Sirotci v internátní škole

Sirotci v internátní škole

Sedím mezi padesáti dětmi, které jsou opuštěné, rodiče jim zemřeli, jsou chudé, mají jen pár starých hadříků a jednu společnou maminku, která se o všechny stará. Už nikdo jiný tam není.  Zdaleka nemůže jedna maminka stačit na všechno, co děti potřebují. Děti jsou ale ukázněné a pomáhají, jak dovedou. Samy si perou, samy si po sobě uklízejí, myjí nádobí. Starší pomáhají menším. Přesto v jejích očích není smutek, zoufalství, stesk. Jsou šťastné a celý den se radují. Právě začíná jejich večerní bohoslužba. Vystoupí asi desetiletá dívka a přečte text z Bible z Janova evangelia. Čte o chlapci, který šel na setkání s Ježíšem a vzal si s sebou svačinu – pět chlebů a dvě ryby. Na setkání nepřišel sám, ale Bible říká, že je tam pět tisíc mužů. Připočtěme ještě ženy a děti! Večer mají všichni hlad a Ježíš použije jídlo chlapce, který ho dá k dispozici. Co je to ale pro všechny? Pět chlebů a dvě ryby…. Ježíš se ale pomodlí a Bůh jídlo rozmnoží a dostanou všichni najíst a ještě spousta zbude.

Dívka ostatním vysvětluje, že Bůh si použil malého chlapce, aby dal najíst tisícům lidí. „Jsme malí, ale nejsme zbyteční. Bůh nás může použít. Máme druhým co dát,“ usmívá se holčička v sepraných ušmudlaných a možná jediných šatičkách. Pak se všichni modlí. Mají zavřené oči, nikdo ani nedutá a děkují Bohu za vše, co mají. Jsou vděčné. Mnohé z nich se do sirotčince dostaly tak, že byly nalezeny, jak se samy potulují ulicemi a hledají něco k jídlu. Mají kde bydlet a našly dokonce někoho, kdo jim platí docházku do školy. Naučí se číst a psát, co neumí ani většina dospělých. Bůh je našel a ony to vědí. Jejich vděčnost je obrovská. Chtějí být vzdělané a pomáhat druhým. Hana kábrtová