Jmenuji se Michal Kala a narodil jsem se v roce 1969 do romské rodiny v Rotavě na Sokolovsku jako jeden ze sedmi sourozenců. Ve škole jsem patřil mezi záškoláky, chodil jsem s kamarády kouřit, pak i krást, a tak jsem se dostal ve 14 letech do polepšovny u Kutné Hory. Prožíval jsem to jako katastrofu horší než vězení. Vychovatel, bývalý vojenský parašutista, byl na nás hodně tvrdý. I mezi námi kluky vládlo pěstní právo. Nedal jsem se a nakonec jsem se stal předsedou ústavní samosprávy. Jezdili jsme pracovat do výroby bot ve Zruči nad Sázavou a já měl při tom na starosti družstvo 24 vrstevníků. Jednou jeden cestou utekl a ten krutý vychovatel mě za to zavřel do kobky ve sklepě, kde byla úplná tma a zima. Mrzl jsem tam 6 dnů a nocí, každé ráno mě vychovatel přišel zbít, jídlo mi schválně dával nechutně smíchané. Nikdy jsem nebrečel, řekl jsem si, že to musím vydržet.

O prázdninách mě pouštěli za dobré chování domů. Při tom jsem se v necelých sedmnácti seznámil se svou dnešní ženou. Zamiloval jsem se a z příštích prázdnin jsem se nevrátil do polepšovny. Chytili mě ale policisté a předali mě nenáviděnému vychovateli v polepšovně. Znovu mě týral ve sklepě. Řekl mi, že zařídí, abych nebyl po dosažení plnoletosti v 18 letech propuštěn a aby mi byl pobyt v polepšovně prodloužen o další rok. To už jsem nemohl vydržet a pokusil se o sebevraždu oběšením. Našel mě kotelník, odřízl provaz, který mě dusil, a zavolal sanitku. Z nemocnice mě poslali na psychiatrii do Kutné Hory. Tam jsem strávil 3 měsíce. Před propuštěním jsem se svěřil lékaři o skutečných poměrech v polepšovně. A on zařídil, aby mě přeložili do jiného výchovného zařízení v Pšově. Tam to bylo nesrovnatelně lepší. Vychovatel tam byl skvělý, laskavý. Snažil jsem se. I zde si mě nakonec kluci zvolili předsedou samosprávy.

100_6898Pustili mě v osmnácti. Vrátil jsem se domů ke své ženě, sehnali jsme si byt a narodil se nám syn Michal. Musel jsem ale na vojnu. Tam vládla krutá šikana. Nevydržel jsem to a po dvou měsících utekl. Doma jsem se opil, popral se se strýcem a přerazil mu sanici. Vojenský soud mi dal dva roky vězení. Opykával jsem si je na Borech. Bylo mi dvacet, když přišla revoluce roku 1989 a s ní amnestie. Přišly další děti. Snažil jsem se nějak uchytit, ale nebyl jsem vyučený. Pracoval jsem u technických služeb, v kraslické Krajce, nikde jsem nevydržel dlouho. Po další rvačce jsem skončil zase ve vězení. Začal jsem brát drogy, nejdříve lehčí, pak pervitin. Ten jsem se naučil sám vařit a prodával jsem jej v severních Čechách. Nakonec jsem ale vše spotřebovával sám. Šlo to se mnou rychle z kopce. Když jsem už neměl ani na materiál k výrobě drogy, bral jsem ženě mateřskou, takže neměla ani jídlo pro děti, které plakaly hlady. Když se bránila, bil jsem ji, děti byly v šoku. Bylo mi to jedno, zajímala mě jen droga. Žena si půjčovala, ale po čase už jí nikdo půjčit nechtěl. Nakonec nás vyhodili z bytu. Chvíli jsme bydleli po příbuzných. Třeba u mé sestry Boženy, která má sedm dětí, my se šesti.

V té době jsem se setkal s křesťanem Robertem Hezounem. Řekl mi o Bohu, o Bibli, o záchraně v Ježíši Kristu. Pomohl nám, bydleli jsme u něho. Pod vlivem drogy jsem ale na něj začal žárlit a zbil jsem ho. Zavolal policii a museli jsme pryč. Bylo léto, spali jsme s dětmi v lese. Policisté nás z lesa vyháněli. Nevěděl, kudy kam. Chodil jsem po lese a modlil se k Bohu, o kterém mi vyprávěl Robert. Děti jsme museli dát do dětského domova. Moc plakaly, i manželka. Znovu jsem šel do vězení, tentokrát za krádež auta. Do věznice v Kolové u Kynšperku docházel vězeňský kaplan Jarda Šašek. Pomáhal jsem mu s bohoslužbami, četli jsme s vězni Bibli. Zatímco jsem byl ve vězení, manželka si našla práci a bydlení. Když mě pustili, jezdili jsme za dětmi do dětského domova. Pak jsme děti dostali domů. Stále jsem ale byl závislý na drogách. Prala se ve mně touha po droze a po Bohu. Modlil jsem se k Němu, šlo to ale se mnou zase z kopce. Byl jsem ze své závislosti zoufalý. Pod drogami jsem se rozhodl, že si vezmu život. Šel jsem do lesa a tam se oběsil. Ale větev, na které jsem visel, se zlomila. Spadl jsem na zem a byl asi půl hodiny v bezvědomí. V něm jsem viděl svou ženu a děti kolem mé rakve, jak naříkají, a ostatní, jak se radují, že jsem umřel. Pak jsem uslyšel hlas: „Takhle to chceš? Proč si bereš život, když sis jej nedal? Proč takový dar odmítáš? Ještě mám s tebou plán. Budeš sloužit lidem. Takovým, jako jsi ty!“ Začal jsem nový život. Ze dne na den jsem v Boží síle přestal brát drogy a začal se starat o rodinu.

Po čase jsem byl na návštěvě u známého v Dolní Rotavě, který vařil drogy. Nabízel mi, ale vůbec mě to nelákalo! Nabídl jsem mu, že se s ním pomodlím. Nechtěl, ale přesto jsem se modlil. Bůh mi přece řekl, že mám sloužit. Takovým, jako jsem já. A stal se zázrak. Tento muž i další narkomani z jeho okolí přijali Ježíše a v jeho moci přestali také brát drogy. I oni začali žít nový život s Pánem a žijí jej dodnes. To byl počátek našeho romského křesťanského sboru v Rotavě, k němuž dnes patří desítky zachráněných bratrů a sester. Potřebné biblické vzdělání k této Boží službě jsem získal v romském sboru Chebu, který jsem vyhledal a který vedl německý romský pastor Rudi Walter. Nabídl mi, že založíme sbor i v Rotavě. Od té doby k nám přijíždí sloužit z Božího slova. Začínali jsme ve sportovní hale, pak jsme se scházeli v mateřské škole, nyní máme pronajatou bývalou diskotéku. Scházíme se každý den. K bohoslužbám, zkouškám hudební skupiny, biblickým hodinám, pro maminky s dětmi je tu burza oblečení, chlapci zde mají posilovnu, z pekárny nám pro chudé zdarma vozí chléb a pečivo, které neprodají, míváme společné polévky, sendviče, kávu, čaj. Pomáhají nám křesťané z Německa, pro naše mladé chystají kurzy řemesel. Tady, kde jsem se dříve rval, dělal vyhazovače, prodával a bral drogy, vedu dnes křesťanský sbor. Není Bůh úžasný? Nikdy bych jej neměnil za nic na světě. Začali k nám chodit i sousedé, kteří nejsou Romové. Pomáháme si navzájem. Přál bych si, aby Ježíše přijala celá Rotava.