Slovenka Anna Dugová:

Až potud mi pomáhal Hospodin

V severní časti Myjavské pahorkatiny na úpatí Bílých Karpat v malé obci Brestovec na Slovensku se narodila před téměř osmdesáti lety dlouholetá členka sokolovského sboru církve adventistů Anna Dugová.  K adventistům se dostala díky svým rodičům, kteří se jako první z jejich velké rodiny nechali pokřtít do této církve. Do vesnice, kde bydleli, přišly dvě adventistky kolportérky – prodavačky křesťanských knih a prodaly rodičům Anny Dugové knihy, které jim i celé jejich rodině změnily život.

Navzdory velmi těžkým životním situacím, které Annu Dugovou potkaly v podobě krutého zacházení jejího manžela, je tato drobná, jemná žena s tichým hlasem a matka pěti dětí plná vděčnosti, pokory, velké víry a lásky k Bohu i lidem. Modlí se snad za každého, koho zná. Donedávna ve sboru zpívala oslavné písně vděčnosti Bohu, při kterých se v naprostém tichu chvěla srdce posluchačů.

Aničko, pocházíš ze Slovenska. Jak dlouho už žiješ v Čechách?

 Přesně třicet let. Nejdřív jsem bydlela v Podhradí u Aše u bratra, kam jsem přišla se svými třemi dětmi – Aničkou, Štefanem a Olinkou z rodného Brestovce. Bratr mi hodně pomáhal, byl to moc hodný člověk. Po roce a půl jsme dostali pěkný a velký byt v Aši, kde jsme žili pět a půl roku. Když se pak dcery vdaly, syn oženil a já zůstala sama, vyměnila jsem ašský byt za byt v Sokolově, kde bydlely dvě z mých dětí s rodinami. Chtěla jsem být k nim blíž. Po šesti letech mi díky pomoci rodiny syna Štefana byla přidělena garsonka v sokolovském pečovatelském domě. No a v něm spokojeně bydlím již sedmnáct let.

Co rozhodlo, že ses vydala na druhý konec republiky?

Ve svém životě jsem pochopila, co znamená, když se člověk neřídí Božími radami a jde si svou cestou. Jako hodně mladá jsem se zamilovala do o dva roky staršího muže, který nebyl věřící, a ačkoli mi ho rodiče rozmlouvali, já si ho v necelých osmnácti letech vzala za muže. Život s ním bylo hotové peklo. Nejen že mi zakazoval chodit do sboru, ale bil mě tolik, že ho sama nejstarší dcera Anna šla udat na úřady. Ty mi pak doporučily od něj co nejdále odejít. Vzala jsem je tedy a odstěhovali jsme se do Čech za bratrem. Na Slovensku zůstali s tátou dospělí synové Jenda a Pavel. Ale ani mezi nimi to neklapalo, tak se od nich táta odstěhoval. Naše manželství trvalo 25 let.

Viděli jste se pak ještě někdy? A žije stále?

Ne, manžela jsem už nikdy neviděla. Na děti posílal peníze, 800 korun měsíčně. Zemřel v roce 1989, bylo mu 59 let. Do Čech za námi nikdy nepřijel. V dospělosti ho jednou navštívil syn Štefan.

Znovu ses už nechtěla vdát?

To ani náhodou. Měla jsem s manželstvím tak špatnou zkušenost, že jsem už zůstala radši sama.

Ale vraťme se ještě do tvého dětství. Kolik máš sourozenců?

Moji rodiče měli celkem devět dětí. Dnes žiju už jenom já. Většina sourozenců zemřela v hodně mladém věku. Nejstaršímu bratrovi bylo 40 let, když zemřel. Měl tuberkulózu. Naopak nejmladšímu, Jankovi, bylo pět let. Skolil ho záškrt. A třeba sestra Zuzanka umřela v 9 letech na zápal plic. Tehdy bylo běžné, že děti často umíraly.

Kam jsi chodila do školy?

Já měla především školu života. Do obecné školy jsem chodila od 6 do 12 let přímo v Brestovci a do měšťanky pak 1 rok v Myjavě. Od 13 let jsem již pracovala. Pásla jsem u  sedláka krávy. Jeho žena a dcera byly adventistky a ty mi domluvily službu v Trenčíně, abych se více naučila. Bydlela jsem tam půl roku u kazatele a pak jsem pracovala jako služebná v bohaté rodině. V 16 letech ale moje maminka poslala žádost o mé propuštění ze služby. Psala, že tatínek je hodně nemocný a že potřebuje, abych se vrátila pomáhat domů. Ještě jsem později zkusila jet za bratrem do Vernéřova v ČR, ale i sem maminka napsala, že mám přijet zpátky.

Pak už následovala svatba a děti. Kde jste s rodinou žili?  

Nejdříve jsme bydleli v nedaleké vesnici u manžela i s jeho matkou. Když ale zemřela moje maminka, tak jsme se přestěhovali do našeho domu. Dodnes v něm bydlí syn Pavel. Asi před pěti lety jsme ho navštívili a já se mohla podívat na místa, kde jsem prožila padesát let svého života.

Kde jsi všude pracovala?

Pásla jsem krávy, dělala služebnou, uklízela v obchodním domě, ve firmě Armatúra na Slovensku, ale také v sokolovské chemičce.

Seřaď prosím svoje děti od nejstaršího po nejmladší.

Úplně nejdřív jsem čekala dvojčátka, ale nepřežila. V roce 1952 se mi narodila dcera Anna, rok poté syn Jan. Ten v roce 1995 zemřel na tuberkulózu, bylo mu 42 let. V roce 1958 jsem přivedla na svět syna Pavla, ten bydlí dosud v mém rodném domě. Je sám, neoženil se. V roce 1965  se narodil syn Štefan a v roce 1967 dcera Olinka. Mám také šest vnoučat – Evičku, Danka od Aničky, Štěpánku, Agátku od Štefana a Davida, Péťu od Olinky. Nejmladší je Agátka, je jí deset let. V Sokolově bydlí Štefan, v Praze Olinka a nedaleko Klatov Anička.

Kdy ses rozhodla jako tvoji rodiče vstoupit do církve adventistů?

Velmi brzy. Měla jsem křest ve svých 15 letech. Zvláštností je, že jsem byla křtěná v zimě v zamrzlé řece Váh v Trenčíně. Společně s dalšími 15 lidmi jsme udělali díru do ledu, abychom mohli do řeky vstoupit. Bylo to na Štědrý den. Kazatelem byl tehdy Pavel Styk. Křtěnci byli samí mladí lidé až na jednoho, tomu bylo 72 let. Nikdo z nás ale neonemocněl.

Jakou roli hrála a hraje církev ve tvém životě?

Obrovskou. Bratři a sestry mi byli a jsou velkou posilou. Když mi bylo nejhůř, pomohli mi. Věděla jsem, že mi skrze společenství Pán Bůh opravdu pomáhá. Manžel mi bránil do sboru chodit, a když jsem ho poslechla, bylo to ještě horší. Tehdy jsme neměli sbor, scházeli jsme se po rodinách. Než jsem odjela do Čech, tak jsem půl roku bydlela s dětmi u bratra Kučeráka. Přestože měli sami 4 děti, nechali mě u sebe. Také třeba bratr Turca z východního Slovenska mi nabízel možnost se k němu přestěhovat. Jsem vděčná Bohu za to, že při mně vždycky stál. Prosím ho za odpuštění. Nikdy jsem nelitovala, že jsem se rozhodla pro život s ním. Naopak lituji, když jsem ho neposlouchala a myslela si, že si dokážu poradit sama. Bez Boha a bez společenství věřících lidí bych už nikdy nechtěla být.

A jak žiješ dneska?

Přes všechny zdravotní těžkosti, které ve svém stáří mám, či různé rodinné problémy, musím říct, že se mám dobře. Jsem spokojená. Mám v pečovatelském domě kamarádky Marijánku Boháčkovou a Marušku Pinkerovou, se kterými se scházíme a chválíme našeho Boha. S Marijánkou čteme každé ráno jitřenku – to je takové zamyšlení nad Božím slovem, modlíme se a zpíváme. U Marušky více zpíváme.  Každý den si opakuju Samuelova slova z Bible: Až potud mi pomáhal Hospodin. Přesně tak to totiž cítím.

                          Děkuji ti za upřímný a milý rozhovor.                                                                                                                                                                                         Hana Kábrtová