Na Božím seznamu zachráněných jsou všichni lidé

Kázání Hany Kábrtové 1. června 2013

Milé sestry, milí bratři, vážení přátelé,

mám pro vás dobrou zprávu! Vy i já, my všichni, jsme na Božím seznamu zachráněných lidí. Víte, co taková zpráva pro nás znamená? Obrovskou naději pro každého člověka.

Znáte příběh německého obchodníka Oscara Schindlera? Každý příměr s tím, co pro nás udělal Bůh, je nedokonalý, přesto ho použiji. Oscar Schindler zachránil během holokaustu přes tisíc polských židů před smrtí. Příběh byl i zfilmován. Schindler zaměstnával ve své továrně židy, kteří měli být spolu s dalšími přemístěni do Osvětimi. Chtěl tomu ale zabránit, a tak si napsal seznam „svých“ židů, které ochraňoval a které nenechal zemřít. Odvezl je na bezpečnější místo v Čechách, kde pro ně připravil nový tábor a novou továrnu. Část z nich se omylem přeci do Osvětimi dostala, ale on si je našel i tam a vzal k sobě. Přestože riskoval svůj život, podařilo se a on ty „své“ lidi, zaměstnance opravdu všechny zachránil. Příběh je samozřejmě složitější, ale nechci ho celý vyprávět. Židé nazývali jeho tábor rájem.

Bůh má také takový seznam, ale na rozdíl od Schindlera, on se rozhodl zachránit nejen tisíc lidí, ale úplně všechny. Každý člověk, kterého vidíte, potkáváte, byl Bohem zachráněn. Je na seznamu. Bůh od člověka žádá jen to, aby do toho vlaku záchrany nastoupil. Člověk má svobodu se rozhodnout, jestli do něj nasedne. Nasednout do něj znamená chtít být zachráněn. Chceš být ve vlaku záchrany? Jsi tam! Nechceš-li, Pán Bůh Tě nenutí. Nemusíš, když nechceš. I židé, kteří by do vlaku nenastoupili, tak by zemřeli. Nemuseli, oni ale velmi chtěli žít.

Naše spasení, naše záchrana, vůbec nezávisí na našich výkonech. Přišla od Boha. Sebelepšími skutky si nemůžeme koupit cestu do nebe. Jako lidé velmi dobře rozumíme systému něco za něco. Já budu hodný a Bůh mě za to odmění. Lidé nevěřící a mnozí i věřící takto Pána Boha vnímají. Říkají – ten člověk byl slušný, ten bude určitě v nebi! Jenže nepočítají s tím, že třeba ve vlaku záchrany být nechtěl. Nechtěl-li do něj nastoupit, není tam. Bylo to jeho rozhodnutí.

Hledisko záchrany není v tom, jaký jsem, ale v přijetí, či nepřijetí této šance od Pána Boha. Bůh nás zachránil bez ohledu na to, jací jsme. Nerozděluje lidi na dobré a špatné, ale na ty, kteří jsou ve vlaku záchrany, tedy nabídku přijali, a na ty, kteří v něm ze svého rozhodnutí nejsou, tedy nabídku odmítli. Nebo o něm ještě nevědí a teprve se i díky nám o něm dozvědí.

A teď se dostávám k tomu, co bude předmětem mého dnešního uvažování. Bůh člověka zachránil nezávisle na lidských skutcích, a přesto naše chování a jednání může být překážkou na cestě záchrany. Na jedné straně říkám, že záchrana přišla bez nás, na druhé říkám, že naše chování nás může z cestování vlakem záchrany vyloučit. Můžeme všechno ještě my sami zkazit. Zdá se vám, že si protiřečím? Na jedné straně člověk nemůže ke svému spasení nic přidat. Jedná se o čin, který za člověka a pro něj vykonal Ježíš jednou pro vždy na kříži, jak zde sám dosvědčil svým jednoznačným zvoláním: „Dokonáno jest!“ (Jan 19,30). Na druhé straně se člověk přes všechnu svou víru může o tuto Boží spásu sám připravit svými skutky. A přesto lidské skutky nejsou podmínkou Božího spasení! Pokusme se nyní společně rozmotat klubko těchto zdánlivých protimluvů.

Co myslíte, že je účelem bohoslužby? Přemýšleli jste někdy o tom, kdo komu slouží? Vy Bohu, nebo přicházíte proto, abyste si nechali od Boha sloužit?

Podívejme se na správnou odpověď do Matoušova evangelia 20, 28 a Janova evangelia 13,8  a zodpovězme si tyto otázky:

Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.

Petr mu řekl: „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ Ježíš odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“

Účelem bohoslužby není naše služba Bohu, ale Boží služba nám. Co my bychom mohli Bohu dát, vždyť všechno ve vesmíru je jeho, i my sami. Takže si pamatujme důležitou věc: pokud chceme být zachráněni, chceme mít s Bohem podíl, musíme si od něj nechat sloužit. Zdá se, že to není tak těžké. Ale lidské přemýšlení je jiné.

Lidská společnost má odedávna tendenci myslet si, že si musí Boha naklonit svým vlastním výkonem, tím, že mu bude něco obětovat, něčím sloužit, že něco pro Boha vykoná, že bude pro něho plnit jeho zákon. Je mnoho věřících, kteří od rána do večera plní s větším či menším úsilím a sebezapřením různé úkoly, o kterých si myslí, že musí dělat, aby se nepřipravili o Boží přízeň. Jejich touha je mít Boha na své straně, získat jeho přízeň svojí pílí. Ale Boží cesta je opačná. Nejde o to, že máme něco dát Bohu, máme-li být zachráněni, my od něj naopak musíme spásu přijmout. Je to ta chvíle, kdy se rozhodneme do našeho pomyslného vlaku nastoupit.

Člověk si musí nechat posloužit Bohem, aby byl zachráněn, musí jeho plán záchrany přijmout, jinak pro něj nemá hodnotu.

Znovu si otevřeme Bibli a přečtěme si z listu apoštola Pavla dopis Efezským 2, 8-10:

Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.  

Jsme spaseni tím, co dělá Bůh, ne tím, co děláme my. Dobré skutky děláme, ne abychom byli spaseni, ale protože jsme spaseni. Jsou důsledkem našeho spasení, nikoli prostředkem. Opačné pořadí označuje apoštol Pavel k Řím. 14, 23

A cokoli není z víry, je hřích.  

Ráda bych vám teď pro lepší porozumění a ilustraci Boží milosti vyprávěla příběh, který jsem četla v knize Philipa Yanceyho a který mě moc oslovil. Přirovnává církev k Boží šatně vítězů. Vypráví v něm o turnaji v košíkové amerického Národního sdružení vysokoškolských sportovců, které každý rok sledují miliony lidí v televizi.

Klíčový finálový zápas vrcholí někdy tím, že jeden chlapec se chystá k hodu a jen na něm závisí, zda mužstvo zvítězí či nikoli. Je vystaven obrovskému tlaku. Když dá koš, bude na škole hrdinou všech hrdinů. Jeho fotografie bude na předních stránkách novin. V podstatě by se mohl ucházet o úřad guvernéra.

Pokud koš nedá, bude mít po zbytek života cejch neúspěšného smolaře a to je v USA velký problém. Jak se bude moci podívat svým spoluhráčům do tváře? Jak bude moci dál žít?

Chlapec krčící se na čáře pro volný hod a v případě úspěchu pak oslavující na ramenou svých kamarádů a s celým týmem v šatně jsou dva výjevy, které představují rozdíl mezi chápáním záchrany ze svých skutků, říkáme tomu ze zákona, protože se sami snažíme získat záchranu dodržováním zákona, a z Boží milosti jako daru, který přišel nezávisle na mém výkonu.

Pod zákonem můj osud závisí na všem, co dělám. Abych uspokojil mužstvo, školu, svůj stát – abych uspokojil Boha – musím dát koš. Na tom závisí můj úděl na věčnosti. Když minu, navždy mě to ocejchuje. Musím to zvládnout. Nesmím selhat.

V Ježíšově království nezáleží můj úděl na mně. Rozhodující zápas v mém životě už je vybojován. Tím, kdo jej rozhodl, je Ježíš. Ježíš je vítěz! Volá: Dokonáno jest. Otevírá nám jinou cestu, takovou, která nezávisí na našem výkonu, nýbrž na něm, na tom, co vykonal a koná v našem životě on sám. Všichni jsme od smrti Ježíše na kříži a jeho vzkříšení na seznamu zachráněných.

Nemusíme ničeho dosahovat, stačí radostně následovat Ježíše. On už pro nás zápas vyhrál. Získali jsme díky němu drahé vítězství Božího přijetí.

Podobně jako šatna vítězů je církev místem, kde se má jásat, vzdávat díky a oslavovat úžasnou zprávu, že všem je odpuštěno, že Bůh je láska a že vítězství je jisté.

Tuto fázi života nazýváme Ospravedlnění. V této fázi se dozvídáme, že Bůh za nás vyhrál zápas. Uvěříme tomu, že jsme byli ospravedlněni Božím činem, jeho obětí za nás.

Ospravedlnění bylo dokončeno na kříži Ježíšovým zvoláním: Dokonáno jest! Do této fáze nemáme žádný přístup, nemůžeme k ní nic přidat, nic ubrat. Ježíš zde ospravedlnil všechny lidi na světě. Zde je naše záchrana. Člověk tomu musí uvěřit a chtít být zachráněn.

Tím ale život nekončí, život člověka má ještě druhou fázi. Druhou fázi nazýváme křesťansky posvěcení. Posvěcení je důsledek našeho ospravedlnění, děje se v nás celý život. V této fázi se mění náš život, naše názory, postoje, hodnoty, normy, naše skutky. Díky tomu, že si necháváme od Boha sloužit, jsme schopní sloužit druhým lidem, těm, co jsou na tom hůře než my. To jsou ty naše dobré skutky. Bůh říká, cokoli jste nejmenšímu dělali, mně jste udělali. V této fázi sice nespočívá naše záchrana, ale můžeme zde vše zkazit tím, že nepochopíme Boží službu nám a skrze nás dalším lidem a chceme si slavné Boží vítězství přivlastnit pro sebe a svou slávu. Abychom pochopili, jak můžeme své spasení zkazit ve fázi posvěcení, která sama o sobě není spasením, přečtěme si podobenství o nemilosrdném služebníku z Matoušova evangelia 18, 23-35.

„S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‚Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!‘ Pán se ustrnul na oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: ‚Zaplať mi, co jsi dlužen!‘ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!‘ On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?‘ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh.“

Služebník, který dlužil svému pánu mnoho tisíc hřiven, prožil odpuštění. Pán mu dluh odpustil. Byl ospravedlněn, omilostněn. Sám služebník k tomu nemohl přidat ani ubrat nic. Rozhodnutí o odpuštění bylo jenom v rukou jeho pána. To je ta první fáze, kterou jsme nazvali ospravedlnění. Bůh za nás vyhrál zápas. Na služebníku, na nás, je jenom to, že musíme přijmout odpuštění dluhu. Bůh člověku odpustil, smířil sám se sebou. Příběh by tady mohl skončit. Ale nekončí.

Přichází druhá fáze života, kterou jsme nazvali posvěcení. Odpuštění pána mělo přinést změnu chování, myšlení služebníka, toho obdarovaného, toho, kterému bylo tolik odpuštěno. Ale nepřineslo. Služebník poté, co získal milost u svého pána, nebyl schopen být milosrdný k tomu, kdo stál níže než on, kdo mu dlužil mnohem méně, než dlužil on. Drží ho pod krkem a řve  – zaplať mi, co jsi dlužen. Je to pochopitelné? Nemilosrdný služebník přijal odpuštění a milost svého pána, ale nesmiloval se se svým bližním a skončil tak stejně ve vězení. Zkazil, co mohl. Svým chováním se připravil o milost.

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, přála bych si, abychom pochopili, že církev by měla být majákem milosti, šatnou vítězů. Místem, kde se nepachtíme, nesoutěžíme, ale kde se radujeme, že někdo za nás vyhrál. My sami bychom neměli šanci uspět. Naše sebelepší výkony, naše touhy být slavní, naše vlastní zásluhy nemohou nijak ovlivnit Boží lásku k nám a naše spasení. Ježíš vyhrál za nás a záleží jen na tom, jestli tomu uvěříme. Zvítězil za všechny lidi a všichni mají stejnou šanci tuto výhru přijmout pro sebe, obléknout si Boží dres a radovat se z úspěchu.

Pokud jste mezi námi vy, kteří jste se ještě nerozhodli vstoupit do Božího vlaku záchrany, učiňte tak co nejdříve. Stačí jediné – chtít být v něm. Nepotřebujete k tomu žádné zaklínadlo, kouzelný prsten nebo čarovný cestovní plášť, stačí Bohu říct své ano a v tu chvíli tam jste. Nevíme, kolik času nám ještě k našemu váhání a rozhodování zbývá. Vlak je připraven k odjezdu, možná čeká už jenom na vás.

Pak jste mezi námi vy, kteří jste Pánu Bohu už dávno řekli ano a od té chvíle jste ve vlaku záchrany. Možná jsou to již desítky let, možná jen pár měsíců, co čekáte na odjezd. Nenechte se z něj vyhodit tím, že byste svým chováním obtěžovali ostatní spolucestující, tím, že byste se k druhým zachovali jako služebník v příběhu, který jsme četli. Mohli byste tak všechno, co jste nezaslouženě dostali, zkazit a skončit stejně obrazně řečeno ve vězení.

Přirozeným důsledkem naší radosti a vděčnosti za Boží dar spasení musí být naše věrnost a dobré skutky. Bůh nás svou záchranou proměňuje, abychom dokázali sloužit lidem tak, jako On slouží nám. Ne proto, abychom byli spaseni, ale protože jsme spaseni, protože nám bylo mnoho odpuštěno.

Zakončila bych svoji úvahu ještě jedním textem z Bible, tentokrát z listu Jakubova 2, 13:

Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.