Velmi nápadně připomíná svými činy starozákonní prorok Elíša Božího syna Ježíše. Jistě proto není ani náhoda, že jméno Elíša znamená totéž co jméno Ježíš, totiž můj Bůh zachraňuje, a otec Elíšův se jmenuje Šafat, což znamená „on soudí“. Nová kniha učitele Starého zákona a hebrejštiny na Husitské teologické fakultě UK v Praze a Teologickém semináři Církve adventistů sedmého dne v Sázavě Jiřího Beneše Elíša odhaluje čtenářům Božího muže, který ve Starém zákoně představuje zachraňujícího Boha, který je synem toho, který soudí. S Elíšovými příběhy je možné se seznámit v biblických Královských knihách Starého zákona, a to především v druhé knize v 2. až 9. kapitole, ale také v první knize 19. kapitole (verše 15-21) a v druhé 13.kapitole (verše 14-25).

Stejně tak, jako bylo a je v každé době aktuální poselství Ježíše, získávají srovnáním životů Ježíše a Elíši na aktuálnosti pro člověka 21. století Elíšovy příběhy, které se uskutečnily v období střídání dynastií v severním Izraeli v druhé polovině 9. století před naším letopočtem. Smyslem jejich zaznamenání je probouzet ve čtenářích a posluchačích důvěru v Hospodina, a tak jim pomáhat přežít.

Vypravěčem Elíšových příběhů je Judejec. Příběhy se nejdříve předávaly ústní cestou. K písemnému zachycení došlo proto, aby texty formovaly víru a postoje, nikoli informovaly. Nejsou určené pro ty, kteří se chtějí zabývat historickými informacemi. Historické události nejsou zamlčeny, ale nejsou tím hlavním, co chce vypravěč sdělit. Mají roli kulis na jevišti, informativní hodnotu a posluchač je nesmí přeceňovat. Texty mají být dostupné co nejširšímu okruhu příjemců. Aby zapůsobily, byly zajímavé a zapamatovatelné, musely být zdramatizovány. Vypravěč se o tuto dramatizaci snaží. Nepředkládá zprávu o Elíšovi jako popis událostí, ale jako výpověď o Elíšově verbální konfrontaci se svým okolím v podobě rozhovorů. Elíšova a Hospodinova slova nechává na posluchače dopadat, aby pocítili jejich moc stejně, jako ji zakoušeli Elíšovi partneři v rozhovorech Autor Jiří Beneš rozděluje Elíšovy rozhovory na tři části. V první působí Elíša s prorokem Elijášem, ve druhé najdeme soupis Elíšových zázračných činů a třetí část pochází z jeho politického působení. V rozhovorech není důležité jenom to, co je řečeno, ale také kdo to říká, jakým způsobem, jak jsou rozhovory propojeny a kdo je propojuje.

Elíšova pronesená slova končí vždy činem. Kdykoli promluví, něco se stane. Jeho slova jsou málo srozumitelná, jsou z jiného světa, přesto jimi fascinuje své okolí. Svým jednáním šokuje. Ve své době žije alternativní život, vymyká se střednímu proudu, je osamělý a silně spjatý s Bohem. Elíša stejně jako Ježíš vzkřísí mrtvého, plní nádoby olejem (Ježíš vínem), uzdravuje malomocného,  rozmnožuje chléb a sytí davy a další podobné činy konají lidé v Elíšově okolí stejně, jako jednali lidé kolem Ježíše. Například Šúnemanka se po smrti svého syna zachová podobně jako Marie Magdaléna před Ježíšem, chopí se jeho nohou. Sluha Géchazí (stejně jako později učedníci) ji od něj odstrkuje. Neúspěch Géchazího s oživením mrtvého chlapce Šúnemanky rezonuje v novozákonním příběhu o neschopnosti Ježíšových učedníků vyhnat zlé duchy z posedlého chlapce. Elíša jako Ježíš vstupuje do života obyčejných lidí, snaží se pomáhat, zlepšovat kvalitu života lidí v jeho okolí. Aktivně působil více jak 60 let.

V první knize Královské se dozvídáme o povolání Elíši. Z oráče, zemědělce, řezníka a kuchaře, tím vším Elíša před odchodem do služby k Elijášovi byl, se stane pastýř, který žije pro druhé. Jiří Beneš rozděluje lidi ve Starém zákoně na tři typy – pastýře, oráče a lovce. Pastýř žije pro druhé, oráč žije dřinou a lovec žije na úkor druhých.  Elíša byl člověk mimořádných kvalit. Byl to dříč, který dokázal vést 12 spřežení s 24 kusy dobytka. Ve chvíli, kdy k němu přijde Elijáš a přehodí přes něj kožíšek, přestává být oráčem, stává se sluhou Elijášovým, pastýřem, který má zájem o lidi. To dá ihned najevo svým činem. Rozseká zvířata ve spřežení a uvaří je na jhu, se kterým předtím oral, a dá najíst lidem. Jedná se o událost, která podle autora není  racionálně možná, proto ji označuje za zázrak. Kolem Elíši se tedy od první chvíle dějí mimořádné události. Je od počátku ukázán jako divoký a téměř bezcitný člověk, který bezohledně zničí v tu ránu, co sloužilo celé rodině k obživě. Nemuselo mu to ani patřit! Elíša je mužem, který není spoután žádnými konvencemi, proto může být svému okolí velmi nebezpečný. Vyjadřuje svým činem, co pro něj má hodnotu. Ví, co znamená, když na něj Elijáš přehodí plášť. Rozhodne se ho bez váhání následovat, je to cennější, než všechno, co má. I zde je paralela v Novém zákoně v podobenství o pokladu v poli či nalezené perle. Člověk, který ho nebo ji najde, nestojí již o nic jiného. A to navzdory tomu, že jako prorok zchudne, bude žít na okraji společnosti, že se změní jeho dosavadní společenské postavení.

Druhá kapitola 2. knihy Královské je soustředěná kolem Elijášova nanebevzetí, tento čin rozděluje celou kapitolu na dvě části. Každá z nich obsahuje jednu cestu. Nejdříve cestu Elijáše s Elíšou, a ta směřuje dolů. Vrcholí Elijášovým nanebevzetím za Jordánem a následuje návrat samotného Elíši zpět vzhůru. Tyto dvě cesty představují dva základní pohyby, jimiž je popisováno pulzování života člověka – pohyb dolů a následný pohyb vzhůru. Znamením obratu, tedy zastavení se na cestě dolů je dnes křest. Člověk je ponořen  a vynořen, pak přichází cesta nahoru. Je zajímavé, že cesta za Jordán (tedy do obrácení se) je společná a přehledná, ale cesta nazpátek je naprosto jiná. Divoká a neuspořádaná. A Elíša jde po ní sám. I zde je paralela s Ježíšovým životem, kdy také Ježíš začíná svou cestu nahoru od Jordánu, kde ho křtí Jan Křtitel.

Rozhovory mezi Elíšou a prorockými syny po nanebevzetí Elijáše učí důvěře. Důvěra znamená, že člověk věří dříve, než si může ověřit skutečnost, dříve než logická úvaha dá věci za pravdu. Proročtí synové chtějí hledat Elijáše, který zmizel, ačkoli jim Elíša říká, že to dělat nemají. Naléhají tak dlouho, dokud nesvolí. Jejich představy jim zcela zatemnily mysl. Člověk 21. století se tak dozvídá, že představy mají velkou sílu, že jsou schopné člověka učinit nepoužitelným, zabedněným. Strhávají lidi k aktivitě, která je nesmyslná. Umanutí proročtí synové zaměstnají na tři dny sto mužů, kteří mají Elijáše najít. Nenajdou nikoho tak, jak jim Elíša řekl na začátku. Elíšovi se je podaří obrátit od svých představ, daří se mu je zformovat tím, že sám je obrácený k Hospodinu a díky tomu dokáže druhé lidi kolem sebe k Hospodinu obracet. Vyplývá z toho, že člověk potřebuje v takové chvíli pomoc zvenku. Někdo se jí brání a někdo ji přijme, podlehne jí. Ve chvíli, kdy si proročtí synové ověřili, že má Elíšu pravdu, je úchvatný Elíšův postoj. Nevysmívá se jim a nechce je zahanbit. Nenadřazuje se nad ně, jen je přinutí k sebereflexi. Učí je důvěřovat, že platí, co řekne, i když se to může mnohdy zdát jako neracionální, nepochopitelné. Učí je víc důvěřovat svému slovu, stejně jako Bůh učí nás důvěřovat jeho slovu. Důvěřovat mu znamená věřit dřív, než si začnu jeho slova ověřovat. Když v této věci selžeme, tak jako selhali proročtí synové, nikdy se nám nevysmívá. Záleží pak na nás, co se z takové situace naučíme. Pro prorocké syny znamenala zkušenost, kterou s Elíšou prožili, to, že mu začali důvěřovat. Mohli dál zpochybňovat Elíšova slova, ale oni se obrátili, změnili, něco se naučili. A o to Pánu Bohu jde. Autor knihy Jiří Beneš nám na dalších příbězích z Elíšova života ukazuje, co znamená důvěřovat Hospodinu.

Například velitel vojska aramejského krále Naamán na základě Elíšova vzkazu, co se s ním stane, pokud půjde a umyje se sedmkrát v Jordánu, aby se uzdravil z malomocenství, se učí důvěřovat Elíšovým slovům, která se jeví jako zcela iracionální. Naamán navíc musí vykonat pokyn dříve, než vše pochopí. Nezná ani v dané chvíli Elíšovu hodnotu. Naamán odmítne a teprve po rozhovorech se svými sluhy, kteří pro něj navíc nejsou partnery k rozhovoru, podvolí. To, že se jim to povede, je možné považovat za zázrak.  Naamán uvěřil. Důvěra v Božího muže přivádí Naamána do blízkosti Hospodinova působení, což jej následně očišťuje a způsobuje vnitřní proměnu, jejímž projevem je rozhodnutí uctívat pouze Hospodina. Bohem se mu překvapivě nestal Elíša. Navzdory své nechuti vykonat nesmyslný pokyn se sedmkrát omyje v Jordánu. Udělá to, přestože se v něm všechno vzpírá. Překročí svůj stín. To je víra. Víra je iracionální, nezdůvodnitelné jednání, které jde ruku v ruce se sebepokořením.

V Elíšových příbězích je místo, které se opakuje. Je jím řeka Jordán, u které se dějí velké věci. U Jordánu se odehrál rozhovor s Elijášem a jeho nanebevzetí, Naamán musí sestoupit do řeky Jordán, aby se uzdravil, a i v dalších příbězích s Elíšou se objevuje řeka Jordán jako mezník, odkud je třeba se odrazit a vydat se druhou cestou vzhůru.  Podobně jako sekyrka, která do Jordánu spadla při práci Elíšových žáků a Elíša ji nechal za pomoci kusu dřeva, který do řeky za sekyrou hodil, vyplavat tak, že bylo možné ji vytáhnout ven.

Knihu Elíša vydalo nakladatelství Advent-Orion v roce 2011, stojí 348 korun. Ilustroval ji výtvarník Jan Bárta. Má 230 stran drobným písmem a od začátku až do konce překvapuje svým odhalením souvislostí, které by nikdo nehledal. Při čtení Elíšových příběhů na pozadí této knihy se až tají dech jednoduchostí, s jakou jsou odstraňovány těžkosti a problémy lidí díky tomu, že se učí důvěřovat Hospodinu. Příběhy s Elíšou nám mohou být velkou inspirací při každodenních rozhodováních.  Člověk se od tehdejší doby příliš nezměnil.

Daniel Kábrt