Deset dní v Bangladéši

Lota Pahan s rodiči

Děti jsou zařazené do tří kategorií. Do první kategorie patří děti, které chodí do vesnické školy a po skončení vyučování jdou domů ke své rodině. Tyto děti potřebují měsíčně 450 korun. Za tyto peníze dostávají vzdělání, školní uniformu a jedenkrát denně jídlo. Často je to jediné jídlo, které za celý den mají. Sokolovský sbor takto podporuje jedno dítě, je jím Lota Pahan. Lota chodí do vesnické školy v Beldanze společně se svým mladším bráškou. Žije s rodiči v chudém hliněném domku. Školu jsme s naší výpravou navštívili a já byla dojatá tím, že ačkoli Lota nikdy neviděla, jak vypadají její dárci, směle přistoupila k autu, ze kterého jsem vystupovala, a něžně mě objala. Hned jsem ji podle fotek poznala. Od první chvíle jsme byly kamarádky. Předala jsem jí všechny dárky, které jsem pro ni měla. Během krátké chvíle zdobily její dlouhé černé vlasy sponky, které našla v jednom z balíčků od jedné dárkyně našeho sboru. Šla jsem se podívat k ní domů, seznámila jsem se s jejími rodiči, viděla, kde bydlí. Lota byla velmi šťastná. Poskakovaly jsme spolu a točily se radostí. Se svými spolužáky nám pak zazpívala několik písní. Bylo těžké odtamtud odjíždět. Hřál mě však pocit, že Lota může díky nám chodit do školy.

Rupa Sutrodhor dostává fotku sokolovského sboru

Ve druhé kategorii jsou děti, které navštěvují adventistickou internátní školu. Těmto dětem posílají jejich dárci 550 korun měsíčně. Za tyto peníze děti studují, dostávají třikrát denně jídlo, školní uniformu a přímo v areálu školy bydlí. Tyto děti mají svoji rodinu, kterou navštěvují. Některé několikrát za rok, některé jednou za rok a je hodně těch, kteří ale domů nejezdí vůbec. Rodiče na ně posílají podle možností peníze. Jedná se ale o zanedbatelnou částku, tak kolem sto koruny za rok. Náš sbor takto podporoval dosud dvě děti, Rupu Sutrodhor a Komola Kujura. Během mé návštěvy se ukázalo, že Rupa se 1.února tohoto roku vdala a že její manžel si už nepřeje, aby školu dál navštěvovala. Její manžel si ji vyhlédl během prázdnin, které Rupa trávila doma. Jedná se o jednadvacetiletého mladíka, který šel podle místních zvyků požádat Rupy rodiče o její ruku. V Bangladéši je zvykem, že rodiče určují, koho si jejich děti vezmou. Stávají se tak za výběr partnera spoluzodpovědní. Rodiče usoudili, že mladík je výhodná partie, a proto ke svatbě svolili. Setkala jsme se však s Rupou v jedné internátní škole, kam ji učitelé přivezli, a já mohla Rupě dát nejen dárky, ale na památku i fotku lidí sokolovského sboru, který ji léta podporoval ve studiu. Popřála jsem jí do života hodně štěstí a rozloučily jsme se.

Luxmi Rema

Komol Kujur (vlevo) se učí hrát prší

Součástí každé takové internátní školy je i sirotčinec. Sirotci normálně navštěvují školní výuku s ostatními dětmi, pouze samostatně bydlí. O všechny (asi padesát dětí) se stará jedna maminka. Žádný jiný personál v sirotčinci není. Pokud je dítě studující internátní školu sirotek, posílají dárci měsíčně 650 korun. To je třetí kategorie dětí. Náš sbor takto podporuje dívku Luxmi Remi. Chodí do stejné školy jako Komol. Společně také za mnou přijeli do hlavního města, do Dháky. Původně byla v plánu návštěva jejich školy v Monosapaře, ale v Bangladéši byly tou dobou nepokoje, demonstrace a stávky, které této návštěvě zabránily. Nechtěli jsme příliš riskovat a snazší a bezpečnější bylo, aby děti autobusem za mnou přijely. Cesta jim trvala více jak sedm hodin, ale myslím, že nikdy nezapomenou na dva společně prožité dny. Dětem jsem také předala dárečky a společně jsme hráli karty a pexeso. Docela jsem se zasmála, když jsme nevěděli, jak přeložit „kule“ nebo „žaludy“, které neznají. Šli jsme do zoologické zahrady, která je chudá a bídná stejně jako celá země, ale i tak v ní bylo mnoho zvířat – žirafy, lev, tygr, medvěd, hroši, zebry, opice a další. Udělali jsme si výlet rikšou do centra města, abychom nakoupili nějaké věci podle jejich přání. Komol si přál boty a tašku do školy, Luxmi si na místě také vybrala dvoje botičky. Také měly děti po celou dobu výletu bohatší jídelníček, než mají ve škole. Ve škole se obvykle jí třikrát denně rýže s dahlem, což je řídká hrachová nebo čočková kaše. Jednou týdně mají vajíčko. Je zajímavé, že Bangladéšani jedí rukama.

Denní režim internátní školy je na naše poměry opravdu přísný. Děti vstávají v pět hodin. Od půl šesté mají bohoslužbu, pak snídani a vyučování. Odpoledne musí každé dítě povinně pracovat. Všichni vědí, co je jejich práce. Někdo pomáhá v kuchyni, někdo pracuje na poli, někdo u krav (některé školy mají díky projektu Adry Škole krávy, dětem mléko! krávy), nejmenší děti sbírají listy, uklízejí areál školy apod. Součástí školy je také studovna, kam se chodí děti učit, připravovat na výuku či psát domácí úkoly. Jako učitelku mě překvapila úžasná kázeň dětí.

Více informací o projektu je na webových stránkách Adry www.banglakids.cz. Je možné si na stránkách přímo vybrat „své“ dítě, které čeká na svého dárce. Je tam umístěn jejich seznam s fotkami. Peníze vynaložené na pomoc těmto dětem nejsou vyhozené peníze, ale naopak úžasně zhodnocené. Moje návštěva vesnických i internátních škol v Bangladéši mi přinesla poznání, že pomoc Adry je smysluplná a naprosto čistá. Nebojme se investovat do vzdělání bangladéšských dětí, které průměrně za našich měsíčních 500 korun nemusí být negramotné jako většina národa, mohou dostat oblečení, mohou se najíst, nemusí od malička tvrdě pracovat a mohou alespoň trochu prožívat bezstarostné dětství. A co víc? Mohou poznat laskavého Boha, který je miluje.

Hana Kábrtová

Galerie fotografií z návštěvy Bangladéše v březnu 2013