Kázání Luboše Čapka 18. srpna 2012

Bible: Rút 2, 1 – 23

Minule jsme společně přemýšleli nad první kapitolou knihy Rút, která nám přiblížila Elímelekovu rodinu, i to, co se v této rodině přihodilo. Poznali jsme Rút a Opru. Ale zváště jsme poznali, co může člověku do života přinést, když nazvdory okolnostem stále věří v Boží milosrdenství. Jaké požehnání získává, vloží-li svůj život s důvěrou do Božích rukou. Dnes bych chtěl v tomto příběhu pokračovat, a to konkrétně druhou kapitolou.

Hned na začátku se dozvídáme velmi důležitou zprávu. Píše se o tom v prvním verši: „Noemi měla příbuzného z manželovy strany, významného muže z Elímelekovy čeledi. Jmenoval se Bóaz.“ Rút 2,1. Ačkoliv jsou zde i jiní příbuzní, pro příběh, který následuje, je důležitý právě Bóaz.

Význam jména Bóaz (tak jej přeložil prof. J. Heller) znamená V něm je síla nebo V něm je záštita. Což je velice zajímavá myšlenka, protože je v tomto verši řečena několikrát. V hebrejštině namísto slov – významného muže, se doslova píše: muž mocný silou (íš gibbór chajil). To je Bóazova charakteristika. Jinak řečeno: „Noemi měla příbuzného z manželovy strany, muže mocného silou, z Elímelekovy čeledi. Jeho jméno je síla (nebo záštita)“. Bóaz je tedy muž, který je významný nejen svým jménem, ale také svým jednáním. Tak jej lidé znali, tak jednal, a tak jej popsal i autor textu. To je zpráva, kterou čtenář získává pro příběh, který následuje a který teď dočtu do konce: Rút 2, 2 – 23.

Setkání

Rút nečeká a ujímá se iniciativy. Nechce nechat svou tchýni o hladu, a tak se vydává na pole sbírat klasy. Šla paběrkovat, což bylo dovolené a v jejich případě dokonce i nutné. Obživa, kterou měli možnost touto cestou získat, vycházela z nařízení, které dal Bůh izraelcům. V Lv 19 a Dt 24 kapitole můžeme číst o tom, že při sklizni neměli izraelci vysbírat pole do posledního klasu, ale měli na něm nechávat to, co jim upadlo nebo co přešli. Právě pro vdovy, sirotky a lidi bez domova. Tak mohli získat u Hospodina požehnání, neboť ze své žně dávali i chudým.

Bóaz se zřejmě dobře staral nejen o své pole, ale také o své služebníky. Což vyjadřuje i vzájemné přání o Hospodinově požehnání. Jeho zastavení na poli jej také vede ke zvídavé otázce, kdo že je ta žena, sbírající klasy na jeho poli? A tak dochází k jeho setkání s Rút. Z textu je zřejmé, že jej okouzlila a od začátku byla milá jeho srdci. Jistě nejen kvůli své kráse, ale také kvůli své pracovitosti a hlavně činu, který ji předcházel (v 11). Vybídl ji tedy, aby i nadále zůstala na jeho polích a sbírala zde klasy.

V rozhovoru, který spolu vedou, Bóaz vyjadřuje myšlenku, která může podtrhovat úvodní verš této kapitoly. Jsou to slova dvanáctého verše – Rút 2,12 „Nechť ti Hospodin odplatí za tvůj skutek. Ať tě bohatě odmění Hospodin, Bůh Izraele, pod jehož křídla ses přišla ukrýt!“ Bóaz, jehož příběh a rodová linie vede až k Ježíši, zde může být „obrazem“ Boha. A to jak ve svém jménu, tak ve svém jednání. V Žalmu 106,8 čteme: „On však je zachránil pro své jméno, aby v známost uvedl svou bohatýrskou sílu.“ A v Dt 10,17 doslova čteme: „Vždyť Hospodin, váš Bůh, je Bůh bohů a Pán pánů, Bůh veliký, všemocný a vzbuzující bázeň…“ V hebrejšitě – ha el ha gibbor.

Bóaz jako významný muž se zde stává záštitou a silou Rút. Vdově, kterou o kousek dál vezme pod svá křídla. Projeví se jako muž mocný silou. A to stejné potkává i nás. Jen nás pod svá křídla nebere Bóaz, ale Hospodin. Bůh významného jména a významného jednání. Ten, jehož moc nezná konce, ten, jehož moc má sílu. Ten, který se také tímto činem zastává nuzného a slabého. Nás lidí, kteří jsme hříšní, nemocní a mnohdy i otroky. Tak jak to vyjádřila a cítila i Rút. Rút 2,13 „Ona řekla: Kéž bys mi i nadále přojevoval přízeň, pane. Potěšil jsi mě, že jsi se svou otrokyní mluvil přívětivě, ačkoli se nemohu rovnat žádné z tvých otrokyň.“ Jakou milost nám projevuje Bůh, když nás bere pod svá křídla, když nám nabízí své útočiště. Když je zdrojem našeho života.

Bůh se opravdu projevuje jako mocná záštita a síla. Vypráví o tom i jeden příběh, který se stal ostrovech Nové Hebridy misionáři Johnu Patonovi. Jedné noci nepřátelští domorodci obklíčili misijní stanici s úmyslem usmrtit Patona a ostatní členy stanice. Paton a jeho žena se tehdy modlili, aby jim Bůh poslal ochranu před nepřáteli, kteří se pomalu přibližovali. Když se rozednilo, byli překvapeni, že jejich útočníci odešli a nikde nejsou. Rok na to se místní náčelník kmene stal křesťanem. Paton si stále živě pamatoval, co se tehdy v noci událo. A proto šel a zeptal se náčelníka, cože jim tehdy zabránilo jít blíž, usmrtit je a vypálit dům. Co se stalo? Náčelník s překvapením odpověděl: „Kdo byli všichni ti muži tam uvnitř s vámi?“ Paton věděl, že tehdy tam s nimi žádní mužové nebyli. Náčelník pokračoval a řekl, že se tehdy báli vejít dovnitř, když viděli stovky velkých mužů ve světlém oblečení a s meči, jak chodí kolem misijní stanice.

Schovat se pod Boží křídla, to je náš úkol a naše jistota. Bůh pak může dle svého uvážení a moudrosti zasáhnout a chránit náš život.

Lidské štěstí nebo Boží přízeň

Poté, co Rút sbírala celý den, vydala se na cestu domů. Byla silná žena, a tak domů nese 36 litrů obilí. Doma se setkává s Noemi, která je zvědavá, kde že dnes byla, na kterém poli sbírala, a kdo že jí takto bohatě obdaroval. Rút ji vše vypráví a její slova jí vedou k vyznání, kterým oslavuje Boha. I ona, ačkoliv chtěla být zvána Trpká, nakonec uznává Boží milosrdenství, které je jí projevováno. Nad situací, která se zdála být náhodou, vyjadřuje a přeje Noemi Bóazovi požehnání a obdivuje, jak je Bůh vede.

Ale stejně tak vyjadřuje zajímavou myšlenku, která doteď nezazněla, ale která má velký dopad na její rodinu. Bóaz je náš zastánce, je to náš blízký příbuzný. Jak je možné, že doteď tuto zásadní věc nevěděla. Že by se bála? Bylo jí to trapné? Nevím. Ale prostě to tak je. Někdo by řekl, že měli štěstí. Ale my víme, že vše je důsledkem něčeho jiného.

Lidé dost často hodnotí různý dopad situací, jako že to bylo štěstí nebo smůla. Jsou lidé, kteří jsou na štěstí závislí, nebo jej dokonce pokoušejí, jak se někdy říká. Mnoho lidí své štěstí zkouší, a to v různých oblastech života. V lásce, v penězích, v loterii, atd. Stačí drobnost, která pozitivně či negativně ovlivní jejich očekávání, a jsou přesvědčeni o tom, že jejich osud je daný. Tedy, že je potkalo štěstí nebo smůla. Jak se na to díváme my, křesťané?

Iz 65 nás varuje před vytvářením si bůžka štěstí. Bible spíše než toto slovo, zná slovo laskavost, nebo přízeň. Místo slepých náhod Bible hovoří o osobním Bohu, který nám lidem uděluje milost na každém kroku našeho života. Boží přízeň, kterou si mnohdy nezasloužíme, ale která nám neustále plyne. A to i přesto, že se jako lidé někdy tuto přízeň snažíme různými způsoby získat. Což někdy připomíná loterii.

Jednou stál Abraham Lincoln a jeho obchodní partner Berry na veradně svého domu. Podnikání zrovna moc nešlo, a tak se Berry ptal Abrahama, jak dlouho asi jsou ještě schopni tento obchod udržet. Lincoln odpověděl, že to vypadá, jakoby jejich obchod spěl ke svému konci. A pak pokračoval: „Ty víš, že bych vůbec nezlobil, kdybych mohl dělat, to co chci dělat. Chci studovat práva. Ani bych se nezlobil, kdybychom mohli vše vzít a prodat, zaplatit dluhy a mít dost peněz na to, abychom koupili jednu jedinou knihu – Blackstonův komentář Anglického práva. Ale, obávám se, že to nemohu udělat.“

Náhle před jejich obchodem zastavil podivně vyhlížející vůz. Řidič zastavil velmi blízko verandy a pohlédl na Lincolna a řekl: „Snažím se dostat se svou rodinou více na západ, ale nemám žádné peníze. Mám tu však jeden dobrý barel, který bych rád prodal, alespoň za 50 centů.“ Lincoln si prohlédl vůz. Pak se jeho oči zastavily na řidičovi manželce. Měla tenké čelo, pohublý obličej a na tváři prosebný výraz. Pak sáhl do kapsy a vytáhl svých posledních 50 centů. „Myslím, že dobrý barel by se mi tu mohl hodit“ řekl a podal peníze muži.

Barel, který koupil, pak zůstal celý den stát tam, kde jej onen řidič položil. Berrymu se to moc nelíbilo a celý den to tehdy Lincolnovi zazlíval. Když ten den večer Lincoln procházel kolem barelu, rozhodl se, že do něj nahlédne. Všiml si, že na dně leží nějaké papíry, které předtím neviděl. Jeho dlouhé ruce sáhly na dno a po krátkém hledání držel něco pevného. Byla to kniha. Vytáhl ji a zůstal stát celý zkamenělý. Blackstounův komentář Anglického práva. Později, když k této události napsal. „Stál jsem tam tehdy, držel jsem knihu a pohlédl vzhůru k nebi. Padl na mne hluboký dojem, že Bůh má pro mne svůj plán. Ukazuje mi, že se mám na něco připravit. Proč jinak by učinil tento zázrak?“

Ano, proč jinak by Bůh učinil tento zázrak, kdyby nechtěl Noemi, Rút i Bóazovi něco říct. Proč jinak by Bůh činil zázraky v našich životech, kdyby nám jimi nechtěl něco říct. Bůh je k nám laskavý. Stále nám plyne jeho přízeň, a to i skrze prozřetelnost, kterou můžeme vnímat v jeho vedení našich životů. Prozřetelnost, kterou pociťovala i Noemi, když viděla, jak vede její život, ale i život Rút. A to vše ne proto, že by Rút měla štěstí. Ale proto, že důvěřovala Bohu. To vše také proto, že v jejím novém vztahu, který nedávno začala s Bohem, měla svou hlavní roli slova jako přízeň a milosrdenství.

Závěr

Co říci závěrem? Myslím, že v dnešním textu k nám jasně promluvila myšlenka o mocném a silném Bohu, který nám nabízí své útočiště. Křídla, pod které se můžeme uchýlit. O Bohu, který nám projevuje přízeň, jež může být naší posilou a stabilitou, na rozdíl od vrtkavého štěstí.

Stejně tak však můžeme přemýšlet, zda i my někdy nemáme druhým být Bóazem – tedy tím, kdo nabídne svá křídla. Kdo se zastane slabého, postará se o jeho život a ještě mu dá něco navíc.

Na druhé straně můžeme být těmi, nad kterými někdo své křídlo rozprostřel, pomohl nám a vrátil zpět do života. Máme možnost danému člověku vyjadřovat vděčnost a přát Boží požehnání a přízeň. Pociťovat Boží milosrdenství, skrze svého blížního.

Dávat nebo přijímat lásku. Obojí dvojí je nám v životě dovoleno a doporučeno. Amen