco, co je třeba vykonat, abych mohl pokračovat v další, jiné činnosti. Ideál praktikujícího křesťana podle C. S. Lewise znamená, že „každý čin a pocit, každý zážitek, ať příjemný či nepříjemný, musí být odkazem k Bohu.“

Na závěr bych ještě rád zmínil žalmy, kde pisatelé chválí Boha. Líbí se mi, jak žalmisté chválili Boha až s živočišnou nevázaností. Jejich bohoslužby by proto dnes připomínaly spíš bujarou sešlost než klidný symfonický koncert. Častá výzva v žalmech Halelujah doslova znamená „halekejte, výskejte Bohu“ – „Zpívejte radostí! Jásejte!“. Mezi hudebními nástroji té doby byly činely, tamburíny, trumpety, beraní rohy, harfy, cimbály a lyry. Někdy se lidé dali radostí do tance. Bůh vzbuzuje v člověku přímo opojnou radost. Chvála je radostným vyznáním, kdy stvoření radostně vyznává, že všechno dobré, pravdivé a krásné ve vesmíru pochází od Stvořitele. Přiznáváme se tím k sobě a zároveň k Bohu, jelikož je to připomínka našeho správného, ryzího a nepředstíraného postoje před Bohem.

Milé sestry, milí bratři, vážení přátelé, radujme se, Bůh je přece naším skutečným přítelem. Touží po tom, abychom mu říkali věci tak, jak je opravdu cítíme a na nic a nikoho si nehráli. Přesně to nás učí žalmy. Chce se nám postěžovat, cítíme se opuštění, zrazení, nebo naopak prožíváme radost? Říkejme to především Bohu. Bůh dokáže zvládnout cokoli, naši radost a také náš hněv. A také obrátit „nářek v taneční rej“, jak se zpívá v Žalmu 30, 12.

Nesnažme se brát spravedlnost do svých vlastních rukou, namísto toho přinášejme své pocity obnažené na kost Bohu. Prahněme po Bohu tak, jako prahli žalmisté, když zpívali o žíznící lani dychtící po vodě. Učiňme žalmy svými vlastními modlitbami, máme na to čas celý život.

Cítím ze žalmů naléhavost, touhu a hlad po Bohu. Žalmisté by raději strávili jeden den v Hospodinově přítomnosti než tisíce let jinde. Čtěme žalmy a učme se z nich každodenně tomu, že skutečné místo Boha je ve všem, co děláme i cítíme, že se nemusíme před Bohem přetvařovat a říkat něco, co si nemyslíme, třeba jen z nějaké slušnosti.

Bůh si cení především naší upřímnosti. Když se modlíme, měli bychom Bohu čestně říct to, co cítíme. Nemá smysl Bohu říkat to, o čem se domníváme, že by rád slyšel a co možná ani necítíme. Dokud si něco nalháváme před sebou i před ním, není možné nám pomoci. Jediný způsob, jak Bůh může něco pro nás a v nás vykonat, změnit nás, je, že čestně přiznáme svůj stav, poznáme situaci, ve které se nacházíme, budeme Bohu říkat pravdu jako žalmisté a řekneme spolu s Davidem :“Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď! (Žalm 139, 23.24). Amen