Když byla moje mamka malá, tak ráda četla knihy svému mladšímu synovci Járovi. Nejvíc si vzpomíná na čtení knihy Kytice od Karla Jaromíra Erbena. Malý Jaroušek totiž u tohoto hororu velmi bulel, jak ho to děsilo. Od té doby uplynulo mnoho let a hranice strachu a slz u knih či filmů se posunula úplně jinam. Filmy, které dříve dávali s velkou hvězdičkou jako nevhodné pro děti, dnes dávají ve čtyři odpoledne. Děti se baví  počítačovými hrami, kdy se při nich o sto šest zabíjí. O to víc mě překvapila událost, která se stala při mé hodině češtiny.

Jsem třídní učitelkou prvního ročníku budoucích automechaniků a učím je český jazyk a literaturu.  Probírali jsme romantismus a uvedli jsme si jako jednoho z představitelů Karla Jaromíra Erbena. Kluci samozřejmě na čtení moc nejsou, tak jsem se rozhodla představit jim jeho slavné a také jediné autorské dílo Kytici ve zdařilém filmu F.A. Brabce z roku 2000 se stejným názvem Kytice.

Pětadvacet automechaniků se dívalo na film Kytice a já se nestačila divit. Oni byli jako malý Jaroušek na začátku příběhu. Zakrývali si oči, nadávali, že nebudou moci spát, a když se jednomu chlapci u pláče dítěte v baladě Polednice zaleskly v očích slzy, uvědomila jsem si, že lidé jsou stále stejní. Stejně citliví. Neplatí, že dřív byli lidé lepší.  Jen jsme se naučili nedávat své city, svůj strach o druhé, svoji bolest i lásku najevo. Schováváme se za tvrdou skořápku a uvnitř jsme křehcí jak vajíčko.

Tihle kluci se bez zábran chovali, jak cítili. Nestyděli se před sebou, ani přede mnou za svoje emotivní reakce a klidně se mě jeden učeň ve vší  vážnosti zeptal, co by se stalo dítěti, kdyby ho matka v baladě neudusila a odnesla by ho tedy polednice. A nikdo se nesmál. Jen mě trošku cukaly koutky, když jsem krčila rameny, že nevím. Přeci žádná polednice neexistuje.

Ano, šlo jen o film. Tu hodinu jsem ale při odchodu kluků ze třídy zaslechla ještě jeden rozhovor mezi nimi. Jeden z nich vyprávěl, že bydlí sám, že se jeho rodiče přestěhovali do Toužimi a on se za nimi nastěhuje až za půl roku. Představila jsem si, jak bychom to u něj doma roztočili, kdybych byla jejich spolužačkou, jak jsme jako mladí vítali každou takovou příležitost. Reakce přišla zcela jiná. Druhý kluk mu nahlas odpověděl: „To bych nechtěl, mně by se stejskalo, a neříkejte, že vám ne,“ rozhlédl se po ostatních. Ti jen přikyvovali. Tak takoví jsou dnešní mladí lidé, když máte tu možnost podívat se trochu hlouběji. Touží po lásce, jistotách a pláčou, když jiní pláčou.

Uvidíme-li na zastávkách, v obchodech, v dopravních prostředcích či jinde takové všelijaké flusající nebo tupě se sluchátky na uších zírající výrostky, kteří neznají jiná slova než ta sprostá, usmějme se na ně, projevme jim svou přízeň, dejme jim šanci, nejsme jiní, nejsme lepší, jen se umíme snad lépe maskovat. Bůh nás má ale všechny stejně rád. hk